Děti úplňku 3: Malá a Velkej

Na světě – ba ne, v celém vesmíru je spousta cest a cestiček osudu a nejen jeho. Znáte takovou tu teorii, která praví, že máte několikset kopií na několikseti různých planetách? A že když uděláte nějaké důležité rozhodnutí, nebo se ve vašem životě stane důležitá věc, tak ta kopie to udělá jinak a přirozeně z toho vyplynou jiné důsledky a události?
Takže třeba… na jiné planetě se neobjevili vlkodlaci, kteří tam vlastně byli i nebyli. Na té další Lee zemřel. A na ještě jiné se Hokage Konohy rozhodnula jinak a nejednala v zájmu celé vesnice, ale nechala se strhnout vlastním, skoro mateřským, přesvědčením.
Ale nikdo se nikdy nedozvěděl, co přesně by se stalo, kdyby se rozhodl stejně jako jeho dvojče. A které z nich bylo to špatné rozhodnutí?

BYLO BY FAJN, KDYBY JSI POHNUL KOSTROU.

Skostimae vzal za kliku a otevřel dveře nemocničního pokoje. Ledabyle přelétl celý prostor a zaměřil se na bílého vlka.
"Hlavnějc, že ty si se ňáko snažila." odfrkl si. "Ani netušíš, jak to bylo těžkejch. Dělal sem, co sem moh a ty máš ještějc nějakejch kecy. Taky si tam mohla jít místo mě."
Během jeho řeči vlk vstal a pomalu ho obalila modrá chakra. Pak se zablesklo a místo vlka se objevila mladá žena, oproti Skostiho výšce sotva poloviční. Bílé vlasy se jí ve zvláštním způsobu vlnily okolo krku; dosahovaly jí po lopatky. Oči měly stejnou barvu jako lupianovo a vypadaly jako učebnicový příklad obratu "oči jí žhnuly". Kromě přilbice na sobě neměla nic jiného.
Asi dvě vteřiny se tvářila zmateně a překvapeně, pak procitla. Skosti jí hodil zelenou tašku.
"Děláš si ze mě srandu?! Tos tam byl takhle? To ses nemoh' umejt?!" vyletěla na něj a začala z brašny vytahovat oblečení. "Jak teď před nima vypadáme?! Jako banda špinavejch nevychovanců!"
Než stačila něco dodat, albín jí skočil do řeči: "Ale to taky sme, Natty."
Jmenovaná si jenom odfrkla, pro sebe si zašeptala „Jenom někteří,“ a oblékla si triko se sukní. Pak znovu zašmátrala v tašce a vytáhla klubko popruhů. Skostimae si mezitím sedl na postel.
"Jak to s nim vypadá?"
"Zatím je jeho morfogenní pole neustálený a je furt někde mezi vlkem a člověkem." zahučela Natty nevrle. Upravila Leeho do sedací polohy, otočila ho obličejem k lupianovým zádům a s pomocí popruhů ho tam přidělávala. "Jaks je přesvědčil?"
Skosti se zazubil. "To víš, to muj přirozenejch talentík. Sem holt dobrejch."
Další odfrknutí.
Leemu opět porostl obličej srstí, ale nyní se mu i protáhl nos do čumáku a vyrašily vlčí uši. A nebyl to jen záchvěv, ale trvalo to plných pět minut, kdy albínka zápasila s popruhy a snažila se je správně připnout, aby skvěle padly i ve vlčí formě.
„Sakra, už se to začíná prodlužovat. Musíme co nejdřív vyrazit nebo budeme v ještě většim maléru než do teď.“
„Tak pohni a nekecej.“ Řekl nevzrušeně Skostimae a podrbal se, psím způsobem, za uchem.
Bylo mu tak nějak fuk, jestli se něco stane – nemohlo to být ještě horší než teď. Až se vrátí zpátky ke smečce, pravděpodobně se k nim budou chovat ještě hůř než do teď, i když vám nikdo do očí neřekne, že jste „zas*anej lupian, co schrábnul šlehačku a všechen hnus hodil na vlkodlaky“. Vlkodlaci lupiany moc rádi neměli a lupiani vlkodlaky také ne. Pramenilo to z toho, že vlkodlak byl mezi lidmi člověkem, ale mezi vlky vlkodlakem. Vlci a lupiani, kteří byli z tříčtvrtin vlčího původu, si ještě dobře pamatovali, že kdykoliv něco vlkodlaci ve své vlčí formě něco způsobili, odnesli to vždy a jen jejich nevinní vlčí příbuzní. Vždycky se totiž pořádaly hony na vše chlupaté.
Důvodem, proč on a Natty stále ještě u vlkodlaků přetrvávali, bylo to, že ke smečce je poutala jejich vlkodlačí matka.
Ale i tak – Skosti už s běsnícími vlkodlaky ty správné zkušenosti měl a tak si teď pro sebe opakoval pět rad, jak s nimi jednat. Za prvé – přeměň se do vlčí podoby. Za druhé – zakousni se mu do krku. Za třetí – snaž se ho strhnout k zemi. Za čtvrté – kašli na bolest. Za páté – odtáhni ho do jeho klece a pořádně zavři.
Jakmile to v duchu dořekl, začal si pískat.

"No tak Gaii, vždyť tu za deset dnů Lee zase bude." Kakashi poplácal Maita po zádech. Ten jen - s pohřebním výrazem - upil ze své skleničky se saké.
"A co když ne? Co se stalo, že jsme jim tak rychle uvěřili!? Vždyť... vždyť o nich nic nevíme a právě jsme jim svěřili Leeho!"
"Ale no tak..." zopakoval znovu Hatake. Neměl moc zkušeností s utěšováním lidí, natož s Gaiem. Ten byl vždy veselý a naladěný na tu správnou sílu mládí. Je sice pravda, že se poté - stejně jako Lee - trochu změnil a koukal na svět o kus pesimističtěji, ale ne nadlouho, neměl na to povahu.
„Je to to nejlepší pro vesnici. Musíš to zase brát z hlediska Hokage-sama. Nemůžeš tu nechat běhat vlkodlaka.“
Gai se zasmušil ještě víc a vypil ten zbytek naráz. „Ale to je Lee, to není vlkodlak. Lee by ani mouše neublížil, pokud by neměl důvod. Vždyť ho znám!“
Kopírovací ninja si povzdechl. „Vzpomeň si, co ten kluk říkal. Že se mu-“ nebylo mu dovoleno pokračovat.
„Mě je fuk, co ten… ten baka říkal! Určitě lhal, chtějí Leemu nějak ublížit!“
„Ale no tak. Přeber si to logicky – co by tak s Leem dělali? Ninja už dávno není a ani nemá žádnou kekkei genkai.“
„Já přece nevím! Kdybych to věděl, tak to zatrhnu! Ještě jednu, prosím.“ Gai vypadal opravdu nešťastně. Tatam byl jeho obvyklý lesk a zářný úsměv. Nahradily je kruhy pod očima. Navíc začínal být opilý.
„Neměl bys tolik pít.“ Napomenul ho Kakashi a objednal si nějakou snídani.

„Chvíli půjdem normálně po lidsku, asi kilometr za vesnicí se proměníme do vlčího.“ Diktovala Natty, když proskakovali oknem nemocnice.
Skosti zasténal. „Ale to je hroznějc pomalý! Takle to nestihnem!“
Lupianka pokrčila rameny a pohladila si přilbici. Albínovi neušlo, že to dělala každou chvíli. Kdesi vzadu, v hlavě, mu jeho vlčí instinkt sděloval naléhavou informaci, které ale nerozuměl. Zatím to neřešil.
V cestě už dál pokračovali mlčky.
Vzhledem k tomu, že ještě ani nevyšlo slunce a bylo něco okolo čtvrté ráno, ulici byly vylidněné. Proto se ani nemuseli – se svým nákladem – skrývat. Prvnímu problému byli vystaveni až u Brány, kde stála stráž o počtu dvou shinobi.
Natty si pro sebe nesouhlasně zamlaskala. Okolo jejího těla se objevila modrá zář, ozvalo se zacinkání kovových součástek oblečení o zem a místo ní na dlažbě stál bílý vlk. Už se chtěla rozeběhnout ke strážným, když jí Skosti chytil za ocas.
„Čekej! Sundej si helmu z kokosu! Takle tě poznaj.“ Vlk – spíše vlčice – po něm chňapla ostrými tesáky a varovně vrčela. Mince v lupianově hlavě zapadla konečně do té správné díry a žárovka se rozsvítila.
„Ty si ze mě děláš p*del! Tys zasejc čórovala, že jo?! Dej mi tu helmu!“
Sáhl pro helmu, ale Natty se mu vyškubla a skočila po něm. Modře se zablesklo, jak se Skosti proměnil do své vlčí podoby. Uhnul jejímu skoku a rychle – ale opatrně, aby se Leemu na jeho hřbetě nic nestalo – se jí vrhl po krku. Další modrý záblesk, krátké klasické zmatení a Skostimae, ve své lidské podobě, sundal helmu z vlčí hlavy. Jakmile byla „zábrana“ pryč, na dláždění spadlo držátko od šuplíku, injekce a dečka.
„Ty čórko jedna!“ Lupianka v odpověď zavrčela a odklusala k Bráně. Museli se co nejdříve dostat ke smečce.

„Co přesně jste viděli?“ Tsunade, s ještě unavenějším výrazem než předtím, seděla za svým stolem, prsty spojené do věžičky.
„Lee-san šel zase ven, opět těsně před zavíráním Brány. Řekl jsem mu, ať je za půl hodiny zpátky, jako vždycky. Jenže on se do té doby nevrátil.“ Kotetsu, který stál před ní, se trochu třásl a ještě stále vypadal šokovaně. „Tak jsme si řekli, že ještě chvíli počkáme. Asi za deset minut jsme ho viděli jít k Bráně. Vyšel z lesa, bylo to kousíček.“
Na něj navázal Izumo, obličej pocákaný od krve. „Už mu stačilo jenom tak osm kroků a byl by u nás, tak jsme na něj chtěli zavolat, jenže pak to na něj skočilo.“
„Jaké ‚to‘? Jak to vypadalo?“ zeptala se Hokage mdle. Bolela jí hlava, chtělo se jí spát, měla hlad, ale ani jedno ještě nemohla udělat. Dokud se to nevyřeší.
„My jsme to moc dobře neviděli, protože samozřejmě byla tma. Ale mělo to čtyři tlapy s drápama, bylo to hrozně velký, na hřbetě to mělo naježenou srst a hrozně velký zuby.“
„A co se dělo dál?“
„No, vrhlo se to na Lee-sana, on tomu uhnul a chtěl to praštit, jenže proti tomu neměl šanci. Skočilo to na něj a zakouslo se to do hrudníku a pak ho to ještě podrápalo. Hned jsme vyběhli a házeli po tom kunaiema s výbušnýma lístkama, abychom to zaplašili.“
Opět promluvil Kotetsu: „Když nás to uvidělo, chtělo se to na nás vrhnout a ty kunaie zapíchlý v zádech mu nevadili. A pak tam přiběhl bílý vlk. Zdálo se mi, že má na hlavě přilbici.“ Podíval se na Izuma, aby jeho domněnku potvrdil. Ten přikývl. „Vrhl se na toho tvora, zakousl se do jeho krku a přitlačil to k zemi. Rychle jsme popadli Lee-sana a utíkali pryč, ale ti dva si nás nevšímali a pustili se do sebe.“
„Aha. A pak jste šli rovnou do nemocnice?“ Oba přikývli. Tsunade si povzdechla a protřela oči. „Můžete jít.“
„A… jak je na tom Lee-san?“
„Je mimo ohrožení života.“ Odpověděla Shizune, která právě vešla. „Ale…“ vyměnily si s Tsunade pohled. „bude z toho mít následky, které si ponese celý zbytek života.“
„Díky bohu, že to přežil.“
Když osaměly, Shizune položila na stůl několik knížek. „To je všechno, co se dalo o vlkodlacích v knihovně sehnat. Snad to nějak pomůže.“
„Děkuju ti, Shizune, můžeš už taky jít.“
„Myslím… myslím, že byste se nejdřív měla prospat. Navíc, neříkala jste, že sem mají za deset dní přijít?“
„Říkala, neříkala… co když nepřijdou? Musím se nějak připravit. Když se Leemu něco stane, bude to na mě…“ zavrčela nevrle Tsunade.
Shizune si povzdechla. „Jediné, co potřebujete vědět, je jak vlkodlaky porazit. A to ví každý – ohněm a stříbrem. Víc vás zajímat nemusí. Rozhodně ne dnes.“

Když už byli za Bránou, Skosti podal Natty její úlovky.
„Nečum na mě takhle.“ Zavrčela na něj. „Moc dobře víš, že sem nemocná. Nemůžu za to.“
Lupian si jenom odfrkl. „Měli bysme se dát do běhu, ať tam sme co nejdřív. Každou chvílejc z něho může bejt vlčíc.“
Oba přeřadili na vyšší rychlost. Lee na Skostiho zádech začal mírně nadskakovat.