Děti úplňku 4: U vlkodlaků

Když utíkáte, většinou vám nezbývá dech na mluvení. Ne, když se plánovaný kilometr zvrtne v další tři. Ovšem lupiani nejsou lidé.
„Kdo má dneska hlídat?“
„No… Myslim, že Zpekla.“
„Neříkej mu tak!“ ozvala se Natty dotčeně. „Je to přece Hikaeru, ne žádnej Zpekla.“
„Každejc mu tak řiká! Nebudu žádnájc vyjímka!“
„Já nevím, co proti němu všichni máte! Vždyť je to fajn vlk!“
Skosti si odfrkl. „Pch! Je to cvok. To víme všicí. A cvoci sou sakra nebezpečnejc.“
„Hikaru je nebezpečnej jenom v noci! A nemůže za to, každej máme svoje neduhy a sme v tom nevinně!“ oponovala mu Natty. Patřila přesně do té skupiny lidí a, v tomto případě, vlků, kteří museli mít vždy pravdu. A poslední slovo. A jakmile to ti druzí nerespektovali, bylo zle.
„Vo tomle se s tebou nebudu hádat. Si do něj zabouchlá, to ví každejc.“ Albínka se už už nadechovala, aby ho poslala do příslušných mezí s tím, že mu do toho nic není, ale Skosti se přerušit nenechal a dál si vedl svou. „Je zvláštníjc, že jako partnera máš vybranejcho zrovna jeho. Čekal bych, že tvuj mae má lepšíjc vkus.“
Natty v odpověď jen zavrčela. Další kus cesty mezi nimi panovalo ticho přerušované praskáním chakra výbojů, které doprovázely Leeho přeměny.
„Za chvílejc už pujdem po vlčím.“
Ticho.
„Eli se k nám zasejc nebude moct tejden přiblížit.“
Ticho.
„Docela by mě zajmalo, kdo mu to řekne. Dycky mě překvapilo, v jakejch klidu to ty novejch vlčíci vzali.“
Ticho.
„Ale sakra Natty, nedělej haryky. Dyť sem zasejc tak moc neřek. A už se asi přeměníme do vlčího.“
První, kdo se přeměnil, byla ženská polovička týmu. Zas a znovu se okolo Nattyného těla objevila světle modrá záře, jako kdyby z ní unikala chakra, pak se okolo ní úplně uzavřela a když zmizela, místo člověka tam stál vlk.
To samé provedl i Skosti. Dva zlaté pohledy se střetly.
VYRÁŽÍME.

Netrvalo dlouho a dorazili až k hranicím Hi no Kuni a Taki no Kuni. Byla to kopcovitá krajina s několika trsy trávy a pár osamocených stromů. Paprsky vycházejícího slunce se pomalu vlévaly do úzkého údolí, kam oba mířili.
Být ve vlčím těle – to je mnohokrát lepší než trčet v lidském. Všechny smysly se vám zostří, svět dostane jiný nádech a… a ty pachy! Nebo spíš – ty vůně! Nosem jich nezachytíte ani třetinu, ale čumákem, to je věc jiná. Cítíte vůni květin, trávy, vody, hlíny, vzduchu! A navíc jste ohebnější a pružnější, více toho vydržíte. Běhat po čtyřech je lepší a rychlejší než běh po dvou.
Ve vlčí formě si lépe užijete tu svobodu a nezávislost. Vše je jen a jen na vás.
Nattymae se rozpustile pustila za mouchou, která proletěla kolem. Její lidské já se pomalu propadalo do hlubin zapomnění, zato vlčí se pohodlně roztahovalo po celém těle a mysli. Byla už vlkem příliš dlouho a začínalo se to na jejím chování podepisovat.
Moucha se otočila zpátky a lupianka s ní. Vzápětí prudce zastavila a zírala na Skostiho.
NATTY? CO SE DĚJE?
SAKRA! UŽ ZAČALA DRUHÁ FÁZE! MUSÍME SI POSPÍŠIT!
Skostimae také zastavil. Pootočil hlavu a zjistil, že je to pravda. Přeměna se nesoutředila už jen na obličej, ale chlupy se začaly šířit i po zbytku těla, které se měnilo a pomalu, ale jistě vyklouzávalo z popruhů. V hlavě mu to začalo rychle šrotovat.
BĚŽ NAPŘED A ŘEKNI JIM, AŤ PŘIPRAVĚJ KLEC. BUDU TAM CO NEJDŘÍV.
Lupianka trhla hlavou na souhlas a prudce se rozeběhla. Skosti se dal také do běhu, ale mnohem pomalejšího, aby neztratil svůj náklad, jehož váha se navíc začala povážlivě zvyšovat.
Vběhl do údolí – ještě předtím se obezřetně rozhlédl – které nebylo zas tak malé. Cesta, na kterou se mohlo vejít pět dospělých mužů vedle sebe, byla uzavřena mezi dvě prudce strmé stěny skal, které díky slunci dostaly oranžovo-červený nádech. Výška skal mohla být dobrých padesát metrů a postupně se zužovaly do špičky. Cesta byla poseta množstvím vlčích tlap a krví, památka na včerejší noc. Po chvíli běhu se vynořila zatáčka a cesta se rozdvojovala. Skosti se vydal po té napravo a když se ujistil, že přeměna ještě nevklouzla do předposledního stádia druhé fáze, zvolnil na něco podobného klusu. Po další zatáčce skočil do křoví a už byl na dohled brány do vlkodlačí vesničky, kde ho již čekali. Znovu zrychlil a mohl jen cítit, jak mu něčí ruce sundavají břemeno. Všechno se to odehrálo v hrozné rychlosti, hlasy, úkony, to všechno bylo rozmazané.
„Skosti, hej Skosti, slyšíš mě? Okamžitě se proměň zpátky!“ Cítil, jak s ním někdo třese, něco na něj křičí a… jeho vědomí, ta poslední zbytečka lidskosti a pomalu potápělo ve vodách zapomění…

„Řeknu ti, že tohle bylo jenom vo fous a už by z tebe byl cvičnej vlk.“ Natty se Skostimaem, procházeli vesnicí, či spíš osadou, která se probouzela do nového dne. Vlkodlaci si nikdy nepotrpěli na časné vstávání a tak nebylo divu, že sluneční hodiny na příbytku Vůdce, nejvyšší budově v celém komplexu, ukazovaly skoro jedenáct hodin ráno.
„Stůjte!“ Oba lupiani se jako na obrtlíku otočili a mírně sklonili hlavy.
„Ano pane?“
„Vaše práce ještě není hotova. Budete u něj držet hlídku, dokud neskončí druhá fáze a pak mu vysvětlíte, proč zde je. Konec konců, je to vaše chyba.“
Skostimae se uchechtl, čímž na sebe upoutal pozornost. „Ahá, takžejc je to naše chyba, jo?“ poslední slovo znělo spíše jako zavrčení. „No, ať se snažim, jak se snažim, porád mám takej pocit, že ani jeden z nás nejni vlčíc, ale lupíjan, takžejc za to vůbec nemůžem, páč my nezdrhli z klece a toho kluka nepoňafali.“
Natty zděšeně zalapala po dechu, Skosti to však nebral na vědomí a rozčileně pokračoval. Vždy byl klidný a většina narážek a urážek se nesla mimo něj. Jenže pohár trpělivosti někdy přetéct musí a když je ještě korunován nevyspalostí – spánek byl jeho druhou nejoblíbenější činností – šlo všechno ráz na ráz.
„Furt do nás šijete a vůbec nechápete, že my se taky můžem sebrat a jít do pryč. A kdo vás pak vo vouplňku bude zavírat do klecí?“
Muž se na něj podíval. Respektive se na něj podíval jedním okem. To druhé bylo skleněné a otočené do jiného směru. Vůbec působil tak nějak… křivě a podivně. Jeden koutek úst mu mířil nahoru, druhý dolů. Jeho levá ruka byla o mnoho tenčí než ta pravá.
Okolo nich se začal pomalu tvořit hustý kruh. Vlkodlaci milovali spory a vyloženě je vyhledávali. A tady to navíc zavánělo rvačkou a to bylo ještě lepší. Atmosféra pomalu houstla a tu a tam se ozývalo vrčení.
„Nebudete cítit vinu za to, že kvůli vám budou trpět nevinní lidé?“
„Neměl bych se na to samejch zeptat já? Ale vejčitkama fakt trpět nebudu.“ ušklíbl se Skosti.
„A proč bychom si to měli vyčítat my? Zajímá mě tvůj názor.“
Lupian už se nadechoval k odpovědi, když si cestu prorazila maličká žena s prošedlými vlasy a padla před mužem na kolena.
„Prosím, Nrirae-sama, omluvte mého syna za tuto opovážlivost. Přísahám, že už to neudělá.“
Obličej muže vystřídal několik výrazů, až se zastavil na usměvavém. Ale zrovna přívětivý úsměv to nebyl. „Dobrá, děti jsou holt nezbedné. Ale na tom, co jsem řekl, trvám. Budete ho hlídat a doufám, že mi brzy podáte zprávu o tom, jak na tom je. Nové přírůstky si musíme hýčkat.“ Znovu věnoval ženě úsměv, otočil se a odešel. I okolo stojící zvědavci se pomalu rozcházeli.
„Mami…?“
„Ó bože, co s námi jen bude? Skostimae, jak si jen mohl…!? Takhle nestydatě mluvit s Vůdcem!“ pustila se do svého syna oslovená. „Co jen s námi bude? Bůh ať je k nám milosrdný!“
Nattymae k ní přišla a povzbudivě jí položila ruku na rameno. „Ale no tak mami, nehroť to tolik. Vždyť si Vůdce slyšela, odpustil to Skostimu.“
„Vždyť je to jenom hnusnej bastard.“ Přidal se k ní lupian zamračeně.
„Skostimae! Jak to mluvíš před svojí matkou a o Vůdci?!“ Bylo zvláštní, jak se tak malá žena mohla natolik zvětšit, čím více se rozčílila. Vlasy, které měla vyčesané do vysokého drdolu, dokonce nabyly na objemu a výšce.
„Nech už toho, Skosti a pojď do Jeskyně. Vezmu si první hlídku a ty budeš moct spát.“

Nrirae seděl ve svém příbytku a zamyšleně přejížděl palcem po bradě. Roztržka s tím lupianem ho mírně rozladila. Bylo mu úplně jedno, jestli odejdou pryč nebo ne – i když ta první možnost zněla velmi dobře. V provedení jeho plánu mu lupiani vlastně překáželi a navíc je nesnášel. Když se to tak vezme, bylo to hrozně nefér, víte? Vlkodlaci každý úplněk neuvěřitelně trpěli a co z toho měli? Noci strávené v kleci a o trochu lepší smysly. A to za jejich prokletí ani nemohli. Ale lupiani? Těm všechno spadlo do klína už od narození. Mohli se libovolně přeměňovat do vlčí formy a ta jejich lidská měla mnohem vyostřenější smysly, že se jim ani vlkodlaci nevyrovnali. A přitom za to nic neplatili! Ano dobře, byla tam nějaké omezení, ale co to bylo oproti bolesti, když se vám měnilo tělo, protahoval obličej a vaši mysl posedl vlk a vy nemohli rozumně uvažovat? Byla to jen drobnůstka, prostě nic!
Bylo to jako rozdíl mezi bohatými a chudými a bohatými a aristokraty; bylo třeba se jen umět dobře narodit.
„Volal jste mě, pane?“ Do místnosti vešel mladý vlkodlak; jeho rasa byla znát na strhaných rysech a kruzích pod očima. Slámově žluté vlasy mu zplihle visely.
„Och, ano. Dohlédněte na to, aby si ten… jak jen se jmenuje…“
„Myslíte Skostimaeho?“
„Ano ten. Dohlédněte na to, aby si uvědomil jeho postavení. Myslím, že nebude na škodu, když mu s hochy trošku pocucháte srst. A pokud by odporoval,“ Nrirae se zlovolně zašklebil, „použijte to. Och a zavolejte mi sem Elizzae.“
„Jak si přejete, pane.“

Lee sklesle ležel v kleci. Chakrové provázky, které měl připojené k hlavě, a vysávaly mu energii, konaly své. A návaly agónie, které k němu přicházely každých dvacet minut, ho také vysilovaly.
Skosti ležel naproti němu se skrčenýma nohama, hlavu opřenou o stěnu. Během spánku se několikrát překulil a něco si tiše broukal. Nattymae se se zaujetím věnovala mrtvole králíka a trhala z něj kusy syrového masa.
Vlkodlak na ní upřel psí pohled. Lupianka, vycvičená několika sty úplňky, mu na to neskočila.
„Tss, vůbec nevim, co to tu na mě zkoušíš. Já tě ven tedy rozhodně nepustím.“ Odpovědí jí bylo temné zavrčení a zlobné zablesknutí obsidiánových očí. Na víc se toho nezmohl.

Bylo právě odpoledne druhého dne. Slunce vysoušelo svými paprsky již tak suchou zem a všude panovalo ticho. Ovšem nebylo to normální ticho; bylo to ticho způsobené tím, že tvorové, kteří měli vydávat nějaké zvuky, byli natolik unavení vedrem, že se zmohli jen na líné odpočívání.
Nattymae už dávno vzdala boj se spánkem a uložila se vedle Skostiho. Oba tiše pochrupovali a zdánlivě nevnímali, co se dělo v kleci před nimi.
Lee měl zase jeden ze svých záchvatů. Během nich zuřivě vrčel, vyl a nesmyslně narážel do mříží klece, jež se povážlivě třásla. Několikrát také odhalil své tesáky a zakousl se do vlastního těla a pak si kousanec, z kterého tekla krev, začal rychle škrábat drápy.
Najednou ustrnul v pohybu a jako podťatý padl na zem. Přeměna se začala obracet. Jako kdyby byla naprogramována, lupianka se probudila a hned rozrušeně vyskočila na nohy.
„Sakra Skosti, ty vochrapo jeden! Prober se! Dělej!“ Natty prudce třásla se spícím albínem. Ten rozespale zamžoural a zívl.
„Thoří nboco?“
„Už pominula druhá fáze! Probírá se!“ Jako na povel si Skostimae protřel oči a pak je upřel směrem ke kleci.
Leemu se zkracoval obličej, uši se vracely na své místo a srst zmizela. Chvíli jen tak ležel na studené podlaze klece a srovnával si myšlenky. Pak se podíval na oba lupiany, kteří na něj upírali zvědavé pohledy plné očekávání.
„Kde… kde to jsem a… kdo vlastně jsem?“
Natty a Skosti se na sebe podívali.
„Fíha, no, tak teď nevim, jestli sme v p*deli nebo je to ještějc horšíjc.“