Děti úplňku 5: Věštění minulosti I.

Vědění je nebezpečné. Vždycky se najde někdo, kdo toho ví víc než ostatní a ten někdo napíše knihu. A pak támhle někde začnou umírat nevinní lidé jen proto, že ti, kteří si tu knihu přečetli a měli moc, nepochopili tu pointu, ten vtip.
Vypadalo to, že přesně tohle si myslel ten zatracený autor téhle knihy. Název zněl Děti úplňku a přitom se tam o vlkodlacích zmiňoval co nejmíň, vlastně tam byly jen ty informace, které věděl každý a zbytek tvořily fáze měsíce.
Vlkodlaci se rodí poté, co je jiný vlkodlak kousne; tělem se začne šířiti Nákaza a tělo se s ní snaží vypořádati. V některých případech nastane smrt. Vlkodlak jest masožravcem.
Tsunade se uchechtla. Bylo těžké představit si vlkodlaka-vegetariána.
Zatímco si listovala v tom tlustém a značně po krvi zapáchajícím svazku, jehož autorem byl pravděpodobně nějaký vlkodlak, mladík ležící na posteli, u které seděla, otevřel oči.
„Už zase…“ zeptal se mdlým hlasem, který byl natolik slabý, že nedokázal ani na konci vytvořit otazník. Tsunade zavřela knížku a starostlivě se na něj podívala.
„Byl jsi v atace a pak jsi omdlel. Můžeš se hýbat?“ Mladík unaveně přikývl. Oči se mu zase zavíraly. „Výborně. Ještě než usneš, vem si léky.“ Popostrčila k němu talířek s několika tabletkami a pomohla mu je zapít vodou. Téměř okamžitě usnul.
Tsunade odložila knížku a vstala. Vyšla z místnosti a zamířila k sesterně, kde seděla Shizune.
Ta se na ní podívala. „Jak je na tom?“
„Zrak a mluvení v pořádku, pohyb také, jenom má třas. Zase spí.“ Povzdychla si. „Kéž bych mu mohla nějak pomoct. Tahle ataka byla ze všech nejhorší a nejdelší.“
„Já… Myslím, že už mu nepomůžeme. Je v terciární skupině, léky už moc nezabírají a ataky má skoro každý den a trvají dlouho. Často se nemůže hýbat. Ten postup je až příliš rychlý. Diagnostikovali jsme mu to před těmi dvěma lety a už se dostal až sem.“
„Já vím.“ Otočila se a otevřela dveře. „Jdu ho kontrolovat.“
„Za hodinu vás vystřídám.“
„Dobře.“

„Co budeme dělat?“
„No já nevim, přes myšlení si tu ty.“
„To ti teda děkuju za pomoc.“ Zavrčela škrobeně Natty. Lee jejich hádku se zájmem pozoroval.
„A… mohl bych vědět, proč jsem zavřený v kleci?“ otázal se nesměle po pěti minutách, kdy už lupiani přešli do stavu jakéhos takéhos klidu. Oba mu začali věnovat pozornost.
„To si opravdu nic nepamatuješ?“ Zavrtění hlavou. Natty si povzdechla. „Pokousal tě vlkodlak, takže… si se jím také stal.“
Překvapilo ji, jak klidně se tváří. Nebyl vůbec překvapený, vyděšený, nevěřící. Vlastně vypadal jako se vším smířený. Co když už všechno věděl? Že by to bylo tak jednoduché?
„Tak jsme tě z Konohy přesunuli do naší smečky.“ Pokračovala.
Lee se nadechl. „Hm… takže, kousl mě vlkodlak, správně?“ Natty přikývla. „A vy jste mě přinesli sem?“ další přikývnutí. „Dobře a teď už bych se mohl probudit.“
„P-p-probudit?“ zamrkala albínka zmateně.
„Jo. Tohle je totiž sen. Vlkodlaci přeci neexistují, jen se tím straší malé děti, jsou to jen výplody fantazie. Všechno se mi jen zdá.“
Skosti se rozesmál štěkavý smíchem. „Ujišťuju tě, že je to fakticky pravda. Nespíš a všecko se stalo.“
„Ale… ale kdyby mě teda ten vlkodlak kousnul, jak říkáte, tak bych přeci cítil nějakou bolest, měl jizvy a tekla by mi krev.“ Černovlásek znejistěl.
„Ne. Když tě kousne vlkodlak, dostane se ti do krve nákaza a vytvoří se ti nová osobnost, my tomu řikáme mae. Pak se ti několik dní ustanovuje podoba, to je druhá fáze.“ Lovila Natty informace z hlavy, které se jí tam uložily v průběhu dětství za asistence opravdu hrozivé učitelky-vlkodlačice. Přes Leeho tvář přeběhlo několik výrazů a začínal propadat mírné panice. „No a ten mae tě samozřejmě vyléčí, páč tě samozřejmě nemůže nechat umřít, jinak by umřel taky. Nebudeš mít žádné jizvy, nemoci, nic. Proto máš tělo jak malý děcko.“ Zašklebila se.
Lee mlčel. V hlavě měl zmatek, myšlenky se chaoticky přelévaly jedna přes druhou. Takže… byl vlkodlak? Opravdu? Jedna jeho část odmítala připustit byť jen to, že by tyhle hrůzné stvůry vůbec existovali. Vždyť to nebylo možné, prostě to byl jen výmysl nějakého divného spisovatele. Prostě to nešlo, nebylo tu pro ně místo, nikdy je nikdo neviděl. Ale v hloubi své mysli cítil jakési… vrčení? Možná souhlasné? Ale spíše si to jen namlouval; byl jen rozrušený a pořádně se nemohl soustředit.
„Nevěřím vám.“ Hlesl po chvíli.
Nattymae si povzdechla. „Achjo a to sem si myslela, že to bude jednoduchý, tak hezky se to vyvíjelo. Koukej.“ Opět se okolo jejího těla objevila modrá záře a změnila se do vlčí formy. Lee nehnul ani brvou.
„To je obyčejná přeměna.“
ARRG, ASI NA NĚJ SKOČÍM A PROPLESKNU MU MOZEK A TOHO ZATRACENÝHO MAEHO.

Tsunade zběžně projížděla zbytek knihy a poočku sledovala pacienta. Na první pohled vypadal v pořádku, ale když jste se více soustředili, všimli jste si, že ruka, kterou měl položenou na pokrývce, se třásla.
Hokage Konohy upoutalo jedno slovo. Lupian. Jak, že to ten kluk říkal? ‚Skostimae méno moje, lupíjan‘? Začetla se.
Lupian jest větší částí vlk a menší částí člověk. Vzniká spojením vlka a vlkodlaka. Vlčí rysy převažují: tesáky, drápy, výhradně masitá strava, zesílené smysly, divoká povaha. Vlkodlaky opovrhováni, mezi lidmi neumí žít.
Charakteristické znaky: Oči ve škále barev od žluté po medovou, v případě, že se rozčílí, změní se na různorodě červenou. Vlasy jsou vždy bílé, pokud je mají delší, okolo krku se jim semknou; tvoří tak podkrční hřívu. Dokáží se měnit ve vlka za pomocí chakry. Pokud v přeměně setrvají příliš dlouho, vlk uvnitř jich převezme kontrolu nad tělem a lupian se již navždy stane vlkem, o něco bystřejším. Často, stejně jako vlkodlaci, trpí různými psychickými chorobami. S dětmi úplňku navíc sdílí silnou alergii na stříbro, ale pokud je ho jen malé množství, nezabije je to; pouze popálí. Navíc mají ještě lepší schopnost regenerace.
Není to příliš početná rasa, navíc jsou vlkodlaky zabíjeni.Ale? Takže nemají dobré vztahy s vlkodlaky? Není to zvláštní, vždyť ten kluk přišel jménem vlkodlaků! No to je jedno…
Do nemocničního pokoje vešla Shizune. „Jsem tu na to střídání. Prosím, běžte si odpočinout.“
Tsunade přikývla a vstala. S knihou v ruce zamířila do své kanceláře, kde na ní čekala další halda papírů. V poslední době tuhle činnost zanedbávala (ne, že by toho nějak litovala), protože velkou část dne trávila v nemocnici.
Povzdechla si. Byla si tak jistá, že určitě nějaké řešení, díky kterému by překonali tu nemoc, existuje. Jen nevěděla, co za metodu to je a jak se zdálo, nevěděly to ani odborné knihy a že už jich načetla! Ale nikde nic. Byl to takový bludný kruh a přitom to tu někde bylo. Jen vědět, kde. Jen vědět…
Nedobrovolně jí v hlavě vytanuly útržky z Dětí úplňku. Pitomá knížka! Ale přece… Jak to tam jen bylo?
Rychle usedla na židli a energeticky listovala knihou. Regenerace, regenerace… Á, tady.
V případě, že člověka pokousá vlkodlak, nastane u něj celková regenerace.
Což by znamenalo… že kdyby… kdyby ho nechala kousnout vlkodlakem v úplňku, uzdravil by se, ne? Tak nějak by to mělo být. Sice by se každý úplněk měnil v bestii, ale co je to proti příznakům roztroušené sklerózy? No, do úplňku přeci jen bylo daleko a chtěla se raději ujistit tím, že by se zeptala těch, co o tom vědí více než ona. Neříkal ten kluk, že za deset dní je navštíví a zodpoví všechny otázky?

„Možná… kdyby si na všecko vzpomenul, bylo by to jednodušší a uvěřil by nám.“ Leemu se vůbec nelíbilo, jak o něm mluvili v jeho přítomnosti. Spíš to vypadalo, jako kdyby byl jen vzduch, prostě ho ignorovali.
„Takžejc… co jako navrhuješ?“ Skosti začal být ospalý. Celé to bylo únavné. Proč lidi prostě nedokázali mít oči otevřené a vidět to, co skutečně vidí? Vždyť to bylo přeci tak jasné! Že vlkodlaci neexistují? Ale kdeže. Jen se stáhli do ústraní. Ale i přesto, jak se snažili, stále za sebou nechávali stopy. A lidé? Ti prostě ignorovali své smysly a tvrdošíjně existenci „podivných“ bytostí odmítali. Vždycky měli skvělé výmluvy a samozřejmě to všechno byly báchorky pro děti. Ach, jak jen jsou hloupí!
„Zajdeme pro Riyokae, ta se k těmhle ztrátopamětným případům přivolává, ne?“
„No dovolte, já nejsem žádnej případ!“ zamumlal Lee, ale byl ignorován.
„No tak za ní běž, ne?“ Natty si odfrkla, ale odešla. V jeskyni nastalo ticho.

„Nattymae!“ Ale ne, to furt musí někdo otravovat? Sykla si lupianka pro sebe, přičemž poslušně zastavila.
„Ano?“
„Nrirae-sama si vás žádá.“
Natty zavrčela. „Tak buďte tak laskav a vyřiďte mu, že dojdu za chvíli. Neměl nám na hřbet naložit tolik práce. Počká to snad, ne?“
Poslíček nejistě zamrkal. Když mu Vůdce vzkaz předříkával, nevypadal, že očekává odmítnutí a ochota čekat také nebyla moc velká. Jenže když teď stál před lupiankou, která vyzařovala hněvivou auru – viditelnou i pro ty, co neměli onu schopnost – jen zamumlal: „Ano, vyřídím.“ Najednou si uvědomil, že to, co ho donutilo kapitulovat, byl Pohled. Ne jen tak ledajaký pohled, ale pohled s velkým pé na začátku. Existovalo několik Pohledů. Tenhle říkal ‚Nepokoušej se mě ještě zdržovat nebo si z tebe udělám předložku!‘
Otočil se jako na obrtlíku a zamířil k sídlu Vůdce. V duchu už si připravoval vhodnou řeč.
Nattymae tlumeně zavrčela a pokračovala v cestě. Riyokae bydlela na opačném konci vlkodlačí osady než byla jeskyně.
Byla to taková malá chatička ozdobená svazky bylin, kotlíky a různými amulety. Lupianka se chystala zaklepat, ale dveře se s trhnutím otevřely (a táhle zasténaly) a v nich stanula Riyokae. Vzhledem tak trochu připomínala Nattyinu matku.
Šedé vlasy stáhnuté do přísného drdolu, značně hranatý obličej s ostrou bradou a podmračenýma očima. Oblečená byla v těžké kožené zástěře a tlustých hnědých rukavicích. Ruce měla dány v bok.
„Co potřebuješ?“ zeptala se nevlídně. Nebylo to nijak zvláštní; nepříjemná byla na všechny.
„Nešla byste se mnou prosím do jeskyně?“
„A proč?“ navzdory neochotnému výrazu a hlasu, si začala sundavat rukavice a rozvazovat zástěru.
„Víte, že zase někoho pokousali, ne?“ Počkala si na Riyočino přikývnutí. „Tak on je z těch ztrátopamětných případů a nevěří nám. Nenavrátila byste mu paměť?“
Riyokae si odfrkla. „Děvenko, já nejsem žádnej doktor, já jsem vědma. Nevracím paměť, ale větším minulost.“ Poučovala ji, ale albínka jako by ji neslyšela.
„Jdete tedy?“
„Co jiného mám s vámi dělat? Ještě by to bylo na mně.“
Natty se otočila a zamířila zpět k jeskyni. Vlkodlačice šla hned za ní.

Skosti celou dobu Nattyiné nepřítomnosti mlčel a Lee ho napodoboval.
Teď ho však do nosu udeřil známý pach. „Hah, už sou tady.“ A jen to dořekl, vešly dovnitř.
Riyokae mírně kolébavou chůzi došla ke kleci. „Takže ty si prý nic nepamatuješ?“
„Ne.“
„Jakou barvu má pampeliška?“ vyštěkla přísně. Zněla jako učitelka, zkoušející zlobivého žáka u tabule.
„Žlutou, ale proč se-“ nedokončil, protože mu skočila do řeči.
„No tak vidíš a pak, že si zapomněl všechno. Tohle znamená, že ten tvůj mae potlačil vzpomínky, protože ti očividně způsobují bolest a to se mu nelíbí, že. Komu taky jo.“ Riyoka odstranila zámek na dveřích klece a otevřela ji. Poté vzala Leeho obličej do dlaní.
„Bolest ti způsobuje jenom jedna vzpomínka, ale proto, že je s těmi ostatními provázána, mae zatlačil všechny. Zkus se ponořit hlouběji a najít ji. Promítni si ji.“ Zatímco mluvila, zavřela oči a čerstvý vlkodlak to – tak nějak instinktivně, jako kdyby to byl rozkaz – zopakoval po ní.
„Vyprázdni si hlavu, na nic nemysli. Představ si velké jezero, tak velké, že nevidíš jeho konec. Skoč do něj a hluboko se potop. Ve vodě je spousta různě velkých, bílých střípků – to jsou vzpomínky. Najdi tu největši a nejzářivější. Uchop jí do rukou – už ti dochází vzduch – a rychle vyplav nahoru. Vylez zpátky na břeh a přilož si ten střípek k čelu. Začne zářit ještě víc a ta záře se ti začne přesouvat do hlavy. Teď se ti začíná promítat ta vzpomínka…“
Jako na povel se Leemu podlomily nohy a on složil obličej do vlastních dlaní. Aniž by si to uvědomoval, začaly mu téct slzy. Hlava mu pulzovala bolestí, ukazovala mu různé střípky vzpomínek a pak najednou – našel ji. Viděl to. Viděl své přátele, ty milované osoby, umírat. To bylo tenkrát. Před těmi dvěma lety.