Malí gangsteři ze Suny 17

„Kohano?“
„Chmmm...?“
„Přestalo pršet,“ oznámil jí hlas. Otevřela oči.
Paprsky vycházejícího slunce osvětlovaly rozblácené okolí. Obloha měla světle modrou barvu, jako kdyby se jim vysmívala, že za chvíli půjdou na místo, kde prší téměř neustále.
Taková škodolibost...
Malátně se pokusila vymotat z přikrývky. Zjistila, že je v podobném stavu, jako kdyby právě překonala nějakou dlouhodobou nemoc. Šíleně jí bolelo za krkem od té nepřirozené polohy při spánku a o zbytku těla nemluvě. Pokusila se vydrápat na nohy. Před pádem jí zachránila ruka, která rychle vystřelila a zachytila ji.
„Bolí mě celý člověk,“ postěžovala si ochraptělým hláskem.
„Promiň…, za to můžu já.“
Zavrtěla hlavou. „Dost, dohodli jsme se, že se už o tom nebudeme bavit. Začneme znova s čistým štítem.“
Rudovlasý chlapec si jen skousl ret. Bylo pro něj těžké to prostě ignorovat a tvářit se, jako by se nic nestalo.
„Tak co, půjdeme?“ zeptala se nakonec Kohana.
„Jo…“ souhlasil nepříliš přesvědčivě. Chvíli na něm utkvěla pohledem.
„Copak? No tak to vybal,“ pobídla ho přátelským tónem. Gaara jako by se k odpovědi příliš neměl. Nakonec ale vyhrkl. „Nemůžeš teď nikam jít! Ta mise je nebezpečná a něco se ti stane, vždyť sotva chodíš!“ vychrlil jedním dechem. Hlodaly v něm výčitky svědomí.
Hnědovláska zůstávala zticha, jako kdyby najednou nevěděla, co na to říct. Pohledem se zapíchla do špiček svých bot, které byly nevábně zacákané od bahna.
Co bych měla tedy udělat? Když jsem teď k ničemu…Vrátit se? Nebo zůstat tady..?
Rozpačitě zavrtěla nohou v mazlavé břečce.
„Budeme pokračovat,“ řekl nakonec Gaara, jako by tušil, co se jí honí hlavou. „a já tě budu chránit, aby se ti něco nestalo.“
Její úsměv ho zahřál u srdce.
„Tak dobře…“
Vydali se tedy rozmokřeným bahnem k cíli cesty…

„Už jsou skoro tady,“ zazněl v ozvěnách zvučný hlas. Muž, nehybně sedící před velkou modlou, nepatrně pootevřel oči. Jeho tenká, krutá ústa se zvlnila v lehkém úsměvu. „Tak je pojďme přivítat.“
Pomalu vstal, ale dal si záležet, aby při tom nepoužil ruce. Uhladil si své zdobené kimono a naposledy se uklonil. „Brzy bude vykonáno to, pro co jsme se narodili…“
„…a tím bude dokončen věčný cyklus převtělování,“ dořekl za něj jeden z mnichů, kteří do této doby stáli v postraní. Ostatní souhlasně zamručeli.
„Nuže, můžeme začít s přípravou rituálu…“

Cákavé zvuky kroků se nesly po liduprázdné ulici.
„Zajímalo by mě, kde všichni zmizeli,“ zamumlal dívčí hlas.
„Jo, je to divné.“
„Myslíš, že jsme přišli pozdě?“
„To nevím…“
Kohana se zastavila a chvíli nehnutě poslouchala, zda neuslyší alespoň vzdálené hlasy lidí. Avšak všude kolem panovalo ticho.
„Tak jako najmou si nás na misi, trmácíme se sem z takové dálky a nakonec si ti zmetci klidně zmizí?“ založila si nakvašeně ruce v bok. Odpověď se nedostavila, ale to jí spíše ještě víc podráždilo.
Vydali se tedy k centru vesnice. Zvláštní bylo, že se nacházelo až na špičce jakési skály, okolo které byla tato vesnice postavena.
„Kuso,“ sykla hnědovláska. Vratce se vydala po římse, která vedla spirálovitě až na vrchol.
„Zvládneš to?“ zeptal se Gaara s obavou v hlase.
„Snad ano.“
Začali opatrně stoupat nahoru. Ledový vítr jim cuchal vlasy. Čas od času se jim pod nohama odlomilo několik kamínků a se zarachocením se sesypaly dolů z římsy.
To by byl škaredý pád…
Pro jistotu se drželi dál od okraje. Čím výše stoupali, tím více se ochlazovalo. Kohaně začaly drkotat zuby.
„Myslíš, že už tam budem?“ zeptala se zrovna ve chvíli, kdy se jim pod nohama objevily schody. Vyměnili si mezi sebou odhodlané pohledy.
Rychle po schodech vystartovali nahoru. Na jejich tváře dopadaly první dešťové kapičky z hrozivě šedivých mraků. Jako kdyby celé toto místo bylo obklopené temnotou. Byl to úplný protiklad Vesnice ukryté v písku.
Trhnutím se oba zastavili na posledním schodu. Naskytl se jim hrozivý výjev. Děsivé postavy v temných splývavých pláštích byly rozestoupeny po celé šířce kruhovitého „centra“ na vrcholku skály. Jejich anonymní tváře byly skryty ve stínu jejich kápí. A všichni byli otočeni k nim, jako kdyby je již očekávali. Kohana se bezděčně rukou dotkla svého kamaráda s pohledem upřeným na jakousi podivnou modlu.
„Takže jste tady,…“ promluvil do ticha hluboký hlas. Postava, která stála nejblíže k nim si sundala kápi. Byl to muž s šedými vlasy sepnutými do uhlazeného culíku a nepřirozeně rovně střiženými vousy. Jeho černé oči vyhlížely lstivým dojmem. Krutá ústa se mu zkřivila v úšklebku.
„Iashi-san?“ pípla Kohana nepřirozeně vysokým hláskem.
„Ano, to jsem já,“ přikývl muž a pokynul jim rukou, aby ho následovali. Vykročil směrem k budově, která nejspíš sloužila k uctívání nějakých zavrženíhodných božstev.
Gaara zaváhal. Něco tu nesedělo. Něco bylo špatně. Nesouhlasná aura stojících postav ho navíc přikovala na místě.
„Co po nás chcete?“ zeptal se. Bylo mu jedno, že je to neslušné. Iashi se k němu švihem otočil. Jako na povel ostatní postavy vytasily dýky. Jejich pláště se rozvlnily ve větru jako temné přízraky.
„Zajímá tě, co chceme?“ zasyčely jako jeden.
„Chceme Jednoocasého!“ vykřikl Iashi k šedé obloze. „A teď pojď s námi!“
„Vy nejste normální,“ poznamenal rudovlasý chlapec. Ze skály oddrolil písek, který chtěl použít na obranu.
Musíme se odtud co nejrychleji dostat.
Iashi se rozchechtal jako šílenec a popadl Kohanu. Ostrou čepel jí zaryl do kůže na krku. „Jestli se o něco pokusíš, zabiju ji!“
Dívka jen přidušeně vykřikla. Byli v pasti. Na obloze hrozivě zahřmělo.
„Hned jí pusťte!“ zavrčel Gaara. Písek, připravený k obraně, začínal vlhnout. Temné postavy ho obklíčily, ale stále si od něj držely uctivý odstup.
„Vydej se nám, nebo ji na místě podříznu,“ přikázal Iashi panovačně. Na důkaz svých slov na dýku přitlačil a na dívčině krku se objevilo několik kapek karmínové krve.
„Dobře, přestaňte!“ vyhrkl chlapec, který si najednou připadal bezmocný.
Celé okolí rozzářil elektrický výboj nad jejich hlavami.
„Vzdávám se!“
Jeho slova zanikla v ohromném zaburácení. Kaskáda tisíců dešťových kapek rozbubnovala celou zemi.
Cítil, jak se ho zmocňují něčí ruce a vedou ho pryč. Do očí mu stékala voda a on neviděl vůbec nic. Mohl jen doufat, že Kohaně nic neudělají.
Co jsou zač…? Co jsou zač?! Co si myslí, že dělají? Zabiju je¬…
Uslyšel zavrzání starých dveří. Někdo ho nepříliš jemně strčil dovnitř a dovlekl o kus dál. Potom se ozvalo žuchnutí, jako kdyby odhodili na zem pytel a zašramocení zámku.
„Brzy si pro vás přijdeme,“ zamumlal známý hlas. Jeho šílený smích se rozezněl v protivných ozvěnách. Gaara si dokázal živě vybavit obraz šedovlasého muže. Když jeho smích odezněl, i zvuky jeho kroků, rozhostilo se ticho.
Písečný chlapec si promnul oči a zamrkal. Neviděl nic, jeho oči si zatím nepřivykly temnotě.
„Kohano-chan?“ zeptal se do ticha. Neodpověděla mu. Sehnul se dolů a pokusil se nahmatat místo, kam asi dopadla. Jeho prsty se dotkly mokré látky.
„Nech mě být,“ zašeptala s ledovým tónem. Stále zůstávala ležet ve stejné poloze, v jaké ji odhodili. Gaara se od ní mírně odtáhl.
Musí být v šoku…
Na okamžik se zaposlouchal do ticha přehlušovaným pouze zuřením bouře tam venku. Rukou si prohrábl zplihlé vlasy.
Slíbil jsem jí, že ji ochráním! A kde teď jsme? Co chtějí udělat…?
Jeho pohled upoutala světlejší část místnosti. Teprve teď začínal rozeznávat obrysy okolo sebe. Necelé dva metry od nich se zlověstně pohyboval kus látky v lehkém vánku.
Musí tam být okno.
Narovnal se a pomalu tím směrem zamířil. Poodhrnul závěs a nahlédl za něj. Spatřil temnotu. Nejspíš se nacházeli nad nějakým hlubokým srázem.
Tudy se ven nedostaneme…
Rezignovaně závěs pustil a posadil se na zem. Nemělo cenu cokoli si nalhávat. Tady jejich dobrodružství končí. Jsou jen malé děcka, které se nechaly chytit do pasti. Malé naivní děti.
Na začátku to byla legrace…Ale pak se to zvrtlo.
Kamennou dlažbou zazněly tiché kroky. Gaara je ignoroval. Zvedl hlavu teprve tehdy, když na něj dopadlo světlo ze svíčky, kterou držel nějaký mnich s úplně vyholenou hlavou.
„Co je zas?“
„Je dobře, že už jsi to vzdal,“ zamumlal vysoký dotěrný hlas. „Za chvíli dojde k obětování.“
Písečný chlapec na to nijak nezareagoval.
„Zaživa tě pozřeme a tím do nás vejde posvátná síla Bijuu,“ dodal jako by na vysvětlenou věcným tónem.
„To je blbost.“
„Blbost říkáš?“ uchechtl se. Podíval se na něj spatra jako na nějakou veteš. „Nevíš nic o životě.“ S těmi slovy odešel.
Zaživa pozřít? Mě?
Nejprve jím jímala hrůza. Pak všechny pocity odezněly a on zůstal téměř bez emocí. Minuty odtikávaly a nic se neměnilo.
Po chvíli se Kohana naráz posadila s rukou přitisknutou na zraněný krk. V jejích očích jako by šlehaly plameny. Beze slova se postavila.
„Jsi v pohodě?“ projevil o ní starost rudovlasý chlapec.
„Ne, nejsem,“ zašeptala potichu. Trhla sebou, když najednou zazněly bubny. Gaara se ihned vyšvihl na nohy. Začal se rozhlížet, zkama to přichází.
Hnědovláska zatím zamířila k oknu a rozražením rukou ho otevřela. Dovnitř vtrhl prudký průvan a její vlasy začaly povlávat okolo jejího obličeje, jako kdyby byla ponořena pod vodou. Dešťové kapky dopadaly na naleštěnou podlahu.
„Co chceš dělat?“
„Dostat nás odsud,“ zamumlala a poodstoupila od okna dál.
Bubny zněly každým okamžikem blíž a blíž. Dveře zarachotily.
„Chceš vyskočit ven?!“
„Nenechám tě tu sníst zaživa!“
Dveře zaskřípěly a rozevřely se dokořán. Dunění bubnů se rozeznělo v ozvěnách jako v nějaké aréně.
„Kohano! Nedělej to!“
Upřela na něj uhrančivý pohled. „Věříš mi?“
Zástup lidí vstoupil dovnitř a zamířil směrem k nim.
„Gaaro…“
Nerozhodně se zadíval do jejího prosebného výrazu. „Věřím,“ řekl nakonec. Nechal ji, vzít ho za ruku. Rozběhli se oba dva proti oknu.
Je to tak…šílené.
Odpočítával kroky, jako poslední vteřiny svého života. Jediným zvukem na světě byl pouze rychlý tep jeho srdce. Jinak vše ztichlo. Viděl svou kamarádku, odhodlaně mířící k jediné cestě ven.
Nikdy se nevzdávat naděje. To by mohla být její cesta ninji…
Tohle pomyšlení mu dodalo odvahu. Naposledy se pousmál. Pak se oba ve stejnou chvíli odrazili a ztratili se zahaleným postavám z dohledu…