Malí gangsteři ze Suny 18
Odpočítával kroky, jako poslední vteřiny svého života. Jediným zvukem na světě byl pouze rychlý tep jeho srdce. Jinak vše ztichlo. Viděl svou kamarádku, odhodlaně mířící k jediné cestě ven.
Nikdy se nevzdávat naděje. To by mohla být její cesta ninji…
Tohle pomyšlení mu dodalo odvahu. Naposledy se pousmál. Pak se oba ve stejnou chvíli odrazili a ztratili se zahaleným postavám z dohledu…
Z jeho hrdla se vydral výkřik. Padal temnotou volným pádem dolů, ale jeho žaludek mu naopak vyskočil až skoro do krku. Ledový vítr si s ním pohrával jako kotě s klubkem a otáčel jej snad na všechny světové strany. Gaary se zmocnil děs, nevěděl, co má dělat.
Vtom ho někdo chytil a on se přestal otáčet. Přimhouřenýma očima plnýma slz se podíval na svou kamarádku. Její vlasy legračně vlály za její hlavou jako nějaký prapor. Neječela jako on, jen klidně plachtila vzduchem s roztaženýma rukama i nohama a držela tak balanc. Jednou rukou se ho držela, aby se příliš nerozdělili.
„Zabijeme se!“ vřískl rudovlasý chlapec s hrůzou ve hlase. Kohana něco odpověděla, ale on jí nerozuměl přes to fičení větru.
„Cože?“
„Mám PLÁN! Jen se mě drž!“
Poslušně se jí chytil a pohlédl dolů. Srdce se mu téměř zastavilo. Nesmírnou rychlostí se země čím dál víc přibližovala. Už jen pár vteřin…pak se rozplácnou.
Zemřeme tady? Pokud ano…jsem rád, že jsem tě poznal, Kohano…
Zavřel oči. Nemohl dýchat. Jediné, co vnímal, bylo křečovité držení kamarádky za rukáv. Zdálo se, že pohybuje rukou.
Nikdy ses nevzdala…i když to už bylo beznadějné…arigatou.
Najednou se mu vysmekla. Nestihl ani otevřít oči. Do něčeho narazil. Ale nebyl to takový dopad jaký čekal. Stále se mu zdálo, že padá. Uslyšel zvuk, jako když silný poryv větru narazí do plachet a ta věc s ním otočila směr letu. Musel použít chakru, aby nesklouzl. Nevěděl co se to děje, jestli už je po něm nebo ne.
„JUCHŮŮŮ!“ uslyšel v krátkém okamžiku, kdy přestal řvát o život a musel se nadechnout. Srdce mu bušilo celým tělem jako ty bubny, které ještě před chvílí slyšel tam nahoře. V hlavě mu panoval takový zmatek, nedokázal si utřídit myšlenky. Instinkt mu radil otevřít oči a zjistit, co se to děje.
„Už můžeš přestat ječet!“ zařval mu hlas do ucha. Přinutil se tedy zavřít pusu a otevřel oči. Kohana se na něj zářivě usmála. Dunivé zvuky se začaly ozývat v pravidelných frekvencích.
„Co...co se stalo?“ vykoktal nechápavě. Jeho kamarádka jen prstem ukázala směr. Podíval se, co tím myslí. Spatřil hlavu a pak obrovský zobák, sjel pohledem až k nim a zjistil, že se oba nachází na zádech obrovského orla. Jeho mohutná křídla prorážela vzduch a zvedala je stále výš a výš...
Takže…takže použila Kuchiyose no Jutsu? To byl ten plán?
Hnědý orel mířil k několika mrakům, aby se mohl ztratit možným pronásledovatelům z dohledu. Když jimi proklouzl, byli Kohana i Gaara mokří jako krysy. Jen se otřásli.
„To je můj Velký bratr,“ zašeptala hnědovláska tak, aby se to orlu nedostalo k uším. „a nejspíš bude po přistání pěkně vzteklej, protože mám malér…Ale nic se nám nestalo a to je hlavní.“
Gaara jen omámeně přikývl. Pořád nemohl uvěřit, že se jim z toho podařilo dostat bez nijaké újmy na zdraví…Tedy pokud přehlédneme to malé říznutí na krku.
Deštivá oblaka pod nimi proplouvaly jako neuvěřitelně hustá mlha.
Kohana si přitáhla nohy až k sobě a schoulila se do klubíčka, protože se jí zmocnila hrozná třesavka. Její kamarád na tom nebyl o moc lépe. Ale orel vytrvale držel směr i výšku a dvě promrzlé děcka na svém hřbetě naprosto ignoroval. I když tak to bylo podle Kohany lepší.
Po několika minutách začali pozvolna klesat dolů. Možná se tak orel rozhodl učinit, protože vypluli z mraků a nyní plachtili po modré obloze. Dole pod nimi se rýsoval začátek horké pouště. Velký bratr se snášel dolů ve spirálách na vybrané místo. Když už byl skoro dole, zamával prudce křídly a dopadl na roztažené pařáty. Zvedl se oblak písku a zahalil je.
Jakmile se písek snesl dolů, otočil na ty dva orel svou hlavu. Bylo to skoro jako ve zlém snu. Dvě obrovské žluté oči na ně mířily jako reflektory a prohlížely si je s neskrývanou záští. Vlastně jediné, co mohly vidět byly dva páry očí, protože písek ty mokré mláďata zcela obalil a skrýval je jako maskovací zbarvení.
„Kohano?“ zaburácel hlas. Dívka se pokusila o nevinný výraz. „Hned slez dolů, máš co vysvětlovat!“
Dala si záležet, aby se mu nepodívala do očí a seskočila dolů. Rukou pokynula Gaarovi, aby ji následoval. Jako dva největší provinilci nyní před orlem stáli se sklopenými hlavami a rukama schovanýma za zády.
„Takže…,“ začal Velký bratr dunivým hlasem. „ty jsi celou dobu lhala rodičům, že jsi na nějaké misi s geninama a přitom se celou tu dobu touláš s tímhletím klukem?“
Kohana se na něj ani tentokrát nepodívala.
„Nepřej si vidět reakci svých rodičů, až se to dozvědí.“
„Prosím, neříkej jim to,“ zakňourala dívka prosebně. „Však jsem nakonec byla na misi a nic se nám nestalo…“
„Nic se vám nestalo…ale stačilo málo a už jste mohli být rozmlácení o zem! Co sis sakra myslela? Přivolání se ti nemuselo vůbec podařit!“
„Ale...ale..“
„Ale co? Myslíš si o sobě, že jsi nějaká kunoichi? Omyl, mladá dámo, jsi jen zatím obyčejný student akademie a do titulu kunoichi máš ještě hodně daleko!“
Kohana si skousla ret a nic na to neřekla. Cítila se poněkud trapně.
„A ty musíš být Gaara,“ zašeptal tentokrát orel s téměř posvátnou bázní. Rudovlasý chlapec věnoval jediný nic neříkající pohled temné siluetě tyčící se nad ním a jeho kamarádkou.
„Jinchuuriki Jednoocasého…“
„Hai,“ souhlasil jen. Chvíli se navzájem měřili pohledem.
„Donesu vás zpátky do Suny. Ať Kazekage-sama rozhodne, co s vámi dělat.“
„Ne, to ne!“ vyhrkla Kohana vyplašeně. Orel na ni upřel rentgenový pohled.
„Myslíš, že to ještě neví?“
Kohana jen zavrtěla hlavou.
„Udělala sis malý výlet s Gaarou…“
„Jo, ale byla jsem přeměněná na jeho ANBU,“ podotkla dívka opatrně.
„Pak předpokládám, že jsi Kazekageho-sama nezapomněla informovat o průběhu mise.“
Její oči se roztáhly zděšením. Podlomily se jí nohy.
„Chybička se vloudila…,“ zašeptala úzkostně. Obličej si schovala v dlaních. Srdce se jí chtělo zastavit. Zpomalilo se jí do pomalého bum…bum…
Jedna jediná chybička v plánu…a všechno je teď v háji. Jak jsem mohla zapomenout? Jak jsem mohla být tak blbá?!
„Kohano?“ zeptal se orel svým hlubokým hlasem. „To sis vážně myslela, že ti to vyjde? Že na to nikdo nepřijde?“
Nastala chvíle ticha, kdy nikdo nic neřekl a jen vyčkávali, zda vůbec odpoví. Nakonec hnědovláska zvedla hlavu. „Jo, myslela,“ řekla jen. Obrovská silueta jen pokynula hlavou, aby znova nasedli. „Je čas se vrátit.“
Když poslušně nasedli, zamířil s nimi rovnou ke Skryté Písečné. Cesta probíhala v tichosti. Duny pod nimi ubíhaly jako vlny rozbouřeného moře.
„Máš strach?“ zeptal se Gaara hnědovlásky, která seděla beze slova s očima upřenýma po celou dobu na jedno místo. U ní to byl nezvyk. Podívala se na něj těma svýma sytě fialovýma očima ve kterých se zračila úzkost.
„Ano, myslím, že nás tvůj taťka na místě zabije…“
„Ne, to by neudělal,“ konstatoval klidně. Ale pro sebe si dodal:
On má na to totiž lidi…
Kohana se zatvářila, že mu příliš nevěří, ale nic na to neřekla. Jen pohledem projížděla rozlehlou poušť pod nimi. Jako by očima hledala to magické místo. Tu zvláštní oázu, která se objeví jen někomu. Teplý větřík ji šlehal do tváří. V očích se jí zatřpytily slzy. Věděla, že se nemají kam ukrýt. Že tentokrát cesta ven nevede…Hlásek v jejím podvědomí jí našeptával, že se stane něco strašného. Bála se o sebe, bála se o svého kamaráda. Paprsky zapadajícího slunce, které vždycky tak milovala jí hřály do zad. Ale ani to jí nedokázalo povzbudit. Slzy jí neslyšně kanuly po tváři.
Na obzoru se objevila na horizontu silueta skryté Písečné. Orel přistál na začátku úzkého vchodu dovnitř a kývl na ně, aby sesedli.
Obklíčili je lidé v maskách zvířat.
„To je v pořádku, donesl jsem je zpátky,“ řekl Velký bratr, a pak s pufnutím zmizel. Na jeho místě zůstal pouze kouř.
Nevnímala, co se děje. Vedli ji v tichosti k domu Kazekage. Gaara na ní cosi křičel, ale jako by ho neslyšela. Kráčela poslušně s nimi. Jako vězeň. Jako uprchlík...
Slunce již zapadlo a vesnice se ponořila do šera. Jako by se nechtěla dívat na to, co se stane.
„Nestrkej do mě, k*eténe!“ zavrčela zlostně, když ji jeden z ANBU popostrčil, aby šla rychleji. Nijak se k tomu nevyjádřil, zachoval profesionalitu.
Když dorazili před budovu kulatého tvaru, sklopila Kohana oči k zemi. Polilo ji horko, když si vzpomněla na pomalovanou sochu muže, ke kterému ji nyní vedli. Nasucho polkla. Vešla dovnitř…
ouu...
oukej už to bude....
Super povídečka, dobře se čte takže šup s dalším dílkem
Nádhera... už se těším na další díl.