Zkáza Zelené lilie 16 - Mise splněna

Po celém těle se mi rozlilo hřejivé teplo. Cítila jsem se tak klidně a uvolněně. Byl to jeden z nejlepších pocitů, který jsem kdy zažila. Jakoby ze mě spadla tíha celého světa. Cítila jsem se jako když… Prudce jsem otevřela oči. Ne, to ne. Kde to vlastně jsem? Dezorientovaně jsem se rozhlížela po místnosti v níž jsem stála. Nebyla jsem tam sama. V koutě na zemi seděla bledá třesoucí se žena. Tsunade! Rychle jsem k ní přiskočila a zadívala se jí do očí, ale její skelný pohled mě vyděsil. Dívala se nepřítomně skrze mě a po tvářích jí kanuly slzy.
„Tsunade,“ zašeptala jsem a jemně jí stiskla rameno.
Škubla s sebou, ale její výraz se nezměnil.
„Tetičko,“ zkusila jsem to znovu.
Nic, žádná odpověď. Snažila jsem se rozvzpomenout, co se vlastně stalo, ale nebyla jsem schopná pořádně myslet. Mé tělo bylo slabé a i lehký pohyb mi dělal problémy, přesto jsem se cítila spokojená a šťastná. To nemůže být pravda! Udělala jsem to! Nakonec jsem opravdu podlehla… Proč? Proč jsem tak slabá? Proč musím…
„Shinrai…“ vytrhl mě z myšlenek šepot.
„Ne, to jsem já Mirai, její dcera. Slyšíš mě?“
„Mirai? To není možné. Ty jsi ale vyrostla…“ mumlala.
„Ano a přišla jsem tě navštívit, vzpomínáš?“
Bylo vidět jakou námahu jí stojí si vzpomenout.
„Přišla jsi sem aby…“ svraštila obočí. „Aby jsi mě zabila.“
„Tetičko, přece bych ti neublížila, proč bych to dělala?“ konejšila jsem ji.
„Protože jsem zabila tvou matku. Protože jsem tě nedokázala ochránit, protože jsem nedokázala ochránit ani tvou… Sestru?“ oči se jí rozšířily poznáním.
Výborně, začíná si vzpomínat. Snad poškození nebude tak velké. Snad se tomu bránila.
„Vzpomeň si na moji sestru, vzpomeň si na to, jak jsme o ní mluvili. A řekni mi, co se stalo pak,“ snažila jsem se na ni moc nenaléhat, ale věděla jsem, že mi dochází čas a budu muset rychle zmizet.
„Vzpomínám si,“ řekla o poznání jistějším tónem a setřela si z obličeje slzy, „kdybych nebyla tak důvěřivá a hloupá, mohla jsem ji zachránit. Za všechno můžu já. Prosím, zabij mě.“
„Cože?“ zamrkala jsem překvapeně.
„Zavinila jsem smrt už tolika lidí. Můj život je zbytečný a je na čase, aby se světu ulevilo. Zabij mě nebo to udělám sama.“
Nevěřícně jsem na ni zírala. Tak ona ze všech lidí na světě nejvíc nenávidí samu sebe. Tohle bych nečekala, tohle ne…
Nadechla jsem se: „Odpusť mi,“ a vší silou jsem ji uhodila do tváře. Lícní kostí narazila do zdi a ozvalo se nepříjemné zapraskání.
Tsunade sykla bolestí a nepříčetně na mě pohlédla.
„To jsi nemusela,“ procedila skrz zuby a opatrně se dotýkala své poraněné tváře.
S úlevou jsem se svezla na podlahu vedle ní: „Na chvíli už jsem myslela, že jsi nepoužila chakrovou bariéru.“
„Kdybych ji nepoužila tak… Tak bych se nejspíš v nejbližších chvílích zabila.“ tohle poznání zřejmě šokovalo i ji samotnou.
„Pamatuješ si něco z mého útoku?“ nenáviděla jsem se, že jsem musela vyslovit takovou větu, ale teď nebyl čas na sebelítost, „Pamatuješ si, jak byl silný?“
„Posílat tě na všechny ty mise se nejspíš vyplatilo. Myslím, že si nezasáhla celou vesnici. Odhaduji to tak na pět set metrů v průměru,“ zavřela oči a odmlčela se.
Když je znovu otevřela, měla v nich opět slzy: „Tolik lidí, tolik zničených životů. Za všechny jsem byla zodpovědná. Chci zemřít s nimi, ne, já musím zemřít s nimi.“
Zatřásla jsem s ní: „Tsunade! To já jsem je zabila! To já jsem ta zrůda! Já musím zemřít, ale ty nejsi ten, koho toužím vzít do pekel s sebou. Rozumíš?“
Neznatelně přikývla.
„Jsi pod vlivem mého jutsu. Snad byla tvá bariéra dost silná a vliv je jen dočasný, ale musíš se tomu postavit. Já vím, že to nejde, ale ty prostě musíš! Jsi Hokage a zbytek vesnice tě potřebuje.“
Znovu jsem se napřáhla, abych ji uhodila, ale tentokrát mi v tom zabránila.
„To nebude nutné. Musím se jít pokusit zachránit tolik vesničanů, kolik jen půjde a bude lepší, když mi u toho nebude třeštit hlava,“ sykla a začala si pomalu léčit pohmožděninu na tváři.
Ulevilo se mi, už necítila touhu zabít svého největšího a nejskrytějšího nepřítele, dokonce ho i bránila. Není to trvalé, bude zase v pořádku. Ale jenom ona…
Vstala jsem a opatrně přistoupila k oknu. Už to začalo. Dívala jsem se, jak z několika domů šlehají plameny a jak sklo z vybitých oken pokrylo cesty.
„Jestli už se cítíš líp, tak už bys měla jít, Tsunade. Ale nezapomeň, že někdo může jít i po tobě.“
„Já vím.“
„I když to třeba byli tví přátelé, teď tě můžou k smrti nenávidět a nikdo už na tom nic nezmění.“
„Já vím.“
„Je mi to líto…“
„Já vím, ale to už je teď jedno. Tak jdi a skoncuj to s ním.“
Přikývla jsem a po tváři mi stekla jedna jediná slza. Tohle je slza za Konohu. A bude tou poslední slzou. Musí být.
„A Mirai…?“
„Ano?“
„Už se nikdy nevracej.“
„Já vím,“ odpověděla jsem stejně chladným tónem a zmizela ze sídla Hokage.

Opírala jsem se o kmen stromu a zhluboka oddechovala. Byla jsem sotva několik kilometrů od vesnice, ale byla jsem příliš vyčerpaná, než abych mohla pokračovat v cestě. Stejně by to nemělo smysl, protože takhle vyčerpaná bych proti němu neměla šanci. Často jsem přemýšlela, jak se budu cítit, jestli na Konohu skutečně zaútočím. Byla jsem si jistá, že sebou budu pohrdat, nenávidět se. Prostě, že se budu cítit jako obvykle. Ale cítila jsem spíš úlevu. Teď mi totiž nic nebrání, abych šla bez lítosti na smrt. On se jinak zabít nedá…
„Nehýbej se!“
Nevěřícně jsem zírala na ruku, která mi nepozorovaně přiložila kunai k hrdlu.
„Chcete mě zabít?“ zeptala jsem se pomalu.
„Měl bych.“
„A co vám v tom brání, Kakashi-san?“ pronesla jsem klidně.
„Nehraj si se mnou, Mirai. Nebo ti mám říkat Zelená Lilie?“