Poslední z Dračího klanu 7. Zrada

Seděla jsem v té zasedačce snad půl dne, přemýšlela jsem. Mou pozornost upoutal až velký hluk v obýváku. Hbitě jsem se zvedla ze židle a šla do oné místnosti, když jsem otevřela těžké dveře, málem jsem schytala ránu od rukojeti Hidanovi kosy.
"Co to děláš!!!!!!!"
"Co bych dělal?! Ten ...,....,.....,.... zpochybňoval mého boha!!!"
"Ale to ještě není důvod k tomu, aby ses snažil udělat ze Zetsua salát!"
"Díky Šéfe."
"A ty toho už taky nech, si myslíš, že když jsi nějákej .....,....,.... drak, tak že seš něco víc?"
"Hele, já chápu, že mě asi nemáš moc v lásce, poněvadž považuješ ženy jen za nástroje k pobavení, ale prostě budeš muset překousnout jednu věc, vytáhla jsem tě z lochu, jseš mi zavázaný!!!"
".....,.....,.....,......!!!!!!!"
"A ty sprostý slova si taky odpusť!"

Otočila jsem se a chtěla odejít, už jsem byla u dveří a chytala za mohutnou kliku, když v tom jsem ucítila bodavou bolest v okolí srdce, sklopila jsem zrak a nemohla uvěřit svým očím, z mého těla trčel černý bodec. Pustila jsem kliku a skácela se na zem, cítila jsem, jak ze mě pomalu utíká život, po chvíli mi začala být hrozná zima, cítila jsem jak se celá třesu, jediné co teď bylo teplé, byla má krev, která byla všude kolem. Slyšela jsem, jak tam všichni řvou, rvalo mi to uši, chtěla jsem klid....Začalo se mi špatně dýchat, potřebovala jsem kyslík, ale ten se nedostavoval, začala jsem se dusit, vykašlávala jsem krev a snažila se nadechnout, ale nedařilo se. Chtělo se mi spát, hrozně spát, už jsem zavírala oči, když jsem uslyšela hlas, nebyl obyčejný, byl můj, můj vnitřní dračí hlas, říkal:
"Tady nesmíš zemřít! Vzchop se!"
"J...ak se mám vs...cho...pit, nemám žádn...ou síl...u!"
"Chceš tu mou?!"
"Já mys...lela, ž..e ji má..m."
"To je jen zlomek."
"D...obře."

Začala jsem cítit teplo, ne, byl to žár, prostupoval celým mým tělem a s ním i síla.
"Podívejte a tohle má být náš Kápo, taková ubožačka."
"Hidane ty zmr.e, ty jsi ji zabil!!!"
"Ne, nezabil, já jsem pořád tady!" ozvala jsem se chraplavým, téměř neslyšným hlasem.
"Cože? To není možné, propíchl ti plíce, to není možné."
Pomalu jsem se zvedla ze země, oči mi rudě žhnuly a místo rukou a nohou jsem měla dračí končetiny, také jsem pocítila jisté prodloužení páteře, totiž v zadu se tyčil majestátní ocas, opatřený černými šupinami, to stejné měly i nohy, tyhle šupiny byly hrozně tvrdé, tvrdší než diamant, dokonalé brnění. Šla jsem směrem k Hidanovi, ovšem ne po dvou nýbrž po čtyřech, lépe se tímhle stylem chodí, mé drápy jemně cinkaly o zem, z mých úst vycházel podivný zvuk, něco mezi chrčením a vrčením. Vycenila jsem zuby, měla jsem tři řady ostrých zabijáckých tesáků. Hidan se zasmál a postavil se do bojové pozice, zrychlila jsem, běžela jsem tak rychle, až mi od drápů jiskry odlétaly, pak následoval skok. Povalila jsem ho na zem a zavrtala do něj drápy. "Tak a co hodláš dělat teď?!" on na mě hodil opovržlivý pohled a řekl: "Mohla bys na mě laskavě přestat prskat!!!!" nerozuměl mi, hlasivky se asi přeměnily, tak jako tak, napřímila jsem ocas a namířila směrem k jeho srdci. Jen tak pro informaci, bodce na mém ocase jsou plné jedu. Začala jsem pomalu provrtávat kůži, když jsem byla dostatečně hluboko, vstřikla jsem jed, to deseti sekund by měl být mrtvý. Deset sekund uběhlo a on se začal hlasitě smát.
"Ty hloupá stvůro, já jsem nesmrtelný, je mi jedno, co do mě vstříkneš, nebo jestli mi usekneš hlavu, já jsem neporazitelný!"
"Nesmrtelný?!!!!" zachrčela jsem.
"Ha, výdup, že? A co budeš dělat teď?"
"Hidane už dost!"
"Ale Kakuzu! No tak, teď se dobře bavím."
"Dost, nebo tě rozsekám na kousíčky!"
"Chjo, dokončíme to jindy, příšerko."

Odešel, normálně odešel, vůbec mu nevadilo, že mě propíchnul, chtělo se mi brečet.
"Tam-Tamiko? Jsi v pohodě?"
Cukla jsem sebou, rozeběhla se a byla pryč z obýváku, běžela jsem chodbou a nechala si narůst křídla, všude se nesl ten cinkavý zvuk mých drápů. Venku jsem vyskočila do vzduchu, dvakrát mávla křídly a zbyl po mě jen zvířený oblak prachu. Nebe bylo vždycky mé, v něm jsem si připadala jako bůh. Teď už jsem se přeměnila celá, byla jsem krásný černý drak, respektive saň. Létala jsem oblohou až do večera, dýchala jsem ten čerstvý vzduch a prolétala oblaky. Když se začalo stmívat, vrátila jsem se zpátky, přistála jsem, mé drápy se zaryly do země, složila jsem křídla a začala se měnit. Šáhla jsem si na už téměř zahojenou ránu na hrudníku, projela mnou vlna vzteku, potlačila jsem ji a vešla do sídla, prošla jsem kolem obýváku, kde ještě pořád byla ta velká louže krve, mé krve. Potichu jsem se proplížila až do pokoje, ovšem uvnitř mě čekalo příjemné překvapení, na posteli se děl Itachi.
"Tamiko, jsi v pořádku?"
"A-ano, Itachi promiň, že jsem ti před tím neodpověděla, já, já…" přistoupil ke mně a políbil mě.
"Stačí ti to jako odpověď?"
"Jo, ale ´já vůbec nemůžu být vůdce, já jsem to nezvládla."
"To co jsi předvedla, s tím "znovuzrozením" nás natolik uchvátilo, že všichni mají mnohem větší respekt."
"Hidan, ne."
"Tak Hidan byl vždycky takový."
"Já tě miluju."
"Heh, já tebe taky."
"Ale prosím, nemohl bys mě nechat o samotě, potřebuju si ještě něco vyjasnit."
"Jasně." odešel, zůstala jsem sama a přemýšlela, dlouho a usilovně, tohle poslední dobou dělám často, asi se bojím, bojím Konohy a Hidana? Ne, ne, jsem silnější, ale ten jeho pohled, když jsem do něj vstříkla jed. Tyhle myšlenky mi vířily v hlavě a já nemohla usnout, podařilo se mi to až nad ránem.