Počítač v Konoze 006

A slunce už opět vycházelo. Naprostá většina obyvatel Konohy to bohužel ani nepostřehla, protože jejich světlem se stal monitor počítače. Závěsy tedy zůstaly zatažené a začínaly být cítit. A své osobité aroma postupně získávali i uživatelé onoho stroje. Hygiena upadala. Hrozilo vážné nebezpečí, že z homo sapiens sapiens, obývajících Konohu, už zanedlouho vznikne nová větev druhu homo neanderthalensis. A to by nikdo nechtěl.
Ale všem to bylo jedno...

----------------------------------

Iruka si otřel zpocené čelo a unaveně dosedl na svou postel. Měl za sebou náročný den. Ne, že by Kazekage nebyl příjemný člověk, to ne, spíš naopak, milý byl až moc, pravděpodobně si tedy chtěl vynahradit ty roky neustálého zabíjení.
Mladý jounin byl každopádně spokojen. Gaara mu představil novou (a první) verzi viru Karasu 0.1, se kterou hodlal zničit nastolené zlo jednou provždy (nebo aspoň až do doby, dokud si vesničané neseženou nové počítače a on nevymyslí ještě lepší verzi viru). Systém spočíval v tom, že po kliknutí na příslušný odkaz (poskakujícího Itachiho v červených šňůrkových plavkách zvajícího všechny na koktejlovou párty do jejich sídla), vylétne z obrazovky hejno vran a začne operační systém trhat na cucky.
Doslova.
Oba muži počítali, že obyvatelé, mající IQ mezi body 70 až 210, na nic nepřijdou a na zmíněnou inkonku prostoduše kliknou.
Neuvědomovali si však jednu věc. A to, že jak na Konohu, tak na Sunu se chystá i Orochimaru. A výpad ze dvou stran, zevnitř i zvenčí, nebude pro zlenivělé ninji nic příjemného...

-----------------------------------

Orochimaru se ďábelsky zachechtal, přičemž si poprskal obrazovku „kompjútru“.
„Já to věděl!!! Ano! Cha chá!“
„Na cos zase přišel?“ zeptal se Sasan otráveně.
„Získal jsem si důvěru jedný baby z Konohy. Díky ní se nabourám i do ostatních počítačů a až budou dost oslabení, zaútočím. Cha chá!“
„Jak jsi se představil?“
„Jako galantní černovlasý mládenec z bohatého rodu Ororovců.“
„Aha...“
„Co aha?“
„Nic. Jen jsem si ověřil, že jseš pořád stejnej idiot.“
„No dovol! Náhodou toho o ní vím spoustu!“ vřískl Orouš.
„A kolik jí je?“ zeptal se Sasuke zákeřně.
„To neuvedla...,“ polkl hořce had.
„Aha. A jméno?“ dorážel Uchiha dál.
„To náhodou vím! Jmenuje se Koharu Utatane! Cha chá!“
„Počkej, to mi něco připomíná... Ne! Ty idiote, vždyť je to radní!!“ přeskakoval Sasanovi hlas.
„Ježišmarjá!“ křikl Oro s hrůzou vepsanou ve tváři. Co když už mají podezření?!
S křikem vyběhl z místnosti a cestou narážel do všech zdí, které mu překážely (a že jich bylo).
„Tss...,“ sykl si pro sebe Uchiha.
„Dyť to říkám. Idiot.“
Vzápětí mu ale na obrazovce vyskočila zpráva:
Tak co děláš, kocoure?
Sasuke vyvalil oči. To doopravdy psala ona?! Pokud ano, tak je to jeden příklad za všechny, jak se lidé umí na internetu odvázat...
A tak se posadil na své ctěné Uchihovské pozadí a chatoval.
--------------------------------------

Ayame se spokojeně usmívala a svou dobrou náladou obšťastňovala i všechny zákazníky Ichiraku Ramen. Kdo by také nebyl rád, že jeho obchod až nechutně dobře prosperuje? Do Ichiraku se slézaly různé podivné existence, šířící stovky falešných poplachů týkajících se zániku světa, průměrní lidé s průměrnými zájmy a podprůměrnými příjmy a samozřejmě také konožská smetánka, jako třeba Tsunade, která si tím kompenzovala, že už nemá žádný počítač (další várka měla dorazit až za měsíc...).
Ani Ayame se tedy počítačům nevyhýbala. Každou volnou chvilku se k onomu stroji zašila a psala. Jenže co? To nikdo nevěděl. A i kdyby ano, kdo by věřil, že...
... I někdo jako já může být geniální a stát se šéfem mafie? Ušklíbla se. Její milá povaha a to, že se nikdy nehnula moc daleko od Konohy jí tvořilo dokonalé alibi.
Ale někdo už po ní pátrá.
Kdo?
Tajemný detektiv S...
Snad to není ňákej línej jelen, uchechtla se Ayame. Myslela to ironicky, ale netušila, že není daleko od pravdy...