.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 15. - Zradila jsem přítele

Nastal čas, říct Itachimu, co zamýšlím udělat. Jak naivně jsem si myslela, že říct mu to, bude ta nejtěžší věc na světě, ale opak je pravda. Vypadlo to ze mě hrozně rychle a ani jsem ho nepustila ke slovu.
„…Takže proto odcházím a ty mě nesníš zdržovat.“ Můj pohled nepřipouštěl námitky, byla jsem horlivá a přesvědčená vzdorovat, on byl jediný člověk, který by byl schopen použít násilí, aby si mě udržel u sebe. Čekala jsem, že to udělá, ale on se jen posadil na postel a zahleděl se na mě… Vypadal jako by to čekal už dávno a že se tohohle dne bál.
„Je to kvůli mně?“ zeptal se a poprvé dával najevo city, i když pod maskou.
„Taky… Ježiš, Itachi nech toho. Tohle je ti jedno. Nehraj si tu semnou na nějakou ufňukanou panenku! Ty´s mě tu chtěl jen proto, že jsem s tebou spala, nic víc, až odejdu, najdeš si někoho jiného.“ křičela jsem a rozhazovala rukama.
„Nenávidíš mě?“
„Ano.“ Řekla jsem v zápalu horlivosti a možná, že i pravdu?
„Škoda, já tě totiž miluju.“ Vypadlo z něho tak oddaným tónem, že mě to až rozbrečelo. Zůstala jsem stát a hledět na něj. Itachi se náhle zvednul a chystal se odejít.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se ho okamžitě.
„Kdy se chystáš nás opustit?“ neodpověděl mi.
„Až dodělám vše, co musím, proč?“ nechápala jsem na, co naráží, ale ten jeho chladný pohled se mi ani trochu nelíbil.
„To nic. Jen abych věděl, do kdy si mám najít nějakou hezčí partnerku.“ Řekl tak lhostejným tónem, až mě z toho zamrazilo. Ublížil mi a on to věděl. Sice jsem to na sobě nedala znát, ale věděl to; proto to taky udělal.
Ten večer už Itachi nepřišel; zůstal spát u Tobiho v pokoji a mě se po něm upřímně nestýskalo. Proč by taky, aspoň jsem měla čas na promyšlení mého plánu. Celou noc jsem nespala a stejně jsem na nic nepřišla. Druhý den brzy ráno jsem se vydala na cestu. Do Konohy je to s trochou rychlosti ani ne den, ale mě to trvalo skoro tři. Když jsem dorazila do vesnice, a v Ichiraku ramen se zeptala kde je Naruto, zjistila jsem, že chlapec je na misi. Sedla jsem si tam tedy a seznámila jsem se s Ayame-chan. Je to moc milá dívka a mě se s ní krásně povídalo. Poznala jsem spousty lidí a hodně z nich jsem si docela oblíbila.
Brzy mi pan Teuchi nabídl práci a já jsem začala pomáhat v Ichiraku Ramen. Ty tři dny, než přišel Naruto byly bezvadné a ještě lepší to bylo, když přišel a bral mě na procházky kolem vesnice, trénoval semnou a dokonce se mi svěřil se spousty tajemstvími. Vím, jsem hrozná, že jsem ho tak podváděla, ale šlo mi o sebe.
„No a tak se stal Gaara mým dobrým přítelem… rozumíme si, víš? A prý skoro vede vesnici, možná z něj bude Kazekage a ze mě bude jednou Hokage!“ vykřikl Naruto a vyskočil přitom do vzduchu. Musela jsem se začít smát, jinak to prostě nešlo.
„Už tě vidím jako Hokageho, ty můj skrčku.“ Zasmála jsem se. Přitom jsem ho drapla za tričko a přitáhla k sobě, abych ho mohla obejmout.
„A já tě vidím uškrcenou za tohle.“ Zasmál se Naruto a vyvlekl se z mého objetí, aby mne mohl začít honit. Utíkala jsem před ním a oba jsme se smáli. Vůbec jsme nekoukali pod nohy, takže jsme brzy oba spadli a svalili jsme se, se smíchem do trávy.
„Jsem rád, že jsem tě potkal Matsui, jsi moje nejlepší kamarádka.“ Řekl Najednou Naruto a já netušila co na to říct. Byl to asi můj nejhezčí den. Celou dobu jsme se jen smáli a já jsem vůbec na nic nemyslela.
Dva dny na to mě v Konoze kontaktoval Itachi. Poslal mi dopis, kde stálo: Dnes v noci, u vrby.
Stačilo to, abych věděla, že nastal konec. Skoro dva měsíce dovádění v Konoze skončili a já jsem se musela vrátit zpátky na zem. Samozřejmě jsem v noci k té staré vrbě u rybníka kousek za konohou dorazila, stejně jako půlka Akatsuki, ten zbytek někde byl.
„Jak jsi na tom s plánem?“ zeptal se mě hned Itachi.
„Taky tě zase ráda vidím.“ Odsekla jsem a sedla jsem si k vodě.
„Nech toho a mluv, šéf už nehodlá čekat.“ Chytil mě za paži a otočil k sobě.
„Tak ať. Už jsem si získala jejich důvěru, takže nebude těžké v určený čas přivést toho kluka na nějaké místo.“ Odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. A vlastně, musela jsem něco říct. Jednoho Akatsuki bych možná zvládla ale pět.
„Dobře, jak chceš…“ začal Hidan „sejdeme se ta tři dny, přesně v poledne na kopci. Víš kde to je, že?“
Zakroutila jsem hlavou: „Netuším.“ Fakt, nikdy jsem, co se kde nachází v mém městě, natož v zemi.
„Nevadí, Tobi ti to vysvětlí.“ Hidan neměl trpělivost s něčím takovým a tak to přenechal tomu chudákovi. Brzy jsem pochopila, kde se nachází černý les, hned blízko sídla a louka, která je hned za ním. Prakticky je to dělící kousek od sídla a Konohy, ke které tak přijdete jakoby zezadu… Než jsme se pořádně domluvili, byly skoro tři a já jsem se vypravila na cestu domů…
Druhý den jsem přispěchala za Narutem a oznámila mu, že ho chci vzít na výlet. „No přeci ty mě pořád někam bereš a tak i já ti chci ukázat moje oblíbené místo.“ Řekla jsem mu.
„Půjdeme tam dneska?“ zeptal se dychtivě. Chudák nepostřehl ani náznak zrady, přestože jsem byla nervózní a chovala jsem se dost podivně.
„Za tři dny, musím si zařídit volno u Teuchiho, ale neboj, on mě pustí. Ale musíme vyrazit brzo, protože tam musíme být už v poledne, to se tam dějí podivné věci.“ Usmála jsem se a snažila jsem se skrýt nervozitu.
„Tak jo… Matui, promiň, ale já už musím jít, potřebují mě v týmu.“ Naruto se rozloučil a zmizel. Já jsem si ihned sedla do trávy a začala jsem brečet… „Tak a je to tu, Matsui… Za tři dny zradíš přítele.“