.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 16. - Žij i za mne, prosím!

Tři dny uběhli jako voda a przy ráno už u mých dveří stál Naruto. „Tak můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se vesele.
„Můžeme!“ vykřiknul a seběhl po schodech do haly hotelu. Já jsem běžela hned za ním a snažila jsem se nerozbrečet, nepanikařit a nechovat se moc podivně.
„Řekl jsi někomu, že někam jdeme?“ zeptala jsem se cestou jakoby nic.
„Jen Sakuře a Kakashi-senseiovi, ptali se totiž, co mě tak rozveselilo. Jestli to vadí, tak promiň.“ Řekl to tak omluvným tónem, že jsem se musela začít smát.
„To nic… vždyť je to jen výlet…“ uklidnila jsem ho, i když sama jsem klidná nebyla.
Cesta nám ubíhala celkem rychle, a čím blíž jsme byli místu srazu, tím víc jsem byla nervózní. Málem jsem se znovu rozbrečela, když se před námi objevil ten kopec. Vím, mohla jsem ho varovat, mohla jsem mu říct, ať vyvolá lišku, mohla jsem zradit Akatsuki, ale já nevím, co mě to tenkrát napadlo. Byla jsem jako ovečka, poslušná a odhodlaná udělat to.
Cesta nahoru se mi zdála dlouhá míle, i když tomu tak nebylo. Od chvíle kdy jsme dorazili k tomu kopci, jsme mlčeli, i Naruto promluvil až nahoře.
„Tak jaké věci se tu dějí?“ zeptal se zvědavě.
„Musíš počkat na pravé poledne.“ Řekla jsem mu a zadívala jsem se na nebe. Již bzry to slunko bude přesně nad námi. Na chvilku jsem chtěla utéct, místo toho jsem rychle a pevně objala Naruta. Držela jsem ho v náruči a překvapeného tiskla k sobě.
„Matsui, co to děláš?“ Naruto nechápal, ale taky mě objal.
„Odpusť mi. Prosím, odpusť mi to.“ Šeptala jsem mu do ucha.
„Co ti mám odpustit?“ on byl čím dál zmatený.
Pustila jsem ho a ustoupila o krok dozadu: „Tohle“ řekla jsem a natáhla proti němu svoje ruce.
„Matsui, pozor, Akatsuki!“ vykřikl náhle Naruto. Jako hodiny, pomyslela jsem si a zaútočila jsem na něj. Mým jutsu jsem ho celého pevně svázala. „Co to děláš Matsui, vždyť nás zabijí.“ Vřískal Naruto a snažil se z toho vyvléct.
„Dobrá práce, Matsui. Netušil jsem, že se ti to povede, ale bravo.“ Za svými zády jsem slyšela hlas Peina.
„Co se to děje Matsui?“ zeptal se nechápající Naruto, ale já už se mu nemohl a věnovat.
„Jak jsem řekla, šéfe, přivedla jsem vám lišku, zbytek už je jen čistě na vás.“ Usmála jsem se na Peina a kývla hlavou ke svázanému chlapci. „Nikdo o něm skoro neví, nebo aspoň netuší kde ho hledat, takže žádné strachy.“
„Myslela jsi na všechno, že? Tak jdeme, do kobky s ním a zítra budeme mít Kyuubiho.“ Zavelel Pein a všichni jsme ho následovali. Věřte mi, jen těžko se mi ignorovalo Narutovo naříkání. Měla jsem toho nechat, dokud to ještě šlo…
V sídle jsme šli dolů do katakomb. Vedla tam spousta tunelů a najít cestu pryč bylo někdy docela složité i pro ty, co to tam znají. Strčili jsme Naruta do klece ze speciálního materiálu, který neměl rozbít. Než jsme odcházeli, ještě jsem stihla pošeptat: Odpusť mi… Ohlédla jsem se za ním a spatřila jeho smutný nechápavý pohled. Nikdy bych neřekla, že mě něco může tak bolet jako tohle.
Na hoře už se chystala oslava, všichni mě objímali a gratulovali k devítiocasému. I Konan mě objala, ale spíš aby se semnou rozloučila. Já jsem celou dobu myslela na chlapce uvězněného v té zimě a vlhku tam dole, kde určitě trpí.
Po chvilce jsem si vzala bokem Peina a hned jsem na něj udeřila: „Splnila jsem svůj díl dohody a ty teď splníš tu svou. Smím odejít, aniž by mne kdokoliv hledal, sháněl se po mě nebo tak… Zítra odcházím.“
„Ne, nejdříve nám pomůžeš vytáhnout z něj démona.“ Řekl Pein chladně a neústupně. Zabít Naruta, chtěl, abych ho i zabila? To jsem nemohla.
„Nikdy… Já chci začít zítra znovu s neposkvrněnýma rukama. Jinak si vezmu Lišku sebou.“ Přestoupila jsem na vydírání. Bylo vidět, že Pein přemýšlí. Vím, mohl vzít a namístě mě zabít, nebo mě k tomu přinutit, ale on to neudělal, místo toho mi vyhověl.
„Ráno jdi, brzy najdu někoho, kdo tě zastoupí.“ Řekl a odešel. Zůstala jsem na chodbě sama a hlavou mi vířily myšlenky a všechny se týkaly Naruta. Stojí mi to za to? Jsem už dospělá, můj život nestál za nic a jemu je teprve třináct, má spousty snů a co mám já? Jen mizivou budoucnost. Najednou jsem si uvědomila, co jsem udělala.
„Tohle přeci nejde, raději zemřu, jen když on bude žít.“ Řekla jsem si a utekla jsem do pokoje. Mezi věcmi jsem našla kousek papíru a tužku. Rychle jsem nakreslila plánek z katakomb a vydala se dolů.
„Musím to udělat. On bude žít.“ Říkala jsem si stále dokolečka, když jsem probíhala těmi temnými uličkami.
„Naruto!“ zařvala jsem, když jsem spatřila malinkou místnost ozářenou jen jednou loučí. Chlapec se na mě smutně podíval a pak se obrátil. „Naruto, jsem hrozná, prosím odpust mi to. Nikdy jsem tě sem nechtěla vzít. Bože co jsem to jen udělala? Zatratila jsem tvoje sny kvůli svému zpackanému životu. Dokážeš mi to někdy odpustit.“ Klečela jsem u mříží a po tvářích mi tekly slzy. Naruto se na mě otočil a v jeho očích se odrážela bolest a zklamání.
„Bože jen to ne. Naruto, věř mi, kdybych tehdy věděla, co vím dnes, nikdy bych sem nešla. Věř mi prosím. Naruto, teď riskuji svůj život pro tebe, protože jsi mi otevřel oči. Pochopila jsem to všechno až tady, až když jsem tě viděla, jak tu sedíš a ničemu nerozumíš. Chci ti pomoct, aby ses odtud dostal.“
„Chceš mi pomoct? Proč?“
„Jen díky tobě jsem si uvědomila, jaký život žiju… Ale teď mě prosím poslouchej. Toto vězení je prakticky nerozbitné, ale má několik slabin. Když veškerou svou silou udeříš do zámku, rozbije se a ty můžeš utéct. Nakreslila jsem ti plánek. Prosím, uteč odsud, nenech se chytit Naruto.“ Přes mříž jsem mu podala papír s chabým plánkem. „Tady sice nepoznáš kolik je, ale prosím, skus počkat notnou chvíli až odejdu, než utečeš.“
Naruto zmatený přikývl a prostudoval si článek.
„Nikdy jsem tě sem neměla brát. Pojď blíž, Naruto.“ Natáhla jsem k němu přes mříž ruku a přitáhla jsem si ho k sobě. Chtěla jsem ho naposledy obejmout. „Naruto, prosím, přežij a žij i za mne, prosím.“ Zašeptala jsem a políbila jsem ho na čelo. Potom jsem se zvedla a utíkala nahoru… Za sebou jsem slyšela jen ztrácející se: "Slibuji!"
Před východem jsem se ohlédla a do tmy jsem tnovu zašeptala: „Prosím, Naruto, žij i za mne!"