.:Matsui Unda - Nový věk ninjů:. - 2. A je to venku

„Izumi, už můžeš odnést hostům jídlo!“
„Už jdu.“ Odpoví Matsui a upraví si zástěru. Najednou ji zezadu za sukni zatahá Itachi.
„Mami“ řekne „můžu si jít hrát ven?“
„Už jsi najezený?“ zeptá se ho Matsui.
„Ano!“ Itachi už se raduje, že půjde za kamarády ven, ale Matsui mu to překazí: „Tak si sedni k úkolům. Máme přeci domluveno, že se budeš každý den půl hodiny učit.“ Nařídí mu přísně.
„Ale já nemám úkoly.“ Fňukne Itachi. „A navíc jsi říkala, že o víkendu se učit nemusím.“
„Ale taky jsme měli domluveno, že se budeš učit v pátek, ale ty jsi chtěl ven, takže Sobotu i Neděli budeš věnovat škole. A žádné odmlouvání, protože si tě vyzkouším.“ Řeknu mu přísně. „A jestli chceš, můžeš sedět v restauraci, pokud ti to vzadu vadí.“ Chlapec něco zamumlá, ale už matce neodmlouvá a radši si jde přinést učení.
Nazlobená Matsui vezme od Tomochiho čtyři misky ramenu a jde je odnést ke svým bývalým přátelům. Ti si na ni vymysleli past, kterou ihned použijí.
„Děkuji a mohla bys nám přinést ještě láhev saké, Matsui?“ zeptá se Hidan a všichni pozorně sledují Matsuinu reakci. Ta místo odpovědi vykřikne: „Itachi!“ Oslovený se okamžitě postaví a pak si všimne jejího pohledu, který směřuje někam ven.
„Omlouvám se.“ Matsui se ukloní a utíká ke dveřím. „Ito! Pojď dovnitř!“ zakřičí ven. Chlapec se, ač velmi nerad, vydá z hřiště zpět k matce, která si ho vezme bokem, aby je hosti neslyšeli a začne chlapce lát.
Všechno to samozřejmě sledují Akatsuki, kteří jsou v ještě větším šoku.
„Itachi, ty máš syna?“ zeptá se Deidara na otázku, která všem třem ležela v hlavě. „No víš. Je to dítě Matsui a jmenuje se stejně jako ty.“
„Hodně dětí má stejné jméno jako já. Navíc co když to není ona.“
„Tomu sám nevěříš.“ Uchechtá se Hidan. „A i kdyby, jak vysvětlíš tu podobnost? Hm? Černé vlasy, tmavé oči má dokonce i stejný nos jako ty.“
„Nechte toho!“ okřikne je Itachi a vydá se k baru.
„Hele kluci, řekněte mi, co se děje.“ Začne se konečně domáhat pozornosti i Jahiko a tak se mu ti dva svěří.
Mezitím Itachi sleduje, jak jeho malý jmenovec je přinucen matkou ke školním povinostem. Matsui si Itu posadila hezky na oči a sama si šla sednout k pultu. Na to, že bylo odpoledne, měli restauraci skoro prázdnou.
„Jsi na něj tvrdá.“ Prohodí Itachi a sedne si na židli hned vedle ní. Matsui se na něj otočí a podívá se mu do očí. Okamžitě si vzpomene na den, kdy odešla a uvědomila si, že odchází i s jeho synem. Pocítila jakýsi pocit viny, ale snažila se ho skrýt za lhostejnost. „Já vím, ale když se bude dobře učit, může studovat a pak skončí lépe než jeho rodiče.“ Řekne a odvrátí se od něj.
Itachi pečlivě studuje její tvář a pak se podívá na chlapce. Opravdu mu je podobný, to se musí uznat, avšak stále musí přemýšlet nad ženou vedle sebe, je to opravdu ona? Může být, ale taky nemusí. Zbývá tedy jediná věc, vsadit na jedinou kartu: „Matsui, řekni, je to moje dítě?“ zeptá se rovnou. Žena se na něj otočí, netuší co říct, poznal ji, ví o ní, už nemá cenu něco tajit, nebo jo? Matsui, šokována jeho otázkou, se prostě zvedne a odejde ven. Najednou jí připadá, že nemůže dýchat. Na jednu stranu si přeje mu všechno říct, ale na druhou chce, aby se všichni čtyři sebrali a odešli jinam. Ztěžka dosedne na lavičku před restaurací a nastaví tvář letnímu slunci.
Po nějaké chvilce si vedle ní sedne i Itachi. Matsui se na něj otočí a pocítí ještě větší pocit viny. Nejraději by se mu vrhla do náručí a nechala se od něj hladit, tak jako kdysi. Nikdy si to nepřipustila, ale stýskalo se jí po něm. Vždycky v hloubi duše toužila, aby byl s ní, když její, vlastně jejich syn rostl, vždy když ho viděla, stále více podobného svému otci, pocítila smutek a zvláštní prázdnotu.
„Proč jsi tady?“ zeptá se ho a ani neví proč.
„Prostě tudy procházíme, ale to teď není důležité. Jak ses tak dlouho schovávala? A jak jsi mi mohla tajit dítě? Je můj, že ano?“ zasypal jí otázkami.
„Samozřejmě, že je, poznal jsi to sám, ne?“ odpověděla mu se smýchem a po dlouhé tísnivé pomlce pokračovala v odpovědích. „Věř mi, že jsem ti ho nechtěla tajit, ale už jsem začala znovu, když se narodil a proto jsi o něm neměl vědět, ani o mě ne.“
„Jak jsi to dokázala? Byli jsme tady už tolikrát, musela jsi být i v jiných městech, jakto že, jsem tě nenašel dřív a to jsem tě hledal často.“
„Já vím. Vím, kde jsi byl, kdy jsi tam byl a kdo všechno ti lhal. Ani nevíš, kolikrát jsem tě viděla já a jen jsem se modlila, abys mě nikdy nepoznal.“ Matsui byla najednou otevřená a upřímna, potřebovala se mu svěřit, chtěla, aby to věděl.
„Proč zrovna Itachi? Není to zrovna hezké jméno a kolik mu vlastně je?“ zeptá se znovu po chvíli.
„V Lednu mu bude deset a to jméno má po tobě, je to jakási sentimentální památka na tebe, druhým jménem je Abura.“
„Počkej, musela jsi vědět, že jsi těhotná dlouho předtím, než jsi odešla. Proč jsi mi nic neřekla?“ najednou mu to došlo.
„Co by se změnilo? Nic, stejně bych šla pryč. Nebo bys udělal něco jiného?“ podívá se mu spřímá do očí.
Itachi skloní hlavu: „Šel bych s tebou.“ Odpoví a ani sám neví, proč se na ní zlobí, stejně by nikam neodešel, tehdy by to neudělal.
„Mami, už to mám naučené, můžeš mě vyzkoušet?“ ze dveří vykoukne střapatá hlava a veselý chlapec začne mávat sešitem. Oba dva se na něj otočí a hlavou jim proletí stejná myšlenka.