Vlčí tesák 05

Byla noc, ležela jsem v posteli a přemítala nad dnešním dnem, nebo spíše včerejším. Byly asi dvě minuty po půlnoci. Na koberci vedle postele ležela Yasuo a tvrdě spala. Byla příliš unavená, než aby mi vylezla do postele nebo pobíhala po pokoji.
Když jsem se zamyslela nad Kibovým úsměvem měla jsem pocit, že v něm byla úleva a zároveň i zklamání. Nejspíš ode mně nečekal nic převratného, ale určitě doufal v něco lepšího. Jenže já jsem předvedla maximum a teď jsem byla příliš vyřízená a rozrušená, než abych usnula.
Kiba můj trénink dnes ráno, teda včera ráno, zahájil jednoduše a pro mě naprosto nečekaně.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve větru se ozvaly jen dvě slova: „Braň se!“
Rozhodně mě zaskočil, ale Yasuo ne. Skočila přede mně a zavrčela. Kibu to nezaskočilo a prostě ji přeskočil.
Byla jsem až příliš vyvedená z míry, než abych stihla udělat víc než otevřít puse. Ani nevím jak, ale ocitla jsem se na zemi.
Jeho přísný a zároveň pobavený hlas mě pokáral: „Jsi pomalá.“
„Měl jsi mě varovat!“ Odsekla jsem naštvaně a pomalu se zvedla.
„Člověk, který tě bude zkoušek, tě taky nebude varovat před každým útokem.“
Naštvaně jsem se otočila ke Kibovi zády a dělala uraženou. Myslela jsem si, že se mi aspoň omluví, ale místo toho na mě znovu zaútočil se slovy: „Nikdy se neotáčej k nepříteli zády!“
Dobře, byla jsem poučena, ale to bláto v ústech bylo přeci jen trochu moc!
Naštvaně jsem se otočila a vytáhla kunai z pouzdra na pravé noze. Zamračila jsem se a zavolala na Kibu: „Tak jo, pojď!“
Usmál se, ale nepohnul se ani o milimetr, jako by na něco čekal. Někdo mi podrazil nohy a já jsem opět skončila v blátě jen s tím rozdílem, že to tentokrát odnesly mé záda. Nechápavě jsem těkala očima na Kibu přede mnou, který se stále usmíval a lišila ho od sochy jen zvedající se hruď, která byla důkazem, že dýchá, a Kibu za mnou, který se smál.
„Jak jsi to udělal?!“
„Vážně by si měla poznat rozdíl mezi mnou a Akamarem.“ Odpověděl mi ten za mnou.
Nechápavě jsem zamrkala a podívala se na toho, který připomínal sochu, v té samé chvíli se rozplynul a na jeho místě se objevil Akamaru.
Myslím, že bych bez pohnutí ležela a zírala ještě hodně dlouho, kdyby mě nevyrušil Kibův hlas: „Tohle bude první co tě naučím.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V duchu jsem si zopakovala jeho včerejší slova: ‚Tohle bude první co tě naučím.‘
Jistě klon člověk-zvíře, nebo jak to vlastně nazval, náš plán na příští týden.

Ráno jsem se vzbudila a překvapená, že jsem vůbec usnula, jsem vyrazila připravit snídani, přesně jak mě tím pověřila Hana.
První přišel Kiba a to asi o čtvrt hodiny dříve, než měl.
Trochu překvapeně jsem se ho zeptala: „Co tu děláš tak brzo?“
„Chtěl jsem si s tebou promluvit a přišlo mi to jako dobrá doba.“
Na chvíli jsem ustala v započaté činnosti a zeptala se: „Něco s tréninkem?“
„Ano.“
S obavami o svou budoucnost jsem se mlčky posadila a s napjatým výrazem v trochu ospalé tváři čekala.
Kiba mě napodobil a vybral si židli naproti té mojí, teprve pak začal: „Víš, řekl jsem sice, že tě to během tohoto týdne naučím, ale když jsem si to prošel hlavou, tak to asi nepůjde.“
„Proč?“ Asi to bylo trochu málo, ale mě nenapadalo nic výstižnějšího.
„Víš, klon člověk-zvíře je technika Inuzuka klanu, která se...“ Odmlčel se a jako by čekal, co řeknu, pohlédl na mě.
„Je to tajná technika, kterou mě naučit nemůžeš a jen sis to včera neuvědomil?“ Zkusila jsem tipnout.
„To sice taky, ale…“ Opět se odmlčel a já pomalu ztrácela trpělivost. Zrovna, když jsem se mu chystala jednu vrazit, začal opět mluvit: „Víš, nechci tě urazit, ale…“
‚Dobře, ještě jednou začneš větu slovem víš a asi tě zabiju!‘
„Tak ven s tím proboha, já to ustojím!“ Vlastně to nebyla tak úplně pravda, protože jsem v prvé řadě nestála, ale na tom nezáleželo, požadovaný efekt se dostavil.
„Technika se zakládá na perfektní spolupráci a porozumění mezi zvířetem a jeho pánem.“
Asi čekal něco úplně jiného než moje: „Nechápu.“
Vypadal zdrceně, ale vzpamatoval se rychle a začal vysvětlovat: „Člověk a zvíře musí být v harmonii, každý z nich musí vědět, co ten druhý chce uděl..“
„Tuhle část chápu!!!“ Přerušila jsem ho podrážděně. ‚Já přece nejsem žádná nechápavá husa!‘
„Tak, co na tom vlastně nechápeš???“ Zeptal se zmateně.
„Proč jsem se měla urazit. Proč sis kvůli tomu přivstal a v čem je tedy problém!“
„Víš ty a Yasuo nejste v harmonii.“
Dobře to víš bych mu možná odpustila, ale tu část o harmonii Ne!!!
Tentokrát jsem se uraženě neotočila a netrucovala. Místo toho jsem přeskočila stůl způsobem, který mi není tak docela jasný, a jednu mu pěstí vrazila. Rána byla silnější než jsem chtěla, protože odletěl o dobré dva metry zpátky.
Jakmile jsem si to uvědomila, okamžitě jsem se dala do omlouvání, nakonec jsem ho chtěla praštit, ale ne tolik!
„Moc se ti omlouvám, já nechtěla.“
„Jo, to taky říkám každému, koho srazím k zemi.“
Nepřeslechnutelný sarkasmus v jeho hlase mě sice naštval, ale ještě jsem se ovládla a přiznávám, že trochu bez přemýšlení odpověděla: „Já tě chtěla praštit.“
„Tak za co se s*kr* omlouváš!?!?“ Zařval naštvaně a zmateně zároveň.
Bylo příjemné vidět ho takhle mimo a tak jsem se s odpovědí zdržela.
„Chtěla jsem tě praštit míň.“
Byla jsem si jistá, že chce říct něco drzého a asi i trochu hnusného, ale příchod jeho matky ho zastavil a tak se raději dal do prostírání stolu.
Tsume nic neřekla, jen se posadila a čekala.
Zatímco jsem dodělávala snídani, hluboko ve svém nitru jsem si připravovala nějakou vhodnou odplatu za tu jeho harmonii.