Vlčí tesák 06

Byla jsem tu už pět dní, a když má měsíc dní třicet, znamená to pro mě jen dvacet pět dní do zkoušky, která určí mou budoucnost a o které si Kiba nejspíš myslí, že ji neudělám.

Dnešní den začal jeho deprimujícími slovy: „Takže máme jen dvacet pět dní na to, abychom dokázali, že ty nejsi nanic a já splnil misi, chápeš?“
‚Nejsem blbá ty jeden *mb*c*l*!!‘ Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic a jen přikývla.
„Oba jsme viděli, co svedeš sama, takže bude asi nejlepší, když budeš spolupracovat s Yasuo a bude to dva na jednoho.“
Tentokrát jsem skutečně souhlasila, ale neodpustila jsem si poznámku: „Jak asi bez té tvé harmonie co, chytráku?“
Kiba se usmál od ucha k uchu, a jako by tu otázku čekal, odpověděl: „Vymezil jsem si deset dní na získání té, jak ty říkáš, mé harmonie.“
Můj osud byl zpečetěn a můj život se dal číslovat po dnech až do dvaceti pěti.

Příštích deset dní jsem strávila získáváním harmonie, až Yasuo přesně věděla, co po ní chci a já rozuměla tomu co říká ona. Nevěděla jsem, jestli jsem se nezbláznila nebo je skutečně možné rozumět tomu štěkání, vrčení, kňučení a všem zvukům, které dokáže Yasuo vydávat a já je nedokážu pojmenovat.
Můj den se dělil do několika jednoduchých částí:
Zaprvé: Vstát z postele, provést hygienu, udělat a následně i sníst snídani.
Zadruhé: Celé dopoledne se dřít jako blázen, jen abych si mohla na půl hodinky sednout a trochu pojíst.
Zatřetí: Po obědové přestávce, jak ji Kiba nazval a jak jsem si ji já přejmenovala na sváču, následoval další trénink až do setmění.
Začtvrté: Sníst večeří, navštívit sprchu a nakonec si sednout na verandu a popíjet čaj.
Spánek jsem do těchto částí nepočítala.

Asi pátý den za mnou Kiba poprvé přišel na verandu a posadil se ke mně se slovy: „Budu ti tu vadit?“
„To ještě nevím.“ Odpověděla jsem popravdě.
„A kdy to budeš vědět?“
„Až zjistím, proč jsi tady.“ Při těch slovech jsem se na něj zvědavě podívala.
Kiba jen pokrčil rameny a dal mi svým osobitým způsobem najevo, abych hádala.
„Něco s tréninkem?“
„Ne.“
„Povídat si s Akamarem tě už nebaví a tak jsi přišel za mnou?“
„V podstatě ano.“
„V podstatě?“ Chytila jsem ho za slovo, protože jsem ho ráda škádlila.
„S Akamarem to nesouvisí.“
„A se mnou jo?“
„Ano.“
Čekala jsem, až něco řekne neochotná začít zase mluvit.
„Tak řekni něco.“
„Proč? To ty sis přišel popovídat.“
„Nadhoď nějaké téma.“
„Radši mi něco povyprávěj, jsem mizerný komunikační partner.“
„Dobře, co by si chtěla vědět?“
„Cokoliv. Nějaké legendy, příběhy, veselé zážitky. Historii Konohy. O ninja akademii, přátelích, misích. A něco o tobě.“
Kiba záměrně pohřbil mou poslední větu a raději mluvil o jiných.
Ten večer jsem se dozvěděla, jak funguje akademie a co se tam učí. A to bylo poprvé, co jsem si popovídali mimo trénink a od té doby jsme si povídali každý večer. Kiba mi postupně povyprávěl o všem, co jsem navrhla ten první večer s výjimkou mluvení o sobě. A já jsem mu na oplátku vyprávěla o životě v té malé horské vesničce, kde jsem se narodila.

Ten měsíc, který mi Tsunade věnovala uběhl neuvěřitelně rychle a já se během něj naučila nejen té jeho harmonii, ale i klon člověk-zvíře a Gatsuugu.
Čas mé zkoušky přišel rychle a stejně tak i čas, kdy měl Kiba odjet do Suny, aby se zúčastnil Jouninské zkoušky. Čas jeho odjezdu byl stanoven zhruba den před mou zkouškou a my se stihli pohádat. Kiba chtěl svou cestu do Suny posunout a riskovat, že to nestihne v čas a bude si muset počkat další rok, než se bude zkouška opakovat, jen proto, aby viděl, jak to tady zaručeně zkopu. Byla jsem sice dojatá jeho téměř psí oddaností, ale čím méně lidí mě tam uvidí se strapňovat tím lépe.

V den určení jsem se v doprovodu Yasuo dostavila na místo určení a poprvé pohlédla do očí svého protivníka, jehož rozhodnutí změní můj život.