Počítač v Konoze 009

Sasuke seděl u stolu a pil čaj. Pil ho tak důstojně, jak jen to šlo, protože si chtěl uchovat alespoň tolik důstojnosti, kolik mu ještě jeho hrdé ego nabízelo. S Kabutem neustále vedli žabomyší války, ač se to nezdálo. Nesměli dát svůj spor ale najevo, jelikož by s nimi Orochimaru ihned udělal krátký proces. A to si nepřál jak moci chtivý Sasuke, tak patolízal Kabuto. Z jeho vysoce inteligentního hloubání a dloubání ho vytrhl Kabutův úlisný hlásek:
„Sasánku, už máš něco naplánováno na dnešní odpoledne?“ Sasuke se otřásl: „S tebou teda nic. Hele, Kabuťásku, já vím že jsi gay, ale tohle je už trochu moc, nemyslíš?!“
Kabuto si uraženě poposunul brejličky až ke kořeni nosu: „Tak takhle jsem to teda nemyslel. Ale teď už sebou hni, odpoledne máš rande s Koharu.“
„už jsem ti říkal, že nikam nejdu!!!“
„Vážně néeé?“
„Ne.“
„Fajn, nedáváš mi jinou možnost – Orochimaru-samáááá!!!“
„Brejlovče jeden bonzáckej…“

---------------------------------------------------------------------------

Konoha se pomalu stávala místem naprostého chaosu. Nezaútočil na ni žádný potenciální nepřítel, naopak, zmatek, strach a beznaděj toto místo žrala zevnitř. Majitele stolních počítačů, notebooků, iPhonů a mobilního internetového připojení se hroutili jeden za druhým. A bylo jedno, zda to jsou samotní ANBU nebo obyčejné maminky na mateřské. Tuhle pohromu samozřejmě nezpůsobovalo nic jiného, než virus Karasu 0.1, speciálně vyvinutý Gaarou a Irukou.
Irukovi právě teď běhal mráz po zádech, když zjistil, kolik škody se jim podařilo napáchat. Internetoví závisláci teď už začínali pociťovat abstinenční příznaky. Konožskými ulicemi se plazili hygienu zanedbávající obyvatelé, oči oteklé od samého koukání do obrazovek. S kdekým lomcoval hlad a ninjové nenapravitelně tloustli.
Iruka se zvedl ze židle.
„Tohle musí skončit. Hned.“ Zabručel si Iruka sám pro sebe a vydal se poslat spěšný vzkaz Kazekagemu-sama.

--------------------------------------------------------------------------

„Já – nikam – nejdu!!!“ Vrčel Sasuke a vzdorovitě zůstával zakousnutý do zbrusu nového plyšového gauče, který si Oro s Kabutem koupili ve Skontu za dvacet tisíc.
„No tak… Sasuke-kun…“ Sípěl Kabuto, který se marně snažil Sasukeho odtrhnout z pohovky.
„Tak asi půjde informace vyzvídat Kabuto,“ usmál se Orohad s úlisným úšklebkem, „a já ho pak za to naučím tu skvělou novou techniku, co jsem chtěl původně naučit tebe…“
Sasuke se okamžitě pustil sedačky a Kabuto měl přesně podle fyzikálních zákonů odletět pár metrů dozadu. A stalo se. Jenže zákony nepočítaly s tím, že pár metrů za pohovkou mají v Orosídle knihovnu širokou jak autobus. A tak se na milého patolízálka sesypaly všechny knížky od hororů po encyklopedie.

--------------------------------------------------------------------------

Iruka obdržel odpověď okamžitě. Vypadá to, že Kazekage už s akcí začal. Teď byla řada na něm, tedy na Irukovi. Vyskočil na střechu budovy Hokage a vzal do ruky mikrofon, který byl připojen k reprákům, jež využívali Izumo a Kotetsu na každé větší pořádné pařbě.
„Hej, Konožané! Neříkejte mi, že už jste klesli tak hluboko! Být takto ovládáni tím pekelným strojem! Kde je naše zdravé sebevědomí, naše ohnivá vůle? Vždyť to nám tu po sobě zanechal Třetí Hokage! To chcete, aby jeho oběť byla marná? Všechno, co jsme tu za ta léta tak úzkostlivě pěstovali a opatrovali, má se zatratit v nicotu? Vždyť – nebylo nám tu snad dobře? Ninjové vykonávali své povinnosti, a byli hrdí, že je mohou vykonávat! Matky a hlavy klanů úzkostlivě připravovaly a vychovávaly další generaci! Není snad načase, abychom se toho prokletého stroje zbavili? Ne?!“
Odpovědí mu byl jásot z konožských ulic. A ti, co ještě snad funkční počítač měli, ho vyhazovali z oken. Iruka byl spokojený. Mise se zdařila.

----------------------------------------------------------------------------

Tsunade seděla ve své kanceláři. Proti ní stála dívka s dlouhými medovými vlasy, hnědýma očima a roztomilým obličejem.
„Tak,“ začala Tsunade, „tvoje mise se blíží ke konci. To s tou Koharu Utatane bylo vážně skvělé. Dokonce nám naletěl i sám Orochimaru. Ale, přiznám se, ani já nemám páru, co dělat teď.“
„Uhm… Hokage-sama, já bych jeden nápad měla…“ Kníkla dívka. „Sice patřím k ANBU, i když to není poznat, ale posílat na něj nějaký tým, aby ho zadrželi, mi příjde jako špatný nápad. Když dovolíte, vytrestám ho sama.“

--------------------------------------------------------------------------

Sasuke pomalu kráčel na smluvené místo. Na lavičce seděla hnědooká dlouhovlasá dívka. Už na první pohled působila velice stydlivě. Sasuke k ní přistoupil a tiše se zeptal: „Koharu Utatane?“
Dívka se usmála a přikývla. Pak vzala Sasukeho za ruku.
„Pojď se mnou.“ Zašeptala. Rozeběhla se. Táhla Sasukeho řadou uliček až před vrata malého domečku. Rozrazila dveře a zakřičela: „Maaami, už jsme tadyyy!“
Do maličké předsíňky se okamžitě nahrnula baculatá ženuška s výrazným dekoltem a tunou mejkapu. Chytla Sasukeho za tvářičky a začala cukrovat: „Tak tohle je ten chlapeček, co si se mnou po internetu tak hezky povídal?“ Sasuke nemohl uvěřit svým očím. To si psali celou dobu s ní?!
Hnědovláska se k němu naklonila a zašeptala: „Maminka není úřednice a už vůbec ne radní. Je kuchařka. To byl jen takový… řekněme navlečený podvod. Váš plán se jaksi nezdařil,“ mrkla a zmizela do patra.
„Chudáčku malý, jsi tak vyhublý,“ zkonstatovala srdnatě maminka a masivně si Sasukeho přimáčkla k hrudi. „Tak to musíme dát hned papání…“ Odvlekla Sasukeho do kuchyně. Posadila ho na lavici a na talíř mu kydla hromadu, co byla větší než Mount Everest.
„A teď tu budeš sedět tak dlouho, dokud to všechno nespapáš!!!“ Zavrkala maminka a láskyplně provrtávala Sasánkovi nagelovanou kštici.
„Ne-eeeee,“ zavyl Sasuke a v duchu proklínal Orochimara všemi nadávkami a přízvisky, na která si jen vzpomněl.

----------------------------------------------------------------------------

A tak nám v Konoze nastal obvyklý denní režim. Robátka lítaly po ulicích, ninjové po stromech, Tsunade po kanceláři a Naruto v problémech. Iruka byl za své zásluhy oceněn ozdobnou stužkou, kterou mu Hokage udělila. Všude zase panoval mír a klid a Tsunade si umínila, že už nedá technickým novotinkám ve své vesnici žádný prostor. A to bylo nejspíš dobře.

--------------------------------------------------------------------------

Sasuke se jen ztěžka dovalil do Orosídla. Po všech těch metrácích jídla vypadal jako leckterá maminka v šestém měsíci těhotenství. Ušklíbl se. Pomsta bráškovi bude muset počkat. Teď se bude muset pomstít někomu jinému…
Vkročil do doupěte. V kuchyni našel Oročáka s Kabuťasem. Jakmile ho viděli vejít, ihned se z jejich úst sesypala lavina otázek. Sasuke je jediným pohybem ruky zastavil, načež na ně vyřvával o síle tornáda, co všechno musel prožít, vulgarismy nešetřil. Kabuto a Orochimaru na něj zůstali civět s otevřenou pusou. Poté se Kabuto vzpamatoval. Teď začal on pro změnu řvát zase na Sasánka:
„Víš ty, co to je, dostat do hlavy encyklopedií Tisíc jedů i nejedů? To je z toho, jak jsi se laskavě ráčil odcvaknout od našeho zánovního kanapíčka a já vzal čáru na knihovnu!“
Sasuke se ušklíbl.
„A abyste neřekli, že jsem se s váma taky o něco nepodělil, tak tady jsem vám přivedl takový malý dáreček.“ Strčil do dveří údajnou Koharu Utatane, tedy onu srdnatou maminku. Baculatá ženuška se jen stěží protáhla dveřmi. Když už byla vevnitř, spráskla ruce.
„Jemináčku, no my jsme ale hubení!“ Pohladila Kabuťáska po hlavě. „A jaké ty máš roztomilé brejličky!“
Orochimara popleskala po tvářích: „Panebože, copak se ti to stalo? Jsi celý bílý, chuděrko malá… To musíme napravit! Ještě, že jsem s sebou vzala papání!“ Zašveholila a vrazila plnou lžíci Kabuťákovi rovnou do pusy.
„Sasuke-kun, co to má…“ Dál se Oro nedostal, protože mu ženuška vrazila do pusy takovou nálož jídla, kolik jen mohla nabrat z obrovského kotle.
A ještě daleko, předaleko od Orosídla se nesl Oročákův a Kabuťákův žalostný výkřik: „Sakraaa!“