Počítač v Konoze 008

Kabuto opatrně zavřel dveře Orova pokoje, knížky O Haďáčkovi Syčáčkovi (všech sedm svazků – jmenovitě Haďáček Syčáček a kámen Hokagů, Haďáček Syčáček v komnatě svých příbuzných...) v podpaží, na tváři unavený výraz. Vrávoravě vyrazil chodbou zpět do společenské místnosti za Sasukem. Ten mírně pochrupoval na místě, kde kdysi sídlil jejich počítač.
„Vstávej!“ křikl podrážděně Kabuto. Sharinganoočko nereagoval. Když ho nevzbudil ani na třetí pokus, přetáhnul ho Haďáčkem a to už Uchihu dokonale probralo.
„Nemusel's mě mlátit zrovna tímhle... tímhle podřadným brakem pro hady!“
„Orochimaru-sama s touhle knihou vyrůstal, tak si zvykni!“ zrudl Kabuto, ztratil rovnováhu a poroučel se k zemi. Víčka mu těžkla. Potřeboval svoji „drogu“, jak nazýval souhrnně všechny svoje závislosti.
„Kávuuu....,“ protáhl chraplavě.
„Hned ti ji připravím,“ vydal se Sasuke zcela proti svým zásadám do kuchyně.

Hned vzápětí toho litoval, protože ač byl dobrý v orientaci na nepřátelském území, na domácí půdě si vedl poněkud... nejistě. Pár minut tedy hledal krabičku s nápisem Pescafé – našel ji na posledním místě, na kterém by ji mohl čekat – ve skříňce se štítkem „Kávová zrna“. Vyndal tedy jednu krabičku, sundal víčko, a – pravděpodobně za účelem zjistit, jestli v ní ještě něco je – ji obrátil vzhůru nohama. Pitomost toho nápadu se projevila okamžitě.
„**********,“ zavrčel Sasuke pod své neexistující vousy. Ale stejně začal hnědá zrnka rychle sbírat z podlahy.
Když byl s kávou konečně hotov (po hodině a půl), polovinu z konvice vypil jediným douškem a druhou polovinu nechal Kabutovi. Vyndal tácek a slavnostně tam hrnek s kávou postavil. Vzal ho do rukou a pokoušejíc se o co nejlepší balanc, se vydal zpět do společenské místnosti. Ale jakmile tam dorazil, proletěl kolem něj kunai. To ještě ustál. Jenže když uviděl náměsíčného Kabuta, jak se se zavřenýma očima producíruje po místnosti, mumlá „Orochimaru-sama, Haďáček už je taky unavený, musí spát“, a míří si tu k němu, nevydržel to, po dlouhých devíti letech svého života se opět rozesmál (znělo to jako orangutan. Fakt) a obsah hrnku vychrstl na Kabuta.

***
Sakura se protáhla. Tsunade jí zase dnes pořádně utahala. Tisíc koleček kolem tělocvičny, kliky, sedolehy, všemožné gymnastické protahování, které z duše nenáviděla, cvičení s činkami a v neposlední řadě fotbal s Katsuyou proti Hokage.

Aspoň to byla docela sranda, zasmála se Sakura pobaveně, když si vzpomněla, jak Tsunade kopla míč obrovskou silou do brány, Katsuya před ni na poslední chvíli skočila a fotbalák jí šílenou rychlostí proletěl trávicím traktem. Lee, kterého Tsunade vybrala jako rozhodčího, to nekompromisně označil za faul, ale blonďatá gamblerka ho vzteky málem zadupala do země, takže radši přestal argumentovat (ale aby si u ní přilepšil, označil její kop za projev síly mládí, což mu uznala, protože svůj skutečný věk zrovna v lásce neměla).

Růžovláska se rozhodla zapomenout na skutečný svět (ne, opravdu neměla v úmyslu napodobovat Tsunade a nezašla si do hospody na jedno) – vydala se do Konohy, samozřejmě té internetové. Velmi otevřeně tu s ní totiž flirtoval nějaký... říkala mu Takeru – snažil se dobýt její srdce a nebál se užít jakýchkoliv prostředků. Navíc uvedl, že je spisovatel. A v neposlední řadě z Konohy.
Sakura chytila příležitost za pačesy a chatovala s ním. Zatím se „znali“ týden.
Neměla ani ponětí, že ten na druhé straně obrazovky není nikdo jiný než Jiraiya, který to urychleně ukončil s Hinatou, která se z toho málem zhroutila, ale opět se sebrala, když potkala Naruta cestou do internetové kavárny v Ichiraku.

Na druhou stranu, Zvrhlý Poustevník teď byl také v potencionálním nebezpečí. Protože kdyby ho zmlátila Sakura, přezdívaná Druhá Tsunade, nedopadlo by to pro něj moc dobře, protože pak by ho opravdová Tsunade dozajista poslala do kytek s šíleným výrazem nebal-Sakuru-ani-Hinatu-a-radši-si-najdi-někoho-ve-své-věkové-kategorii-ty-zvrhlá-ropucho! (čímž by si moc nepomohla, že).

Ale v tu chvíli se stalo něco, co kromě Gaary a Iruky nikdo nečekal. Na obrazovku Sakuřina notebooku naskočil Itachi v červených bikinkách a jakmile ho růžovlasá kunoichi uviděla, bez váhání na něj kliknula. Jeden Uchiha jako druhý – toť heslo zbožných Sharinganofilek.
Jenže jakmile na onu ikonku dopadlo její myšítko, začaly se dít šílené věci. Hejno vran vylétlo z USB portu a hladově se vrhlo na Sakuřin kompjútr. Ta ho sice hrdinsky bránila (přece si nenechá utéct i Itachiho), ale bylo pozdě – za pár sekund z jejího (předraženého) stroje zbyly jen malé kousíčky monitoru. Nic víc, nic míň.
Sakura, jakožto správná závislačka, propukla v hysterický pláč.

***
Ayame očima vyděšeně přejížděla obrazovku svého notebooku.

Já tě chytím, Bossi!!! křičel jeden řádek.

Z Konohy jen tak neutečeš! skvělo se na dalším.

Jak?! Jak je možné, že S tak rychle získal stopy a vodítka? Je tu snad nějaký zrádce, který mu donáší?! Ale vždyť...
Naštvaně praštila do stolu, což neměla dělat, protože se z něj sesypaly všechny dokumenty včetně papírů o ilegálním dovozu ramenu do Evropské Unie (překvapivě byl největší zájem v jedné malé zemi, jakési České republice...).

Unaveně se sehnula k zemi a začala sbírat, jenže v tu chvíli ucítila něčí pohled v zádech. Chtěla se pohnout, ale vyděšeně zjistila, že to nejde. Ten někdo k ní přišel a začal si prohlížet dokumenty válející se po podlaze. Byla k neznámému otočená zády, ale slyšela, jak energicky probírá papíry a po přečtní je opět odhazuje. Hrůzou se jí stáhlo hrdlo a ochromeně třeštila oči před sebe.
„Je pravda, že bych opravdu nečekal, že Bossem mafie bys mohla být ty, Ayame,“ řekl neznámý líně.
„Shikamaru Nara,“ dostala ze sebe Ayame, téměř nehybné rty jí to dost znesnadňovaly. Věděla to. Čekala, že zrovna někdo jako on by to mohl být. S...

„Že je někdo skutečně vinen říkám, až když mám v rukou nevyvratitelné důkazy. Dost jsi mi to usnadnila, Ichiraku Ayame,“ dokončil, zvedl se ze země, přičemž ho Ayame musela následovat, a vydal se za Hokage. Viník byl dopaden, žádný ramen už nevysvětlitelně nezmizí a Naruto konečně přestane mít deprese. Tak to má být.

***
Téměř studená káva Kabuta okamžitě vytrhla ze snění. Zezelenal a hned zase zmodral zlostí a začal Sasukeho škrtit jeho vlastní fialovou mašličkou.
„Nech toho, ty bláznivej čtyřvokej hadofile!“ prsknul Uchiha a šedovlasý ninja ho ublíženě pustil.
„C-Cos to řek?! Já nejsem-“
„To je teď jedno...,“ zamručel Sasuke.
„Jo, to máš pravdu. Přišla totiž nová zpráva od tý konožský radní, a vážně vyžaduje setkání, jinak že prej budem mít problémy, nebo co... jenže to, aby se setkala s Orochimaru-sama je vyloučené, myslím, že i natvrdlý kebuli jako tobě došlo, proč. Já taky nemůžu... jsem přece bláznivej čtyřvokej hadofil... Takže...“
„Já teda nikam nejdu,“ začal se bránit Sasuke, kterému to neobvykle rychle docvaklo.
„Co ti zbývá...? Až teda dorazíš do Konohy, setkáš se s radní, zaflirtuješ, svedeš ji a přesvědčíš, aby nic nevykecala.“
„Nedalo by se to svádění vyškrtnout?“
„Ani náhodou, je to pevná a podstatná část plánu. Navíc, já si myslel, že jsi na svůj Uchihovský sex-appeal pyšný?“
„To jo... ale takhle... navíc se začínám cítit jak nějaká děv-“
„I tak by se to dalo vysvětlit. I když já to řekl tou mírnější formou... Prostě chci, aby nás Koharu Utatane poslouchala na slovo, a ty mi do toho kecat nebudeš, protože jsem minimálně trojnásobně chytřejší než ty...! A to se možná ještě podceňuju...“
„Já-nikam-nejdu!“ projevil Sasuke svoji pubertální stránku.
„Co ti asi zbývá? Mimochodem, ještě bych mohl pozvat Itachiho – toho skutečného, a ne toho, na kterého jsi klikal jako pominutý a kvůli němuž už nemáme počítač – a ty bys ho mohl zkusit zabít, mučit... jak je libo.“
„No, já...,“ přemýšlel Sasuke.
„Můžeš o tom uvažovat klidně i venku,“ řekl šedovlasý a vykopl Sasukeho ze sídla.
„KABUTOOO!!!“