Vlčí tesák 12

Den třetí
Vstali jsme ještě před východem slunce a tak jsme měli docela slušnou časovou rezervu. Dost slušnou na to, abychom zbytek cesty běželi mírným tempem, ale Shino tam chtěl být co nejdřív. Odůvodnil to, jako že chce vidět tu holku a zjistit o ní co nejvíce, než s ní budeme muset strávit další tři dny.
Možná že to mělo logiku, ale z mého pohledu nebyl důvod se honit, protože i mírnějším tempem by jsme se tam dostali před setměním.

Jelikož to byla moje první mise, neřekla jsem ani ň a tak jsme se na panství toho muže dostali dobré čtyři hodiny před setměním.
Shino jakožto velitel se ujal slova hned, jakmile nás ten šlechtic přijal: „Zdravím vás pane, mé jméno je Aburame Shino a jsem velitelem týmu. Tohle je Hyuuga Hinata, Inuzuka Kiba a Noriko.“
Docela mě překvapilo, že představil nejdřív Hinatu a až potom Kibu, ale s tím jsem si hlavu nelámala. Spíš mě zajímalo, jak to bude s Yasuo a Akamarem, proto jsem se naklonila ke Kibovi a zašeptala mu: „A co Akamaru a Yasuo? Kam je dají na noc?“
„Neboj, budou spát někde venku, však oni se neztratí.“ Odpověděl mi šeptem.
Na to už jsem neřekla nic a raději jsem se obrátila zpět ke šlechtici.
„Dovolte mi představit dceru. Sanami, prosím pojď sem.“ A obrátil hlavu doprava odkud trochu neochotně vyšla dívka nejspíš jen o dva roky starší než já.
Její otec se spokojeně usmál a Shino nás znovu představil ve stejném pořadí jako poprvé.

Služebné nás brzy nato zavedly do připravených pokojů a taky nám ukázaly koupelny. Měli jsme pokoje po dvou a náš hostitel byl tak laskavý, že nám dovolil mít tam i naše chlupaté společníky, takže se Kiba vlastně mýlil.
Pokoj jsem samozřejmě měla s Hinatou, ale na tom mi vlastně nezáleželo, měla jsem v plánu tam pouze přespat a po zbytek dne se trochu projít po tom obrovském domě.
Nikdy jsem v ničem tak luxusním nebyla a tak jsem byla zvědavá snad na všechno, ale taky mě zajímala zahrada. Byla jsem zvědavá, co za exotické květiny tam mají a jak je to tam upravené a proto jsem se vydala v doprovodu Yasuo nejdřív tam.

Nějakou dobu jsem se procházela a obdivovala všechny ty barvy, než jsem zaslechla pláč. Byla jsem samozřejmě strašně zvědavá a i přes to, že jsem to chtěla nechat být, protože tu ty lidi vůbec neznám a tedy jim nemůžu pomoct, jsem se vydala za vzlyky rovnou k malému, pravděpodobně umělému, jezírku.
Kolem jezírka rostly vrby a za jejich větvemi byla schovaná ta mladá šlechtična. Nejdřív jsem to chtěla nechat být, ale Yasuo měla poněkud jiný názor. Přišla až k ní a položila jí hlavu do klína. Dívka se chvíli zmateně dívala na ležícího vlka a musela jsme jí přičíst k dobru, že nezačala křičet.
Nakonec jsem na ni konejšivým hlasem promluvila: „Nemusíš mít strach, neublíží ti.“
Dívka se na mě podívala vyděšenýma očima a donutila mě tak zapřemýšlet nad otázkou jestli jsem děsivější než poněkud přerostlý vlk.
Rozhodla jsem se začít znovu a tak jsem se pro začátek představila: „Ahoj, já jsem Noriko, těší mě.“
„Sanami.“ Řekla a postavila se hned potom, co jí to Yasuo umožnila zvednutím hlavy.
Trochu váhavě mi podala ruku a já ji s úsměvem přijala.
Posadila jsem se k vodě a čekala jestli mě napodobí. Po chvíli se tak stalo a já na ni opatrně promluvila: „Víš, jestli nechceš nemusíš mi nic říkat, ale jestli to potřebuješ někomu říct jsem tady a slibuji, že se to nikdo nedozví.“
„Říkáš nikdo?“
„No jestli chceš můžeš to říct Yasuo, já to dělám běžně.“ A usmála jsem se na ni povzbudivě.
„Yasuo?“
„Ano, to je má vlčice. Je to moje nejlepší kamarádka.“
„Je pěkná, ale trochu velká ne?“
„To říká někdo, kdo viděl toho obrovského psa?“ Zeptala jsem se jí pochybovačně.
Dívka se tomu začala smát a já byla ráda, že už nebrečí.
„Víš, když má matka loni zemřela, mého otce to nějak vzalo. Najednou si asi uvědomil, že stárne nebo tak něco.“ Na chvíli se odmlčela a asi čekala až něco řeknu.
Nakonec, když nic neříkala, jsem se přeci jen ujala slova: „Má matka zemřela den po mých sedmnáctých narozeninách, ale byla nemocná už hodně dlouho takže to nebyl zas takový šok.“ Snažila jsem se to říct jako něco, co je dávno za mnou, ale asi se mi to moc nepodařilo. Možná že to nebyl šok, ale bolelo to stejně.
„Aha, a co táta?“ Řekla jako by se snažila odvést rozhovor dál od mojí matky.
„Toho jsem nikdy nepoznala a ani nevím jak se jmenuje.“ Odpověděla jsem trochu smutně a zklamaně zároveň.
„To je mi líto.“ Prohlásila a znělo to opravdu upřímně a ne jen jako fráze.
„A co ta záležitost se svatbou?“ Zeptala jsem se ve snaze změnit téma rozhovoru na cokoliv netýkajícího se mě.
„To je právě ten problém, můj otec si usmyslel, že nás s bratrem musí zabezpečit a tak se dal do hledání partnerů.“
„Nevěděla jsem, že máš bratra.“ Řekla jsem udiveně, protože bych ho čekala v sále.
„Odjel na panství své milé žádat o její ruku.“ Objasnila s úsměvem, který napovídal, že mu to opravdu přeje.
„To je nějaký zvyk?“
„Ano.“ Řekla trochu smutně.
„A proč teda jedeš ty za tím šlechticem a ne naopak?“
„To proto, že bratr jde žádat její rodiče, ale tenhle sňatek je domluvený.“
„Aha, nejede sem, protože k tomu nemá důvod, správně?“ Zkusila jsem hádat, abych ji ušetřila vysvětlování.
Sanami jen přikývla a rozbrečela se nanovo.
„A už jste se viděli?“
„Ne.“ Řekla skrz vzlyky.
„Klidně breč, jestli se ti udělá lépe až se vybrečíš.“ Řekla jsem smutně a zůstala jsem tam s ní sedět ještě dlouho do noci, během které jsem přemýšlela nad mou schopností vést vážné a důležité rozhovory, ve kterých jsem očividně zatím plavala.