Vlčí tesák 13

Den čtvrtý
Ráno jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než na Sanamin příběh. Bylo to tak nespravedlivé, nerozuměla jsem tomu. Proč si musí vzít muže, kterého nemiluje, kterého vlastně ani nezná, nikdy ho neviděla a vlastně o něm vůbec nic neví. Bylo to jako by někdo vytáhl lístek s číslem a řekl jí, že tohoto muže si musí vzít a to nejhorší na tom bylo to, že ten lístek vytáhl její vlastní otec.
Nikdy jsem otce neměla a ani nikoho, kdo by alespoň z části plnil jeho roly, ale byla jsem si jistá, že takhle by se žádný otec chovat neměl.
Nezbylo mi ale nic jiného, než mlčet a dělat Sanami tichý doprovod.

Sanami se na mě přes okno kočáru podívala a já nevymyslela nic lepšího, než se na ni povzbudivě usmát. Dívka mi úsměv vrátila a mně připadal snad ještě smutnější než včera.
Radši jsem odvrátila pohled a v duchu jsem nadávala na svůj slib držet jazyk za zuby. Sice jsem byla ninja jenom chvíli a upřímně jsem nevěděla jak se v takových situací chovat, ale Shino nebo Kiba by mi určitě něco poradili, kdybych se jich mohla zeptat na radu.
Periferním zrakem jsem viděla, že se záclony zase zatáhly a tak jsem se mohla znovu soustředit na cestu přede mnou.
Šli jsme mlčky vedle vozů a ostražitě sledovali okolí, nikdo z nás nemluvil a mně to ani nevadilo, stejně jsem se nebyla schopná soustředit na jakékoliv jiné téma než Sanaminu svatbu.
Upřímně jsem se divila, že jsem schopná soustředit se na okolí.

Dnes jsme měli jen dvě zastávky, jednu na oběd a druhou v hotelu, kde jsem strávili noc.
Samozřejmě jsme se museli střídat na stráži, a i když jsem měla až třetí hlídku, nešla jsem spát tak jako ostatní.
Místo toho jsem stála na balkoně pokoje, o který jsem se dělila s Hinatou, a přemýšlela jsem.
Bez společnosti jsem nezůstala ani hodinu, protože Kiba si mě všiml a přeskočil z jejich balkonu na ten náš.
„Proč nespíš?“ Zeptal se mě veselým hlasem.
„Proč neobcházíš chodby, aby ses přesvědčil, že jsou bezpečné?“ Zeptala jsem se na oplátku.
„Mám odejít?“ Vyhrkl váhavě.
„To jsem přece neřekla.“ Odpověděla jsem zmateně a přemýšlela jestli moje předchozí otázka nevyzněla náhodou, jako že mě obtěžuje jeho přítomnost, protože to nebyla pravda.
„Ale znělo to jako by ses mě chtěla zbavit.“ Prohlásil dotčeně a pokrčil při tom rameny.
„A kde je Akamaru?“ Zeptala jsem se, abych odvedla řeč někam jinam.
„Obchází ty chodby.“ A usmál se, než pokračoval: „Ještě mě napadlo, že to víš a utahuješ si ze mě.“
„Já?“ Řekla jsem dotčeně a udělala krátkou přestávku, než jsem dodala: „Nikdy.“
„No jo, ty jsi učiněný anděl že jo?“
„Samozřejmě, že ano.“ A podívala jsem se na něj podezřívavě, než jsem pokračovala: „Tys o tom snad pochyboval?“
Kiba se tiše zasmál a posadil se na zábradlí, čímž mi dal jasně najevo, že nikam nejde.
„Ale teď vážně. Co tě trápí?“
„Nic, co by mě…mělo…trápit?“ Odpověděla jsem příliš rychle, příliš trhaně a v příliš velké panice, než aby tomu mohl někdy uvěřil.
Jen se na mě pochybovačně ušklíbl, než promluvil: „Myslím, že jsem použil frázi: Ale teď vážně. Nebo se mílím?“
„Víš, nemůžu o tom mluvit.“
„Aha takže mi to nechceš říct.“ Prohlásil zklamaně.
„Ne, to ne, jen.“ Odmlčela jsem se váhavě, než ze mě vypadlo: „Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu.“
„Aha.“
Čekala jsem, že bude pokračovat, ale zdálo se, že přemýšlí. Tiše jsem čekala, až něco řekne, a během toho jsem ho napodobila a posadila se vedle něj.
„Ta šlechtična má nějaký problém co?“
„Jak…jak to víš?“ Vyhrkla jsem šokovaně.
„Vylučovací metoda.“ Řekl tajemně a já měla pocit, že chce, abych hádala.
„Vysvětlíš?“
„Možná.“ Řekl, jako obchodník snažící se prodat své zboží dráž než jakou má cenu.
Dotčeně jsem se na něj podívala a on můj pohled statečně oplácel.
Asi po minutě to ale vzdal a raději se zeptal: „A co za to?“
Odpověď mi nezabrala ani deset sekund a vypadlo ze mě: „Ránu pěstí?“
„Minu se.“ Odvětil pohotově a čekal na nějakou lepší nabídku.
„Co takhle, že bys to vyklopil a až potom budeme debatovat o tom, za kolik ty informace stály?“
„No kdyby se to stalo, nemohla bys je už přeplatit no ne?“
„O to právě jde.“ Prohlásila jsem trochu otráveně a vzpomněla si na přirovnání k obchodníku a uvědomila jsem si, jak jsem byla blízko.
„No tak, musíš tam mít i lepší možnosti.“ Řekl způsobem, který mi pro změnu připomínal dítě škemrající o sladkost.
To mi taky vnuklo nápad a tak jsem vytáhla z kapsy žvýkačku a na natažené dlani mu ji ukázala.
„To má být ta lepší nabídka?“ Zeptal se kriticky a já jen s úsměvem přikývla.
Nakonec se asi smířil s tím, že lepší nabídku prostě nedostane a začal vysvětlovat: „Když jsme opustili Konohu, byla jsi v pohodě. Jediní, kdo se ti mohli svěřit s trápením, jsou: Shino, Hinata, ta mladá šlechtična a služebníci, co ji ještě doprovázejí, a ti jsou taky v pohodě. Shino by se ti nesvěřil dřív než mně a Hinata si své problémy nechává zásadně pro sebe. Tedy zbývá šlechtična, která může mít problémy tak akurát se svatbou.“ Dokončil a strčil si žvýkačku do pusy dřív, než jsem mu ji stihla vzít.
Chvíli jsem nic neříkala a jen přemýšlela nad jeho vylučovací metodou, na kterou jsem já trubka měla snadno přijít, a chystala jsem se nahlas pokárat, ale on mě předběhl a to mě štvalo nejvíc.
„Upřímně to nebylo zase až tak těžké. Vlastně mě zaráží, že jsi to neuhodla sama, mohla si mít o žvýkačku víc.“
Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou shodit ho z balkonu, ale nakonec jsem jen nepřítomně přikývla, čímž jsem ho zmátla tak dokonale, že spadl i bez mé pomoci. To by mě asi mělo pobavit a ještě před pár dny bych se určitě zasmála, ale teď mě to spíš vyděsilo a já nemohla jinak, než seskočit za ním a ustrašeně se zeptat: „Jsi v pořádku?“
„Ano nic mi není, neboj.“
„To je dobře.“ Vypustila jsem z pusy bez přemýšlení a oddechla si.
„Snad jsi se o mě nebála?“ Řekl s uličnickým výrazem na tváři, který mě dokonale rozčiloval.
„No, pád z třetího patra po hlavě a poslepu není zas taková legrace.“ Řekla jsem a v mém tónu se objevilo něco málo z mého rozčilení, čehož jsem okamžitě litovala.
Kiba se na mě dlouho, téměř bez pohnutí, díval a jeho pohled byl zkoumavý. Po nějaké chvíli mi už nestačily nervy a já podrážděně a asi i trochu frustrovaně vyhrkla: „Na co tak zíráš?“
„No pořád se snažím přijít na to jaká jsi, ale zatím se mi moc nedaří.“
„Nedaří?“ Zopakovala jsem zvědavě a nechápavě najednou.
Kiba jen záhadně pokrčil ramena a prohlásil: „Zítra ti to třeba vysvětlím pokud přijdeš s něčím adekvátním.“ Potom se jediným plynulým a docela ladným pohybem zvednu a zmizel dřív, než jsem mu stihla dát ránu, kterou si za to pohrávání se mnou nepochybně zasloužil.