Vlčí tesák 14

Den pátý
Neměla jsem žádnou kamarádku, se kterou bych mohla probrat jeho chování, snad kromě Hinaty, která Kibu znala rozhodně mnohem lépe než já.
A tak jsem se na ni rozhodla obrátit: „Hin, máš chvilku? Potřebuju poradit?“
„Poradit?“ Zopakovala zaraženě a já se jen s těží ubránila protočení panenek.
„Ano, jde o Kibu, chová se nějak divně.“
„Ano, taky jsem si toho všimla. Je nějak klidnější, než když jsem ho viděla naposledy, a dokonce se ti omluvil!“
Hin to pronesla tak neochvějně, že jsem tomu musela uvěřil, ale i tak jsem nemohla úplně pobrat pojem klidnější, protože mně připadal hodně divoký, a ani jsem nechápala, co je divného na tom, že se omluvil.
Když jsem nic neříkala, Hinata pokračovala: „Většinou se pořád směje a lítá kolem, ale tentokrát je víc vážný, sice se pořád směje, ale netropí žádné legrácky.“
Nebyla jsem si už tak jistá tím, že mi může pomoct a tak jsem co nejslušněji ukončila náš rozhovor: „Aha tak díky moc, pomohla jsi mi.“ A nakonec jsem se ještě přívětivě usmála.
Hin mi úsměv oplatila a odešla z pokoje. Chvíli mi trvalo, než jsem ji následovala, protože jsem musela vyřešil otázku: je opravdu tak naivní, nebo jsem se tak moc zlepšila v lhaní?

Přemýšlení nad touto otázkou mi vydrželo opravdu dlouho a já jsme tak dokázala vyhnat z hlavy všechno spojené s Kibou a dokázala se soustředit i na cestu před námi.
Včerejší rozhovor s ním mě dohnal až, když se objevil na verandě, kde spokojeně seděl a čekal na mě.
„Ahoj.“ Pozdravil mě přátelsky.
Ale já jsem na něj byla naštvaná a tak jsem jen otráveně kývla na pozdrav.
„Tak čekám na tvé jistě perfektně připravené návrhy.“ Řekl to jako by čekal, že na něj vybalím hned několik návrhů, ale já jsem neměla připravený ani jeden a tak jsem to vyjádřila nahlas: „Já nemám nic vymyšlené.“
„To máš tak chabou fantazii?“ Zeptal se zklamaně a byla bych schopná přísahat, že i smutně a zmateně.
„S mojí fantazií nic není, jen jsem dnešek nestrávila vymýšlením těch tvých návrhů, nabídek nebo jak tomu říkáš.“ Znělo to strašně dotčeně, jako by mě tou větou o fantazii urazil, ale to nebyla pravda. Byla jsem spíš naštvaná, že jsem nedokázala sypat návrhy z rukávu tak jak to čekal.
„Dobře, kolik potřebuješ času na rozmyšlenou?“
„Co máš rád k jídlu?“ Vyhrkla jsem nečekaně a zmátla jsem ho snad ještě víc než včera. Vlastně v tom byl jediný rozdíl: Tentokrát si dal pozor a neskončil v keři, který rostl hned za plotem, na kterém, teď už ne tak sebejistě, seděl.
„Myslím tím jako sladkosti nebo tak.“
„Brambůrky s příchutí slaniny, je to asi proto, že mi Choji pořád dělá chutě. Vyprávěl jsem ti o něm že?“ Zeptal se pro ujištění.
„To je ten...“ A diskrétně jsem naznačila velké břicho.
„Jo.“ Řekl jednoduše a čekal, čím ho překvapím teď.
„Dobře mám návrh.“ Snažila jsem se říct co nejvíc záhadně.
„Poslouchám.“ Řekl s úsměvem.
„Za každou užitečnou informaci o mně ti koupím balení brambůrků, platí?“
Co nejveseleji řekl: „Platí.“ Ale mně se stejně zdálo, že jeho představa o ceně byla naprosto jiná, ale jelikož souhlasil s mým návrhem, byl zřejmě smířený s tím, že je jeho představa neuskutečnitelná.
Trvalo mi ještě notnou chvíli, než jsem podobné úvahy vyhnala z hlavy a věnovala mu plnou pozornost.
„Víš, od začátku, tedy od tvého příchodu, no prostě, když jsem se potkali, teda, když nás Hokage…“
„Stačí!“ Vykřikla jsem podrážděně.
„Promiň.“ Vypadlo z něj automaticky.
„Dobrý, pokračuj a tentokrát srozumitelně.“
„Když jsme se poznali, snažil jsem si v tobě udělat jasno, jenže se mi pořád nedařilo.“
„První hodnotná informace, co tam máš dál?“ Zeptala jsem se trochu netrpělivě.
„Pořád jsi se chovala strašně nepředvídatelně, jako třeba včera.“
„Myslíš to přikývnutí, co tě tak rozhodilo?“
„Ne, spíš můj pád. Čekal jsem, že se mi budeš smát, ale ty ses o mně místo toho bála.“
„Jo to si pamatuju, ale ty se prý taky chováš divně.“
„Divně?“ Zeptal se s náznakem paniky v hlase.
„No, ano, teda Hinata říkala, že se chováš…“
„Musím jít!“ Přerušil mě a zmizel ve křoví dřív, než jsem se stihla začít divit.

Z nějakého důvodu mě jeho náhlé zmizení, hrozně rozčilovalo, nebyla jsem schopná usnout dřív, než po mojí hlídce, která mi skončila až ve tři ráno.

Den šestý
Hned ráno, jakmile jsem ho uviděla, jsem ho přimáčkla ke zdi a vypadlo ze mě: „Co to včera bylo?“
„No vidíš to, už se zase chováš nečekaně.“
„Jak to myslíš nečekaně?! Jak moc nečekané bylo, že tě připlácnu na zeď?“ Téměř jsem na něj zakřičela.
„No já čekal, že mi dáš ránu pěstí.“ Řekl s úsměvem, který mě mátl skoro stejně jako jeho chování.
„Pustíš mě už?“
„Ne dokud mi to nevysvětlíš!“ Řekla jsem velmi důrazně a pro jistotu jsem ho ještě trochu přitlačila na tu zeď.
„No, to se asi nedá vysvětlit.“
„Tak to zkus!“ Přikázala jsem přísně a jen v koutku mysli jsem si uvědomovala jeden velmi důležitý fakt, který mi říkal, že je Kiba mnohem zkušenější a lepší shinobi, než jsem já, a bylo by pro něj hračkou vysmeknout se a poslat mě na podlahu. Přesto to neznámo proč zatím neudělal a já celkem pochybovala, že bude čekat ještě dlouho. Proto jsem ho raději poslechla a udělala krok od něj.
„No konečně, už jsem se začínal bát, že se budu muset začít bránit.“ Řekl to způsobem, který mě měl nejspíš naštvat.
„Byla jsem si této možnosti vědoma.“ Řekla jsem suše.
„No promluvíme si večer souhlasíš? Teď je tu už až příliš mnoho lidí.“ Řekl a rozhlédnul se po některých ze sloužících, kteří se už začali sbírat na snídani.
Z chodby přicházel Shino a tak jsem souhlasila, nechtěla jsem, aby u našeho soukromého rozhovoru bylo obecenstvo, protože jsem chtěla, aby byl skutečně soukromý.