Melodie mého srdce - 1. Pohřeb

Změnila jsem se. Potom co mi před dvanácti lety zemřeli rodiče, rodina. A teď, při včerejším boji, jsem přišla i o tři nejlepší přátele a týmové partnery…

Prší. I nebe smutní na ztrátou nejlepších bojovníků Kamikaze, vesnice ukryté ve větru.
Všichni házejí bílé růže na tři hroby - na vaše hroby. Konečně přišla řada na mě. Stojím se sklopenou hlavou. Stále to nemohu pochopit. Tiše pronesu onu přísahu, která mi změnila celý život: „Budu jiná. Změním se, už nebudu ten, co stále stojí vzadu…“ Zafoukal větřík. Jedna jediná slza kápla na Kirův hrob.
„Veliteli..?“
Otočila jsem se.
„Ano, Takashi?“
„Těla Kira, Riyuzakiho a Lea zmizela, pohřbíváme prázdné rakve.“
V očích v srdci mi zaplál plamínek naděje. Ta přeci umírá poslední…
Zavřela jsem oči. Znovu jsem viděla jejich těla zabalena v bílém plátně, jak nehybně leží naprosto bez škrábnutí. Riyuzakiho mrtvolně bílý obličej lemován černými vlasy, na tváři uvolněný výraz, v oříškově hnědých očích ani náznak strachu. Zvedla jsem ruku a jemně mu zavřela oči. Pohled mi padl na jeho hrudník bez jediného škrábnutí avšak v místě srdce s velkou smrtelnou ránou. Znovu jsem přes něj přetáhla bílé plátno a popošla k hnědovlasému chlapci se zelenýma očima - Kirovi. Na tváři měl úsměv. V hlubokých zelených očích neměl tu svou jiskru. A v hrudníku stejnou ránu jako Riyuzaki, stejně smrtelnou. A Leo….přes jeho tvář se táhlo seknutí katanou. Modré oči měly vyzývavý pohled. Jeho tvář, vždycky tak veselá byla uvolněná…asi byl smířen s osudem. A na místě srdce zase ta jediná smrtelná rána. Rána, která zabila všechny tři. Rána od jednoho meče. A já majitele toho meče dostanu, i kdyby mě to mělo stát život!
„Takashi, podívej se prosím po těch tělech.“ požádala jsem nejvěrnějšího z nejvěrnějších.
„Jo a Takashi, kde je Honomaru?“
„Na cvičišti.“
„Děkuji.“
„Honomaru!“
„Ano šéfe?“ Hleděla jsem do očí blonďatého muže a nevěděla jsem, zdali je správně poslat ho na smrt jen kvůli mé domněnce.
„Honomaru, „začala jsem potichu,“potřebuji abys mi něco zjistil. Musím to vědět co nejdřív.“ Usmál se. Byl na mě zvyklý. „Kdy mám vyrazit?“ zeptal se jakoby nic. „Pokud možno hned…“ Ani jsem to nestačila doříct a Honomaru už měl nasazenou ANBU masku a běžel k bráně. „Hodně štěstí, starý brachu.“ pošeptala jsem do větru. Pomalým krokem jsem se vracela k mé kanceláři, když tu mě vyrušilo pokřikování děcek. Přemohla mne zvědavost a vydala jsem se blíž k hloučku studentů. A to co jsem spatřila mě šokovalo. Malý, asi sedmiletý, chlapec ležel na zemi a vůdce oné party do něj kopal a nadával mu.
„A dost!“ řekla jsem, ale mou přítomnost nebrali na vědomí.
„ŘEKLA JSEM DOST!“zařvala jsem na celou Kamikaze. Děti se po mě podívali a začali se smát. Paže mi instinktivně sjela k pochvě katany. Ruka sevřela rukojeť meče. Jejich smích ještě zesílil. A s ním přetekla i moje trpělivost. Katana vyjela ze saje a její kissaki se stříbřitě zalesklo. Prošla jsem houfem dětí a zvedla chlapce na nohy. Když jsme procházeli kolem kapitána bandy, procedil ten drzí kluk směrem k poraněnému: „Před námi neutečeš. Nemůže tě chránit věčně.“ Tuto výhružku jsem zaslechla a otočila se, katanu stále v ruce.
„Ano, já ho nemohu chránit věčně jako Nika, ale jako kapitán ANBU mohu všechno a jako samuraj a legendární ze 7 šermířů mohu ještě víc.“ Sladce jsem se usmála. A odkráčela s chlapcem pryč. „Kam mě to vedeš?“ zeptal se ustrašeně.
„Do kanceláře velitele ANBU.“
„A…a myslíš, že tam můžeme?“ vykoktal. Odpovědí mu bylo zavolání.
„Veliteli! Veliteli! Karmelitán se vrátil!“ Otočili jsme se.
„Ka-ka-karmelitán?“vykoktala jsem.
„Co říkal?“
„Říkal, že se pořádá ples.“
“Aha…a nic jiného?“
„Ne.“

„Honomaru! Takashi!“ zavolala jsem své věrné spolupracovníky.
„Ano…Niko?“ oslovil mě nerozhodně Takashi. Jménem mě oslovil naposledy potom, co mi zemřela rodina.
„Takashi, Honomaru, ve skrýši někdo byl. My-myslím, že by to…že by to mohli být kluci.“ Sdělila jsem ji.
„Ale, Niko…těla se nenašla-“
„No právě, Takashi. Právě proto tu je naděje.“ Povzdychla jsem si. Kéž by to byla pravda. Kéž by byli živí.
„Kiro, Riyuzaki, Leo…“ zašeptala jsem do ticha. To přerušil Honomaru.
„Niko, vím jak se cítíš. Osobně tomu moc nevěřím, ale jestli tomu věříš ty tak….tak jsem ti nápomocen.“
„Já taky.“přidal se Takashi. Z tÓnu hlasu jsem poznala, že to myslí upřímně.
„Děkuji!“vyhrkla jsem a objala je. Nejdřív byli zaskočeni, ale potom mě také objali.
„Měli byste jít.“podotkla jsem.
„Konej, co ti říká srdce, Niko.“řekl mi Honomaru při odchodu.
„Neboj.“
Druhý den ráno jsem se rozhodla jít se do skrýše podívat osobně. Vyrazila jsem časně, ještě za tmy. U brány mně zastavila hlídka.
„Kampak, kampak?“zeptal se jeden. Zvedla jsem hlavu a zpříma se na něj podívala.
„Veliteli…“
„Pusť mě nebo skončíš s kunajem v břiše.“zasmála jsem se. Oba chlapy mi ustoupili z cesty.
Cesta tam mi trvala asi dvě hodiny rychlého běhu. Vrazila jsem do dveří a co nevidím: postele rozházené, na třech z nich louže krve.
„Byli jste tady, hoši.“konstatovala jsem. Tohle mé podezření ještě více zvyšuje. mihlo se mi hlavou.
„Oh yeah.“ To slovo mi vyklouzlo ze rtů, když jsem sbírala povalené hrnečky, skládala dohromady to, co zbylo ze stolu a židlí.
„Co tu dělali, sakra, že je tu takový bordel?!?“ Utrápeně jsem vzdychla. Za poslední bodu vzdychám nějak často.
„Kiro, Kiro…kluku proč mě tak trápíš? Jsme spolu v partě už od Akademie, nikdy jsem k tobě nic necítila – teda kromě přátelství - a jen co zmizíš a jseš možná mrtví, zjistím, že jsem se do tebe asi zamilovala…“mluvila jsem si sama pro sebe. A netušila, že mě někdo poslouchá.
Zaslechla jsem šramot. Prudce jsem se otočila a vytáhla kunaj. Viděla jsem jen cíp černého pláště mizícího za rohem. Někdo mě sledoval…? pomyslela jsem si nechápavě.
„Ach bože…holka blázníš. Měla bys zajít k psychiatrovi.“ Zase jsem se dala do práce a uklidila celou skrýš.
„Abych šla. Začíná se stmívat. A zítra je ten ples…“
Vydala jsem se na cestu. Jen co jsem vyšla, začal slejvák. „No to snad ne!?!“ Rozběhla jsem se co nejrychleji domů.
Do Kamikaze jsem dorazila s desátou večer. Ale se svým úsudkem jsem se musela nutně svěřit. A když ne Honomarovi a Takashimu, tak komu!
Oba jsem našla v Ichiraku. Právě dojídali rámen, když jsem si k nim přisedla.
„Co se stalo?“
Začala jsem vyprávět. Kluci jen nechápavě vrtěli hlavami, ale nepřerušovali mne.
„Jsem vám vděčná, že jste mě vyslechli.“říkala jsem při odchodu.

Týden uběhl jako voda a byl tu večer plesu. Nechtělo se mi tam. Nýbrž na naléhání Takashiho jsem vytáhla šaty, které jsem měla minulý rok.
Tiše jsem seděla v rohu u stolu a nepřítomně sledovala taneční parket. Hlavou se mi honily vzpomínky.
Rok zpátky. Sedíme se klukama u stolu. Kapela začala vyhrávat žhavé tony tanga.
„Půjdeš si zatančit?“ zeptal se mě tenkrát Kira. Pohledem jsem sjela prázdný taneční parket a potom Kiru. Přijala jsem nabízenou ruku a oba jsme vstoupili na taneční parket.
„Umíš to?“ zapochybovala jsem. Místo odpovědi se jen usmál a začal tančit. Tančili jsme a tančili až do konce písničky. Mezitím, co my tancovali, shromáždil se kolem pěkný hlouček lidí. Po skončení tance začali diváci bouřivě tleskat. S Kirou jsme se na sebe podívali a potom se oba rozesmáli na celé kolo.
Začali hrát písničku od Pink I'dont belive you. Zase jsem tančila s Kirou. Uměl to vážně dobře.
Po hodině na parketě mě začaly bolet nohy jak z tancování tak z podpatků. Sedla jsem si k našemu stolu a pozorovala Lea, jak tancuje s nějakou kočkou. Po chvíli si ke mně přisedl Riyuzaki.
„Tak co tancování?“ zeptal se s šibalským úsměvem na rtech.
„Jo, dobrý. Jen mě šíleně bolí nohy.“ odvětila jsem a zatvářila se ztrápeně. Zasmál se.
„Půjdu na vzduch.“ oznámila jsem lidem sedícím u stolu.
„Počkej, půjdu s tebou.“nabídl se Kira.
Vyšli jsme ven. Bylo chladno. Otřásla jsem se.
„Je ti zima?“zeptal se mě celkem zbytečně. Nečekal na odpověď a přehodil přese mě svoje sako.
„Lepší?“
„A nebude teď zima tobě?“
„Mě zima nebude, když tobě bude teplo.“
Tehdy mě napadlo, že mě má možná rád i víc než jen jako kamarádku a velitelku týmu.
„Pozor!“vykřikla jsem zbytečně. Kira se letícímu shurikenu vyhnul. Zpod šatů jsem vytáhla dva vrhací nože. Jeden jsem podala Kirovi. Stoupli jsme si zády k sobě, v rukou nože připraveni zaútočit v nejlepší chvíli.
Znovu se na nás vyřítily shurikeny. Tentokrát jsme je pochytali a poslali zpátky. Ozvalo se bolestné vyjeknutí a poté tupý náraz.
Rychle jsme se vrátili dovnitř.
„Nepůjdeš si ještě zatancovat?“ Zas ten milý úsměv, který mi tu teď tak chybí. Přikývla jsem…
„Nepůjdete si zatancovat?“ ozval se za mnou známý hlas.
„Honomaru! Od kdy ty tančíš?“
„Od té doby, co tančím s vámi veliteli.“ řekl naoko vážným hlasem.
„Ó, ano pane?“ dělala jsem překvapenou.
„Ne.“ odpověděl. Rozesmáli jsme se.
„Nad čím jsi přemýšlela?“zeptal se mě při tanci.
„Co?“
„Když jsem přišel, nad něčím jsi přemýšlela.“
„Á…jo. Vzpomínala jsem na minulý ples.“ přiznala jsem.
„Aha.“
„A co jsi dělal celou tu dobu ty?“
„Já přišel před pěti minutami. Měl jsem službu.“
„No jo vlastně!“
Sedla jsem si a znovu se zasnila.
Kira mi pošeptal do ucha: „Nešla bys zítra do kina?“
„To jako na rande?“
„To jako na rande.“potvrdil.
„No...tak jo.“ přikývla jsem. Do kina jsme nakonec nešli, kvůli misi jsme ho nestihli, ale zato jsme šli na večeři. Ale žádnou romantickou při svíčkách! Bylo to těsně po misi, takže jsme nepohrdli ani Ichiraku Ramenem.
Ples končil v jednu ráno a já padla do postele jako zabitá. Zítra mě určitě čeká těžký den…S tou myšlenkou jsem usnula tvrdým bezesným spánkem.