Melodie mého srdce - 2.Mise

Ráno mi zazvonil budík v sedm ráno. Rozespale jsem zívla a šla si ukuchtit něco k snídani.
Sotva jsem dojedla, někdo zuřivě bušil na dveře.
„No jo, vždyť už jdu!“ zavolala jsem nevrle směrem ke dveřím a otevřela je.
„Hokáge vás očekává, madam.“ řekl posel a zmizel.
„A to mě potřebuje jako teď hned?“ zeptala jsem se sama sebe.
Oblékla jsem se a sešla dolů po schodech. Po ulici jsem šla pomalu, žádný spěch. Za deset minut jsem stála přede dveřmi kanceláře lorda Hokáge.
Ťuk, ťuky, ťuk….
„Dále!“
Jsem tady, lorde Hokáge.“oznámila jsem už ve dveřích.
„To vidím. Posaď se.“ Rukou mi pokynul k židli naproti němu.
„Proč jsem měla přijít?“ Šla jsem rovnou k věci. Nemám ráda chození kolem horké kaše.
„Chtěl bych ti dát misi.“
„Chtěl byste mi dát misi?“opakovala jsem nevěřícně.
„Ano. A teď k tématu. Potřebuji zjistit co nejvíce informací o tomto gangu. Jsou z mlžné a mají tábor někde poblíž Skalnatého údolí.“dořekl a podal mi list s pokyny.
„Vyrazím hned.“ S těmito slovy jsem se zvedla, převzala papír a odkráčela.
Cestou domů jsem si četla podrobnosti o misi. Měla jsem jít sama, zjistit co nejvíce informací, přesnou polohu a počet gangsterů.
Doma jsem si sbalila věci. Převážně zabraně – shurikeny, kunaje a katanu. Nečekala jsem a vyrazila hned. Na co zdržení, že?
Po dvou dnech bloumání po lese jsem ucítila něčí chakru. Sledovala jsem jí až na velký palouk. Schovala se do bezpečí korun stromů a počítala. Je jich padesát. Jsou jižně od Kamikaze a nemají zajatce.
Rychle jsem vyklidila pole a rozbila tábor severozápadně od cíle mise. Oheň jsem nezapalovala a šla rovnou spát.
Druhý den jsem se probudila asi v pět. Bylo ještě šero a toho jsem využila. Plížila jsem se k táboru a proklouzla mezi strážemi. Opatrně odtáhla plachtu jednoho stanu a podívala se dovnitř. Všude falešné listiny. Hm…už vím s čím obchodují a proč nás tím vydírají…
Stoupla jsem si a urovnala masku. Ale jak jsem zvedla ruce, saje mojí katany tichounce zacinkala.Sakra! Zaklela jsem v duchu.
„Hej, je tam někdo?“ ozval se podezřívavý hlas jednoho strážného. Couvala jsem dozadu a chtěla se ukrýt v houštinách, ale osud mi to nepřál. Zády jsem narazila do druhého strážného.
„Copak tu chceš, holka?“ Chytl mě za ruku a otočil čelem k sobě.
„ANBU!“ vykřikl na celý tábor. A to už byli všichni vzhůru a se zbraněmi v rukou se chtěli vrhnout na mě. Vysmekla jsem se tomu hromotlukovi a začala utíkat. ANBU sice neutíká, ale tady jich bylo moc na málo místa. Potřebuji do lesa…musím mít výhodu překvapení… S myšlenkou na spásu jsem přidala.
Můj plán nevyšel. Obklíčili mne a já čekala, až zaútočí a doufala, že smrt bude rychlá. Za minutu opravdu zaútočili. Vyhnula jsem se letícím shurikenům.
Vytáhla jsem svoje a hodila je. Tři ze čtyř zasáhly cíl. Fajn, ještě sedmačtyřicet a můžu jít…pomyslela jsem si sarkasticky.
Došla mi zásoba jak kunajů, tak shurikenů. Vytáhla jsem katanu. Postavila jsem se do obranné pozice a vyčkávala. Nečekala jsem dlouho. Jeden útok stíhal druhý. Nepřátelé padali po dvojicích.
Kunaj prosvištěl vzduchem a řízl mne do levé ruky. Moje katana se míhala, ale nebyla s to nikoho zasáhnout. Drželi se ode mě v bezpečné vzdálenosti.
„Chidori!“ V levé ruce se mi utvořila perleťová vibrující koule plná mojí chakry. Rozeběhla jsem se s ní proti jednomu muži a vrazila mu ji do hrudníku.
„Rasengan!“ Nad druhou rukou visela rotující modrá koule. Spojila jsem ruce a vykřikla : „Randori!“ Silná tlaková vlna odhodila nejbližší bojovníky. Moje spojené ruce zasáhly tři muže stojící ode mě asi 2 metry.
Po skončení tohoto jutsu jsem stála s vyzývavým pohledem a totálně bez chakry mezi mými nepřáteli. Ti vycítili svou příležitost. Jeden se na mne vrhl s katanou v ruce. Katana se srazila s katanou. Kov zazvonil o kov. Odskočil. Další útok. Ten jsem ale tentokrát nevykryla. Ucítila
jsem chladnou ocel na své hrudi, ostrou bolest a pramínek mé vlastní krve stékající po tričku. Pohlédla jsem na katanu zabodnutou v mé hrudi těsně vedle srdce. Naposledy v tomto boji jsem se rozmáchla svou katanou a setla mému vrahovi hlavu. Padla jsem na zem a přerývaně dýchala.
Byla jsem při vědomí ještě dost dlouho. Zahlédla jsem tři postavy v černých pláštích, jak mi jdou na pomoc. Jeden záhadný zachránce se ke mně sklonil a vzal mě do náruče. Víc si nepamatuji.

„Mami? Tati?“zeptala jsem se potichu tmy. Nikdo neodpovídal. Potom se odkudsi vyřítil můj starší bratr.
„Tenno, co se děje? Kam běžíš?!?“ volala jsem na něj.
„Utíkej! Poběž!“ řekl a chytil mě za ruku. Vzlykla jsem. Bratrovi jsem nestačila. Bylo mi pět let. Tenno nezpomaloval naopak ode mě. Najednou se zastavil. Promluvil k nám cizí hlas. Bratříček mě schoval za svoje záda.
„Ne, Peine. Svou sestru ti nevydám.“ odmítl.
„Nemá cenu vzdorovat. Vaši rodiče jsou mrtví…“ Víc jsem slyšet nemusela. Rozeběhla jsem se zpátky do hlavní síně. Rodiče, prarodiče i všichni ostatní leželi na zemi…mrtví.
„Nééé!“ zakřičela jsem zoufale a rozplakala se.

„Kiro, pozor!“ zakřičel Riyuzaki na svého parťáka. Kira se nestihl otočit a jeho hrudník proklál Peinův ozubený meč.
„Né! Kiro, brácho, vstávej!“ Takhle jsem Riyuzakiho ještě neviděla. Najednou vstal. Vytáhl svou katanu a rozběhl se na Peina. Útočil zběsile, neměl šanci. Přesto boj trval několik hodin.
Stojím naproti Sasorimu.
„Sasori, nechceš to vyřešit jinak? Nemusíme bojovat.“
„Ne.“
„Alespoň jsem to zkusila.“
„Ale…dlužím ti život, takže…takže koukej vypadnout!“ Vděčně se na něj usměji a odbíhám pomoci Leovi.
„Leo, nepotřebuješ helfnout?“ Otočil se na mě a změřil udiveným pohledem.
„Jo. Hodilo by se to.“
„Taky si myslím…“ Společně jsme odráželi katany, shurikeny i kunaje. Spolehlivé blokování jutsu spadlo na má bedra.
„Leo? Leo! Bacha!“ Leo se otočil a vykryl úder ozubeného meče. Co tu dělá? Už nebojuje s Riyuzakim?
„Neé!“ klekla jsem si k bezvládnému tělu mého kamaráda.
„Ach bože…už jste dva…“ Ani jsem to nedořekla a uslyšela bolestný výkřik. Leův. Ten poslední…
Hodinu na to skončil boj naším vítězstvím. Hodinu. Pitomá hodina a kluci mohli žít.
Procházela jsem márnicí a dívala se na obličeje těch, kteří položili život za Kamikaze. Kira, Leo, Riyuzaki i ti ostatní mohli být naživu, kdyby boj skončil o hodinu dříve. Kdyby…kdyby mi teď nepomůže.
Prší. I nebe smutní na ztrátou nejlepších bojovníků Kamikaze, vesnice ukryté ve větru.
Všichni házejí bílé růže na tři hroby - na vaše hroby. Konečně přišla řada na mě. Stojím se sklopenou hlavou. Stále to nemohu pochopit. Tiše pronesu onu přísahu, která mi změnila celý život: „Budu jiná. Změním se, už nebudu ten, co stále stojí vzadu…“ Zafoukal větřík. Jedna jediná slza kápla na Kirův hrob.
Pršelo i teď, když jsem umírala já? Nebo jsem stále na živu?Jestli jsem na živu, kdo mě zachránil…? Světlo. Jsem v černém tunelu. Slyším hlasy.
„Bojuj!“
„Ale proč?“
„Jsem tvůj anděl strážný.“
„Tenno?“
„Ano, jsem to já, sestřičko.“
„Tenno, proč mám bojovat? Já se nechci vrátit. Chci být s tebou…“
„Ne. Tvůj plamen života hoří ještě zcela jasně a na Zemi jsou lidé, kteří tě mají moc rádi.“
„Ale-„
„Žádné ale. Bojuj, Niko, bojuj…“ Bratrův hlas se ztrácí ve tmě. Tma ustupuje…
Pohnula jsem víčky. Slyším hlasy, ale nerozumím jim. Ano…už se začínají vyjasňovat.
„Helemese.. tvůj pacient se probudil, kámo.“
„Musí spát…nechte jí.“ odvětil druhý hlas.
Ucítila jsem chladnou ocel na své hrudi, ostrou bolest a pramínek mé vlastní krve stékající po tričku. Pohlédla jsem na katanu zabodnutou v mé hrudi těsně vedle srdce. Naposledy v tomto boji jsem se rozmáchla svou katanou a setla mému vrahovi hlavu. Padla jsem na zem a přerývaně dýchala.

Snažila jsem se otevřít oči. Konečně se mi to podařilo. Zprvu mě oslepilo to ostré světlo. Rozhlédla jsem se po místnosti a spatřila dveře. Jen jedny dveře, tři okna a žádnou živou bytost.
Dveře se pomalu otevřely.
„Á…už jsi se probudila. Myslel jsem, že se z toho komatu neprobereš. Přece jenom měsíc je dlouhá doba…“prohodila postava v černém plášti s kápí hluboko staženou.
„M-m-měsíc?“ vykoktala jsem s námahou.
„Ano, měsíc. Tvá vesnice tě prohlásila za mrtvou.“ Má vesnice mě prohlásila za mrtvou? Hlavou mi proběhla slova lorda Hokáge: ‚Když se do tří týdnů nevrátíš, budeš prohlášena za mrtvou.‘ Posadila jsem se na posteli a nahmatala místo, kde měla být smrtelná rána.
„Katana tě bodla těsně vedle srdce. Ještě kousek a nemusela si to přežít.
"Raději bych byla mrtvá. Byla bych se svými nejlepšími přáteli. S Kirou, Riyuzakim a Leem.“řekla jsem s bolestí v hlase.
„Se svými přáteli říkáš…“řekl zamyšleně.
„A nechceš slyšet, jak to bylo s tím prohlášením?“
Přikývla jsem. Začal…

FLASHBACK…KAMIKAZE (vesnice ukrytá ve větru)…
Vesničané se shromáždili na náměstí. Na balkon vyšel Hokáge a promluvil : „S lítostí oznamuji, že jsme přišli o dalšího skvělého bojovníka. Naši zvědi našli místo střetu. Podle stop se jednalo o přesilu 50:1 . Mezi mrtvolami se sice nenašlo tělo, ale já si myslím, že to nemohla přežít. Důkazy svědčí o krveprolití. Celé bojiště bylo celé od krve, a na místě byla nalezena katana s – jak prokázaly testy - její krví. Truchleme proto nyní pro další skvělou bojovnici a kapitánku ANBU.“
„Né, Nika né!“ zvolal chlapec, kterého jsem zachránila od teroru.
„Už je to tak, vážení, Nika je mrtvá. Tímto je oficiálně prohlášena za mrtvou!“
konec FLASHBACKU

„Čiro….chudáček.“
„Čiro? Kdo je to?“
„Je to chlapec, kterého jsem – proč se vlastně ptáš?“
„Zachránil jsem ti život.“
„Děkuji, ale nebyl jsi sám. Měl jsi s sebou ještě dva své přátele.“
„Ano. Seznámím vás-“
„A jak se vlastně jmenuješ?“ skočila jsem mu neslušně do řeči.
„No…to není důležité…“ Zaváhal. Protáhl ‚no‘. Něco přede mnou tají… a jí zjistím co!
„Dobře, já jsem Nika.“ podávala jsem mu ruku.
„Já vím.“ řekl tiše, ale já slyšela.
„Odkud to víš?“
„Prostě to vím. A teď si zase lehni. Měla bys odpočívat.“ přikázal mi nekompromisně.
„Jsi medik?“
„Ano.“
Jako Kira…usmála jsem se v duchu. Lehla jsem si a zavřela oči.

Dole se sešli všechny tři záhadné postavy. Shodili z hlav kápě a posadili se.
„Jak je jí?“ zeptala se první postava.
„Už je jí líp. Řekl jsem jí, že byla v Kamikaze prohlášena za mrtvou.“ odpověděl medik.
„Myslíš, že nic nezapomněla? Tedy bojovat a tak?“ zeptal se medika třetí hlas.
„To nevím, ale mluvila o svých přátelích. Měla je ráda. Řekla mi, že by byla raději mrtvá, než aby tu byla sama bez nich.“
Po chvíli ticha promluvil zase medik.
„Zeptám se jí.“
„Na co?“
„Na její přátelé.“ odvětil s šibalským úsměvem. Zvedl se, přehodil si kápi do obličeje a vystoupal do schodů. Sedl si na kraj postele a čekal.
Probudila jsem se po 2 hodinách. Okolo mé postele stály tři černé postavy.
„Než jsi usnula, říkala jsi něco o svých kamarádech. Povídej nám o nich.“ Nevěděla jsem, zda je správné jim věřit, ale nutně jsem se potřebovala někomu svěřit.
„Leo – blonďatý kluk s modrýma očima mi byl vždycky dobrým přítelem. Znali jsme se už od dětství, byl naším sousedem. Někdy – no skoro vždycky – jsme se hádali. Vždycky se ale potom usmířili. Nešlo jinak. Byli jsme spolu v týmu až do toho osudného dne. Měl upovídanou povahu, a to na něm mám ráda… Byl to dokonalý stratég, uměl naplánovat snad všecko. Někdy, když se nám zdráhal říct pravdu, jeho pomněnkové oči mluvili za vše.
Riyuzaki, náš šašek číslo jedna. Mnoho lidí by si o něm myslelo, že je blázen, ale pro mě byl nejlepším přítelem. Společně s Leem a tím druhým. Už na Akademii uměl rozesmát celou třídu a když šlo potom na misích do tuhého, odlehčoval atmosféru vtípkama. Černé vlasy nosil jen málo učesané, dodávaly mu ten rošťácký výraz. Čokoládové oči uměly taky pěkně zchladnout, vždy když se mu něco nelíbilo.
A konečně Kira. Hnědovlasý, zelenooký…líbil se mi už od Akademie, kde jsme se poznali. S Riyuzakim dělali v jednom kuse nějaké šaškárny, ale bojovník to byl dobrý. S katanou mu to šlo výborně, měla jsem v něm velkého konkurenta. Jeho silnou stránkou nebyla jen katana, Kira byl medik. Sice nám nikdy neléčil nic jiného než třísky nebo nějaké oděrky, ale na operačním sále jen zářil.
Moc mi chybí. Všichni tři. Nevím, co si bez nich počnu, na společných misích jsme byli neporazitelní, nezranitelní a já nevím co ještě. Sotva však dostanu misi byz nich, málem mě zabijou. Kéž by byli zpátky.“ Dovyprávěla jsem jim o svých kamarádech a zeptala se: „Já vám řekla o svých, vy mi řeknete o vašich kamarádech.“
„Dobře.“ souhlasil jeden a pustil se do vyprávění: „Byli jsme nerozlučná čtyřka už od Akademie. Dali nás spolu do týmu, potom jsme přešli do společné organizace. Na misích jsme byli neporazitelní, nezranitelní atd.
Potom nastal bod zlomu : bitva. Šli jsme do ní čtyři, vyšli jen tři.“