Zimní krajina srdce: 1. kapitola

Sněžilo, jako každé ráno, jako každý den. Z bílé oblohy padal bílý studený sníh. Na první pohled vypadal obyčejně, ale jakmile jste si ho prohlédly, byl dokonalý. Její tvar se podobal květině. Čistě bílé květině.
Moc ráda jsem ráno seděla u okna a dívala se, jak se vločky snášejí, už na zasněženou zem. Bylo to ukliňující.
„Hano!“ uslyšela jsem, jak mě z jídelný volá můj otec.
„Už jdu otče“ zavolala jsem zpátky, rychle jsem se dooblékla a rychlými kroky jsem šla do jídelny.
„Dobré ráno“ pozdravila jsem všechny a poté usedla na svoje místo, ted po boku moji matky.
Snídaně proběhla bez jediného slova, jako to bylo vždy. Ale dnešek byl ničím jiný. Ve vzduchu se držela podívná atmosféra. Nervozní.
„Víš Hano máme pro tebe jednu zprávu. Nevím, jak ji příjmeš, ale doufám, že budeš rozumná a budeš se chovat jako velká holka“ začal otec a já věděla, že se mi to nebude líbit.
„Naše země je skoro ve válce. Všichni chtějí ovládnout naší zemi. Musíme se k někomu přidat, ale náš spojenec nesmí být slabí, to jsi samozřejmě pochopila. Pro jsme vybrali Sunu. Ale mi i oni potřebujeme mít jistotu, že nikdo nebude utočit na svoje spojence. Proto obě strany rozhodli svatbu. Tím budeme mít jistotu naprostého spojenectví“ otec se na chvíli odmlčel, ale pořád se mě nespouštěl oči.
„Vezmeš si Kazekageho skryté písečné vesnice“ řekl tvrdčím hlasem, který jasně naznačoval, že nechce slyšet žádné protesty. Ale to bych nebyla já, abych nebyla tvrdohlavá.
„Proč já? Proč ne Sayuri. No jo já zapomněla, že to je tvoje malá holčička viď. Tak by přece nemohla odejít z domu“ zvýšila jsem hlas, ikdyž jsem veděla, že toho budu litovat, musela jsem se bránit.
„Hano, to by stačilo“ zastala se matka otce.
„Ale proč matko, proč bych se já měla obětovat, proč já , proč ne Sayuri“ když jsem to dořekla otec mi vlepil facku.
„To by stačilo. Stane se tak, jak jsem řekl“ to bylo poslední, co mi řekl. Poté upustil místnost společně s matkou a Sayuri.
Já jsem ještě chviličku seděla na místě a koukala se na stěnu.
„Paní Hano. Pojďte nebo nastydnete“ uslyšela jsem hlas své chůvy Nany.
Pomohla mi vstát a pomohla mi do pokoje.
„Proč já Nano?“ zeptala jsem se, když jsem seděla na posteli a Nana mi rozčesávala moje hnědé dlouhé vlasy.
„Možná proto, že jste tak krásná a Sayuri je jen obyčejná dívka“ odpověděla a dál rozčesávala pramen po pramenu.
„Co je na mě tak krásného?“
„Vaše bílá pleť, Vaše oči barvy tyrkysu a také vaše vlasy barvy mahagonu. Je toho hodně má paní“ odpověděla a já se nad její odpovědí malinko pousmála.
„Kdy přijedou?“ Chtěla jsem vědět kolik času mi ještě zbývá.
„Zítra ráno přijedou Kazekageho sourozenci, aby vás doprovodili do Suny“ odpověděla sklíčeně.
„Už zítra?“
„Ano má paní, už zítra. Ale nebojte pán mi dovolil, aby jela s vámi, prý tady bych byla zbytečná“ řekla malinko veseleji.
„To je dobře.“
Celý den jsem proseděla u okna a dívala jsem se ven. Od zítřka sníh, už nikdy nespatřím. Jenom poušť. Sluncem rozpálená poušť. Přesně pravý opak toho, kde jsem zvyklá vyrůstat.
„Měla byste jít spát princezno“ řekla Nana, když zase vešla do mého pokoje.
„Ano máš pravdu“
Ráno jsme se probudila se špatnou náladou.Nešla jsem ani na snídani. Ne že bych nechtěla, prostě jsem nechtěla vidět otce. Musela jsem si zabalit všechny své věci a poté se sama obléknout.
Když už jsem skoro usínala, někdo zaťukal na dveře.
„Vstupte“ řekla jsem potichu, ale tak aby mě slyšeli.
„Dobrý den princezno, jsme váš dobrovod do Suny“ když jsem tato slova uslyšela můj pohled směřoval ke dveřím, kde stáli dva lidé. Jedna postava byla žena. Její pleť byla barvy pouště. Měla skoro stejně zbarvené vlasy, které měla stařené do čtyř culíků. Druhá postava byl muž. Byl vyšší než jeho společnice. Byl oblečený do divné kombinézi a měl namalovaný obličej.
„Jak asi vypadá Kazekage“ prolítlo mi hlavou a až teď jsem si uvědomyla, že jsem vlastně ani nepřemýšlala o mém budoucím manželovi.
„Dobrý den jsem moc ráda, že mě doprovodíte do své rodné země“ odpověděla jsem milým hlasem. Neměla jsem důvod být na ně hnusná.
„Asi bychom se vám měli představit. Mé jméno je Temari a tady to je Kankurou“ představila sebe i svého bratra Temari.
„ Jmenuji se Hana a klidně mi můžete tykat“ řekla jsem a mile se na ně usmála.
„A kdy budeš schopná vyrazit Hano-chan?“ zeptal se Kankurou a já se pod tím oslovením usmála.
„Hned“ odpověděla jsem a hned zavolala služebnictvo, aby mi odnesli zavazadla.
„Tak se ta měj krásně“ řekl otec milým hlasem matka pouze přikyvovala. Nechtěla jsem se ani s jedním obejmout, na co, abych hrála nějaké divadlo na hodné rodiče a milující dceru.
„Mějte se krásně“ odpověděla jsem a poté pohlédla na moji starší sestřičku.
Šla jsem k ní a obejmula ji.
„Promiň za včerejšek Sayuri onee-san“ zašeptala jsem ji do ucha a poté se na ni zasmála.
„ Ne to já se omlouvám Hana-chan“ řekla a ještě jednou mě obejmula.
„Budu tě naštěvovat jak jen to bude možná ano“ řekla a já kývla na souhlas a poté jsem vyšla ze svého rodného domu a vydala jsem se vydala stříct nové budoucnosti.
„Jak dlouho pojedeme do Suny Tem-chan?“ zeptala jsem se ji, sice jsme se znali jen pár hodin ne-li minut, ale mě to připadalo, jako bychom se znali od malička.
„Čtyři- pět dní“ odpověděla s úsměvem a já jenom kývla a poté si sedla do vozu, který mě měl odvést do Suny.
Opravdu jsme tam jeli strašně dlouho a jakmile jsme se ocitli na hranici mezi lesem a pouští pocítila jsem to teplo, které jsem nikdy neznala. Byla jsem zvyklá na zimu a ne na takové teplo.
Za den, jsem konečně uviděla brány Suny. Bylo to opravdu těžké najít, protože vesnice skoro splývala s okolím.
Když jsme je projeli podívala jsem se okýnkem ven. Bylo tam spousta lidí a všechni vítali Kankura a Temari a....a mě.
Najednou se vůz zastavil a nikdo nám otevřel dveře.
„Hodně stěští má paní“ řekla Nana a povzbudivě se usmála.
Pomalu jsem vyšla ven a rozhlédla se po okolí, opravdu vesnice byla dobře skrytá před nepřáteli a poté jsem se podívala před sebe. A jakmile jsem to udělala zarazila jsem se na místě. Přede mnou stál muž, mohlo mu být kolem devatenácti let, ale už z jeho pohledu šlo vyčist, že má hodně za sebou. Jeho bronzová pleť, jasně ladila s jeho krvavě zbarvenými vlasy, ale zarazili mě jeho oči. Jeho smaragdově ledové oči. Byly jako krajina u nás doma. Ale v jeho očích byla také bolest a nikde vzádu možná i láska. Byl krásný, ale také nebezpečný a tajemný.
Najednou se mi zapotala hlava. Poslední co si pamatuji, je, že někdo zavolal moje jméno a poté nic, jen tma.
Když jsem se probudila, ležela jsem v pohodlné posteli a přikryta sametově hebkou dekou.
„Už jste se vzbudila?“ uslyšela jsem vedle sebe klidný a mě přijemný hlas. Když jsem se otočila za zvukem hlasu, zarazila jsem se. U postele seděl kazekage a díval se na mě.
„Já... opravdu moc se omlouvá, takhle jsem to nechtěla. Chtěla jsem se vám normálně představit a já normálně omdlela. Opravdu se moc omlouvám“ řekla jsem a na tváři se mi oběvil ruměnec.
„Nejste na to zvyklá a představit se můžeme i teď“ řekl a poté vstal. Já udělal to samé a stoupla si naproti němu.
„Moc rád vás poznávám. Jmenuji se Gaara“ řekl a podal mi ruku.
„Také vás ráda poznávám Kazekage-sama, mé jméno je Hana“ řekla jsem a jeho ruku jsem přijmula.
„No bohužel vás budu muset opustit, musím ještě do kanceláře“ řekl a já jenom kývla hlavou na souhlas.
„Pošlu sem Temari“ oznámil mi ještě než zavřel za sebou dveře.
Než jsem si vůbec stihla zase sednout na postel v pokoji, už byla Temari.
„Tak co říkáš na mého brášku?“
„No já nevím, je zvláštní“ odpověděla jsem.
„No tak líbí se ti alespoň?“
„Temi, co kdybys přestala vyzvídat a raději mi řekla, kde mám svoje oblečení“ podívala jsem se na ní s úsměvem.
„Támhle ve skříni,“ ukázala na obrovskou skříň, hned naproti posteli.
„Děkuju a čí je tohle vlastně pokoj?“
„Tvůj a Gaari“ odpověděla a sedla si na postel.
„Počkat jak můj a Gaari“ zasekla jsem se uprostřed kroku a otočila se zpět na Temari.
„No za dva dny se vdávaš“
„Už za dva dny. Vy na mě jdete nějak moc rychle“
„Gaara to chce mít rychle za s sebou s tvým otcem“ pokrčila ramena Temari a já pouze kývla.
„Takže je to svatba z povinnosti“ řekla jsem malinko smutným hlasem a poté se konečně otočila ke skříni.
„Jo, ještě než se dozvěděl, že si tě bude muset vzít měl přítelkyni. Jenom že ta ho hodně zklamala. Takže teď má problém malinko jednat se ženou. Jinými slovy pohrdá ji mi. Takže když se bude zdát malinko odtažitý, tak si z toho nic nedělej. Zvykne si. Ale nikdy si nepohrávej s jeho city, ano“ když to dořekla kývla jsem na souhlas. Opravdu bych mu nechtěla přivodit bolest. Chtěla bych aby mě měl, alespoň trošku rád. Ikdyž jsem s ním promluvila sotva pár vět něco mě k němu přitahuje. Něco zvláštního.
„Měla bych ještě něco vědět?“zeptala jsem se.
„Zbytek ti řekne sám“ odpověděla a já pouze kývla.
Když jsem se převlékla do normálních věcí, Temari mi ukázala snad celou Sunu.
„Tem mám hlad nemohli bychom jít někam na večeři?“ Zeptala jsem se a když kávla na souhlas, popadla mě za ruku a odtáhla mě nikam do nějaké restaurace oddychla jsem si.
„Ahoj Kankurou mužeme si přisednout?“ Zamávala Tem na svého bratra.
„Ale jiště dámy“ odpověděl a už jsme seděli u něj.
„Co si dáte dámy?“ zeptal se nás číšník.
„Necháme to na vás“ odpověděla mu Tem a já jenom kývla na souhlas.
„Tak co švagrová, jak se máš?“
„Mám se skvěle, děkuju za optaní a ják se máš ty?“
„Na to ,že musím jít na misi, na kterou mě Gaara poslal, tak je to celkem v pohodě“ odpověděl a já se malinko zamyslela.
„Je to mise těžká?“ Zeptala jsem se.
„Ani ne, zvládnu to“ odpověděl a já jenom přikývla.
„Kankurou je loutkář víš Hano“ zašeptala mi Tem.
„Hej no a co má bejt, že jsem loutkář?“ zeptal se naštvaným hlasem Kankurou.
„Prakticky nebojuješ, jenom logicky“ vyplázla na něj Tem jazyk a poté se usmála.
Takhle jsme si povídali opravdu dlouho, dokud jsem nezývla.
„Omlouvám se, ale budu muset jít“ řekla jsem a byla jsem na odchodu.
„Trefíš tam Hano?“ Zeptala se mě starostlivě Tem.
„Jo je to skoro největší budova v Suně to zvládnu“ odpověděla jsem a poté se vydala na cestu.
Musela jsem si sice párkrát zeptat, ale nakonec jsem to našla.
Když jsem otevřela dveře malinko jsem se narazila.
V místnosti byl sice Gaara, ale s ním i nějaká žena. Když jsem otevřela oba na m upřeli své pohledy.
„Om- omlouvám se přijdu, až zachvíli“ Vykoktala jsem ze sebe a byla na odchodu.
„Ne nikam nechoď Hano, ona už odchází“ řekl Gaara hlasem, kterého jsem se začala bát. Byl ledově chladný, takže když řekl, ať nikam nechodím zůstala jsem přimraženě stát na místě.
„Takže jí si to bereš?“ zeptala se ho ta dívka a ukázala prstem na mě.
„Máš s tím problém, je tisíckrát lepší než ty, takže už prostě vypadni“ Ta dívka si pouze odfrkla a opravdu odešla, ale než odešla stačila do mě ještě pořádně vrazit.
„Omlouvám se měla jsem zaťukat nebo...já nevim..“ nestihla jsem doříct, protože mě Gaara přerušil
„To já bych se měl omluvit, neměl jsem ji otevírat. Popravdě jsem přesně věděl, co bude chtít. Víš ta žena, co tu byla. Byla moje bejvalá přitelkyně. A proč to zkončilo? Protože mě podvedla“ řekl a já sklonila hlavu.
„No tak, kde jsi byla?“ byla jeho otázka. Já se jenom usmála a zavřela jsem za sebou dveře.
„No nejdříve mě Temari protáhla snad každou uličkou tady v Suně. Stejně si pamatuju pouze, kde bydlíme a kde máte kancelář, to je vše. No a potom jsme šli do jedné restaurace, kde jsme potakali vašeho bratra. Nějak jsme se zapovídala, tedy většinou mluvil Kankurou, ale dozvěděla jsem se toho hodně o Suně a dokonce i o Konoze. Bylo to opravdu přijemné odpoledne“ řekla jsem s usměvem a podívala se Gaarovi do očí.
„Hm...celkem tě lituji, neměl jsem tě nechávat samotnou s Temari.“
„Ne vaše sestra je opravdu užasná. A pokud se s mím zeptat, co jste dělal vy?“
„Samozdřejmě, že se můžeš zeptat. Byl jsem v kanceláří a zase jenom v kanceláři. Prostě každodenní rutina“ odpověděl.
„Pokud vám to nevadí, půjdu se osprchovat“ řekla jsem.
„Ne to mi nevadí“ usmál se, já jenom přikývla a šla jsem do koupelny.
Tam jsem se celkem zdržela, pač jsem si musela umít vlasy. Když jsem vyšla ven, už oblečená ve svém oblečení na spaní. Opět jsem se zarazila. Gaara tam stál jen do půlky těla oblečený a díval se ven s okna. Byl to překrásný pohled. Zář měsíce svítala přimo na něj.
„Copak se děje“ uslyšela jsem jeho hluboký hlas, který mě probudil.
„Nic“ odpověděla jsem rychle a na tváři se mi objevil ruměnec.
„Teď se jdu já umít ano?“ Zeptal se s úsměvem a já jenom rychle kývla a zalezla jsem do postele. Jakmile jsem dala hlavu na polštář, nedopočítala jsem ani do dvou a už jsem usnula.