Zimní krajina srdce: 2. kapitola

Ráno jsem se probudila na něčem měkkém a hřejivém. Moc jsem nepřemýšlela, co je to, co mě hřeje, prostě jsem se ještě víc zachumlala a opět zavřela oči. Když jsem, ale uslyšela tichý smích, všechno mi došlo. Kde jsem, kdo je tu se mnou. Rychlostí světla jsem vyletěla z postele, ale bohužel jsem to nevypočítala a nějak se mi zamotala noha do deky a já pomalu, ale jistě, padala na tvrdou zem. Zavřela jsem oči a čekala na tvrdý pád. Nic. Sice jsem spadla, ale rozhodně to nebyla tvrdá zem. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem, že sedím na...na písku.
„Páni, tohle se mi tedy ještě nestalo“ uslyšela jsem kazekageho hlas. Nebyl to ten jeho normální hlas, nýbrž veselý.
„Co se vám ještě nestalo? Že jste spal vedle holky a ona si najednou na všechno vzpomněla a vylítla z postele a nebo že když vylítla zamotala si nohu v dece a malám spadla na zem?“ říkala jsem to s úsměvem, protože mi stačilo málo a já by se opravdu rozesmála.
„Vlastně obojí. Jsi zvláštné víš o tom?“
„A to je dobře?“ zajímalo mě to. Vlastně od té doby, co jsem ho poprvé viděla mě hodně zajímalo, co si o mě myslí.
„Jo to je dobře. Protože jinak bys byla celkem nudna“ dělal si ze mě legraci.
„Ooo opravdu“ řekla jsem to uraženě, ale opak byl pravdou. Protože jakmile jsem se doplazila zase k posteli, přesněji řečeno k polštáři, hodila jsem ho po něm.
„Hej“ zasmál se a mrštil polštář zpátky po mě.
„Na to, že jste hlava Suny, tak jste celkem hravej“ řekla jsem a opět jsem ho po něm hodila. Takhle to šlo celkem hodně dlouho. Dokud se všechny polštáře neroztrhali a mi se neváleli v peří. Jinými slovy kazekage se válel na mě, pač mě lehtal.
„Odvolej to,“ řekl a opět mě dloubl pod žebro.
„Neodvolám“ zahroutila jsem hlavou a snažila jsem se proti němu bojovat.Marně.
„Budu tě muset potrestat“
„Už teď mě trestáte“ řekla jsem a sotva jsem nebrečela smíchy. A najednou přestal. Podívala jsem se na něj tázavým pohledem.
„Bude to strašně krutý trest“ řekl a pořád se ke mně přibližoval. Pořád jsem se dívala do jeho smaragdových očí a snažila se v nich něco rozpoznat. Nešlo to.
„Budeš opravdu trpět Hano-chan“ dořekl a poté mě políbil. Jenom lehce se dotkl mých rtů a čekal, co udělám. Nevěděla jsem to.... nevěděla jsem, co mám dělat. Mozek mi vypnul a srdce bušilo dál . „Srdce asi zvítězilo“ prolítlo mi hlavou a pak jsem mu polibek oplatila. Teď, už to nebyl jenom lehký polibek, ale byl takový vášnivý a zároveň jemný.
„Kazekage-sama“ oslovila jsem ho, když už jsem sotva popadala dech.
„Gaaro, jenom Gaaro“ usmála jsem se nad tím a poté se mu podívala do obličeje.
„Gaaro“ oslovila jsem ho a on na okamžik zavřel oči.
„Hm... přijemně se to poslouchá, jak moje jméno říkáš z těhle hříšných rtů“ řekl a poté mi přes ně palcem přejel.
„Měli bychom vstávat, jinak přijdeš pozdě do kanceláře a rada by to dávala za vinu mě, že tě rozptiluji od práce a to bych nechtěla, protože bych si tě poté třeba ani nemohla vzít“ řekla jsem a byla na cestě z postele, ale to by mě museli dvě silné paže pustit.
„Chceš si mě vzít?“ Zeptal se a svou hlavu mi položil na záda.
„Ano chci si tě vzít“ odpověděla jsem a sama pro sebe jsem se usmála.
„Proč?“
„No možná, protože mi je s tebou opravdu moc dobře nebo proto že tě opravdu moc miluji a nebo taky proto, že mám silnou potřebu být s tebou“ ikdyž se ta první s tou třetí celkem shodovali, musela jsem nějak zakrýt tu druhou odpověď.
„Miluješ mě?“
„Tak to nevyšlo zachrýt“ řekla jsem a poté si povzdechla.
„Ano miluji tě“ řekla jsem a natočila hlavu, abych mu viděla do obličeje.
„No nevím, jestli miluju opelichané kuře, ale jedno vím jiště, Hana si moje srdce získala“ řekl a já se usmála, ale ihned jsem se zarazila.
„Opelichané kuře?“
„Měla by ses vidět v zrcadle“ políbil mě a hned poté vstal a podal mi pomocnou ruku. Já se ji okamžitě chytila a šla za ním do koupelny. Poté mě postrčil před sebe a natočil, tak abych se viděla v zrcadlu.
„Pane bože, to peří z vlasů v životě nedostanu“ začala jsem si peří pomalu vyndávat.
„Počkej pomůžu ti“ řekl a přidal se ke mně. S jeho pomocí to šlo mnohem rychleji, než jsem doufala.
„Tak hotovo. Jdu se obléct a poté se vydám do kanceláře, jak jste poručila můj andílku“ řekl a já se nad tou přezdívkou usmála.
„No pokud by ti to nevadilo, šla bych ráda s tebou. Jenom budeš muset počkat, až si rozčešu vlasy a obléknu se. Ale pokud nechceš, abych s tebou kamkoliv chodila, tak to řekni“
„Proč bys se mnou nemohla jít, alespoň tam nebude taková nuda“ řekl a poté opustil koupelnu a já začala s tím, že jsem si rozčesávala vlasy. Šlo to celkem rychle, nebyly moc zašmodrchané, jak jsem si myslela. Poté jsem ještě rychle odběhla pro oblečení a poté jsem byla připravená kamkoliv vrazit.
„Tak jsem hotová“ řekla jsem a postavila se před Gaaru, který seděl na posteli a čekal na mě.
„To bylo celkem rychlé. Tak můžeme?“ zeptal se a podal mi ruku. Já ji s úsměvem chytla a pomalými kroky jsme se vydali do nejvyšší budovy v Suně. Když pominu, že všichni na nás koukali a v kroku se zastavovali, byla cesta celkem poklidná.
„Bože, proč na nás všichni,tak koukali. Nejsem na to moc zvyklá, že na mě všichni koukají“ řekla jsem, když jsme byli, už v Gaarově kanceláři.
„No teď jsi snoubenka Kazekageho. Budeš si na to muset zvyknout“ řekl s úsměvem a poté si sedl na svou židli.
„To si asi budu muset hodně dlouho zvykat“ řekla jsem a rozhlédla jsem se po jeho kanceláři. Byla skromně zařízené, ale strašně obrovská. Byla barvy písku.
„Máš to tu útulné“ řekla jsem a poté se šla podívat ven z okna.
„No jo kazekage musí mít rozhled, co?“ Podívala jsem se na Gaaru, ale ten mě moc nevnímal, protože si četl nějaký dopis. Když ho podle mě dočetl malinko se zamračil.
„Copak se děje?“ zeptala jsem se ho a ze zadu ho objala.
„Budem muset svatbu o den oddálit“ řekl
„Co? Proč?“ zeptala jsem se malinko smutně.
„No můj přitel to do zítra nestihne a já bych ho chtěl i na rozlučce a pak mi bude dělat i svědka. Už jsi přemýšlala o tom, kdo půjde tobě?“
„No chtěla bych, aby šla Tem-chan a kdo je ten tvůj přítel?“ celkem mě to zajímalo, moc jsem o Gaarovi nevěděla, což mě celkem trápilo, ale nechtěla jsem se ho na nic vyptávat.
„Hm je to kage z Konohy. Jmenuje se Naruto, bude se ti líbit. Je to zábavný člověk. Má ženu možná si spolu budete rozumnět“ dokončil a malinko se pro sebe usmál.
„Promiň nechtěla jsem vyzvídat, ale skoro nic o tobě nevím“ řekla jsem a políbila ho do vlasů.
„To je vlastně pravda. No co bys o mě chtěla slyšet. Moje minulost by tě vystrašila“
„Minulost se nedá změnit, ale budoucnost ano a teď jsi určitě lepší člověk, než jsi býval ne?“ řekla jsem a opět se usmála.
„No přede vším, co bys o mě měla vědět je, že jsem písečný Jinchuuriki, mám v sobě zapečeného jednoocasého démona. Nesmím nikdy usnout nebo mě démon úplně ovládne. Naruto je stejný jako já, až s tou vyjímkou, že on má v sobě devítiocasého a může spát. Neměl jsem moc hezké dětství. Otec se mě pořád snažil zabít, abych zesílil. Lidé se na mě koukali skrz prsty. Začal jsem je nenávidět, a proto jsem skoro každého, kdo se mi nelíbil, zabil. Děti, důchodci, ženy s rodinou, všechny jsem zabil, ale poté jsem potkal Naruto, ten mě změnil. Chtěl jsem mít také přátelé, chtěl jsem aby mé lidé brali,chtěl jsem vycházet se sourozenci a víš co? Všechno se to povedlo. Teď mám všechno. Vesnici, která za mnou stojí.Sourozenci, kteří mě mají rádi, přátelé“ dokončil a já se usmála, ale poté jsem zase posmutněla.
„Páni neměl jsi to lehký“
„A taky mám teď milující ženu, to je to, co jsem zapomněl.“ dokončil a já se naplno zasmála.
„Co?“ zeptal se nechápavě a já jen zavrtěla hlavou, že nic.
„Fajn a teď ty“ řekl a otočil se ke mně čelem.
„Teď ne, máš práci“ řekla jsem s usměvem a podívala se na prazdný stůl.
„Opravdu, já žádnou nevidím“ řekl a na tváři se mu objevil spiklenecký ůsměv.
„Tak fajn“ nadechla jsem se.
„Můj otec, už od mého narození více upřednostňoval moji sestru. Ona byla vždycky, která má pravdu, která je ta hodná a poslušná dceruška. Já byla vždy, až na druhém místě. A má matka.... ta mě možná měla ráda, ale bála se to dát najevo. Můj otec není tak hodný člověk, jak se zdá. Nebojí se uhodit vlastní ženu ani svou nejmladší dceru. Já byla vždycky bita místo Sayuri. Ona se mi sice vždycky za to omlouvala, ale to bylo to jediné co mohla. Opravdu, kdo mě měl rád, je snad moje chůva Nana.Viděl jsi ji, jak jsme se přijížděli“ řekla jsem a koukla jsem na Gaaru.
„Ano měla bys ji ještě navštívit“ podotkl a já jenom kývla na souhlas.
„Jednou se ve vesnici objevil kluk, mě bylo asi deset let. Strašně se mi líbil, byla to taková ta dětská láska. Jo jenomže, jakmile se to dozvěděl můj otec, ten kluk najednou zmizel. Myslím, že ho nechal zabít. A když mi řekl, že si mám vzít tebe, strašně jsem protestovala. Představovala jsem si nějakého starého oplzlého dědka. Ale jakmile jsem vylezla z vozu a stál jsi tam ty, málem jsem spadla a mám takovou teorii, že za moje omdlení máš i ty nějaká plus“ dokončila jsem a než jsem stačila něco říct, už jsem seděla v Gaarově náručí.
„Takže, jak jsi to říkala? Starý oplzlý dědek jo“ na tváři se mu objevil úsměv.
„Promiň, ale hlavu vesnice jsem si vždycky představovala, jako nějakýho starýho dědulu“ dořekla jsem a omluvně se usmála.
„No nevim jestli ti odpustim“ já se usmála a poté ho políbila na čelo.
„No nevim nevim“ jen sem zavrtěla hlavou a políbila ho na rty.
„Jo myslím, že ti odpustím“
„To je nefér“ řekla jsem a založila si ruce.
„Je to kompromis. Já ti odpustím něco, za něco“ řekl a já protočila oči.
„To mu se říká nátlak“ řekla jsem a vstala.
„Musím se jít podívat za Nanou, tak nevim jak dlouho se tam zdržím“ jenom kývl na souhlas a já se s ním mávnutím rozloučila a opustila jsem jeho kancelář.