Zimní krajina srdce:3 kapitola

Šla jsem pomalým krokem po ulici a až když jsem vyšla ven, mi docvaklo, že jsem se zapomněla zeptat, kde bydlí.
„Hano-sama,“ uslyšela jsem za sebou hlas mé chůvy.
„Nano.“
„Tak dlouho jsem vás neviděla. Jste pořádku?“ Zeptala se mě ustaraně a já jenom kývla na souhlas, že jsem.
„To je dobře. A jak výcházíte s kazekagem- sama?“ Zeptala se na další otázku na, kterou chtěla sto procentně znád odpověď.
„Vycházíme spolu dobře,“ odpověděla jsem ji s úsměvem.
„Hm... jaký pak to je pohled Hano-sama. Vypadá jako zamilovaný.“ Moje chůva, už je zkrátka taková, vždy na mě všechno pozná.
„Jsem. Strašně moc ho miluju, on je tak ...tak...vždyť já ani nevím, jak ho vnímám. Jako důvod mé existence. Víš vždycky, když se na něj podívám, cítim se klidná silná. Přesně takový pocit jsem měla doma, když jsem se dívala, jak z nebe padá sníh. On mi dodává klid a zároveň sílu.“ Nana se na mě celou tu dobu usmívala. A já, když jsem konečně všechno ze sebe dostala, se na ni taky usmála.
„To je dobře. A kam jste měla namířeno?“
„Za tebou. Dlouho jsem tě neviděla,“ řekla jsem a opět se na ni usmála.“
„Nechcete zajít nikam na oběd?“
„Jo, už mám celkem hlad.“
Celé odpoledne s Nanou bylo úžasné. Taky jsem ji řekla, že se odkládá svatba na pozítří, což ji celkem moc nevadilo, ale pak ji něco napadlo.
„Máte, už vybrané šaty?“ Tahle otázka mě celkem překvapila.
„Ne ještě ne.“
„Ale to byste měla, pojďte půjdeme nějaké koupit,“ řekla a už mě táhla ven z restaurace, a aby toho nebylo málo, cestou jsme potkali Temari, která byla nadšená a hned šla s námi. Prošli jsme snad milion obchodů( pro mě to bylo milion, ve skutečnosti byli asi jenom dva).
Až když jsem vešli do třetího, uviděla jsem šaty, které mě okouzlili.
„Tamhle ty jsou dokonalé,“ řekla jsem a ukázala na ně. Byly složité a jednoduché zároveň. Byly bílé, jako sníh. Byly hedvábné. Ramínka byla na ramena, tvořená z malých kvítků. Korzet byl hladký jako satén a sukně? Ta byla nadáchaná s volánky. Kolem pasu byla rudá mašlě, která překrásně ladila s šaty.
„Jo, ty jsou opravdu pro tebe dokonalé,“ dala mi za pravdu Temari.
„Myslíte, že se budou Gaarovi líbit?“ Zeptala jsem se jich a oni po mě hodili nechápavé pohledy.
„Myslím, že se mu budeš v nich strašně líbit“ odpověděla mi Tem, když jsme vycházeli z obchodu a v ruce jsem měla své svatební šaty.
„Promiňte, ale budu muset jít,“ řekla jsem, když jsem vyděla, že se už stmívá.
„No jo no, bratříček by měl strach,“ rýpla si Temari a já se jen usmála a oběma zamávala na rozloučenou.
Pomalým krokem jsem šla domů a rozhlížela se všude kolem sebe. A pak jsem nazazila na tu holku, co se hádala s Gaarou u nás doma.
„Ale koho to tady máme. Není to snoubenka našeho Kazekageho,“ řekla a podívala se na mě s arogantním úsměvem.
„Copak ode mě potřebuješ?“ Zeptala jsem se zdvořile, ale ji to asi přišlo, jako bych se ji vysmívala.
„Co si to dovoluješ“ přišla ke mně a uhodila mě, tak silně, že jsem spadla na zem.
„Tak podívej.Nech Gaaru napokoji, ano. On je můj, jenom můj,“ řekla výhružným hlasem a já se jen pro sebe ušklíbla.
„Gaara nepatří ani jedné znás, není to věc, ale živá bytost,“ řekla jsem a poté ucítila silný tlak pod krkem.
„Ooo opravdu. Prostě ho nech na pokoji. Ty se pro nej nehodíš ani nejsi ninja. Čím můžeš být vesnici prospěšná. Ničím. Tak odsud vypadni a nech nás na pokoji nebo za to šeredně zaplatíš,“ řekla, pustila mě a poté odešla.
Já jsem sjela dolů po zdi na, kterou mě přimáčkla a objala si pažemi kolena a rozbrečela jsem se.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem přišla domů, nestihla jsem říct ani slovo a už jsem byla v Gaarově objětí.
„Kde si byla. Temari přišla skoro půl hodiny před tebou,“ řekl a v jeho hlase byl znát strach.
„Malinko jsem zabloudila,“ snažila jsem se vymanit z jeho objetí, aby neviděl červenou skvrnu na mé tváři.
„Co to máš v ruce?“ Zadržel mě.
„To, co ženich do svatby nesmí vidět,“ řekla jsem, aniž bych se na něj podívala a šaty položila na postel a poté jsem měla namířeno do koupelny, ale má cesta byla zmařená.
„Copak se děje?“ Chytnul mě za ruku a stáhl k sobě na postel.
„ Nic, copak by se mělo stát,“ odpověděla jsem a vlasy jsem se snažila zakrýt si obličej.
„Tak proč se na mě nepodíváš.“ Nestihla jsem mu na to nic odpovědět a už jsem cítila tlat pod bradou, který mě donutil k němu vzhlédnout. Ale jakmile uviděl mou tvář ztuhl.
„Kdo ti to udělal?“ Zeptal se a v jeho hlase byla zloba, ale opravdu hodně velká.
„Upadla jsem,“ zalhala jsem a poté se malinko usmála.
„Hano nebudu se ptát znova, kdo ti to udělal.“
„Tvá bývala přítelkyně.....řekla, že pro tebe nejsem dost dobrá,že-že ani nejsem ninja a že ty patříš jenom ji. A že tady nemám, co pohledávat, že sem nepatřím a pokud odsud nevypadnu a nenechám tě na pokoji, tak prý za to šeredně zaplatím,“ řekla jsem mu úplně všechno neměla cenu lhát, jemu ne. Cítila jsem, jak mi v očích stípou slzy, které jsem nedokázala zastavit a oni na mých tvářích udělali dva potoky.
„To bude dobrý maličká, všechno bude v pořádku, jen...jen mě nesmíš nikdy opustit ano, nikdy“ šeptal mi potichu do ucha tahle slova.
„Ale ona má pravdu Gaaro, já sem nepatřím a ..,“ nedořekla jsem, protože mi v tom zabránili Gaarovi rty.
„To neříkej. Nikdo nechce, abys šla pryč, tedy až na Leiko.“
„Jak to víš?“ Zeptala jsem se ho a na tváři jsem měla úsměv.
„Hodně lidí mi přijde do kanceláře blahopřát a všichni říkají, že má budoucí žena je stoprocentně užásná dívka. A říkaj, že sis všechny obmotala kolem prstu, obzvlášť mě, a že by tě už za nikoho nevyměnili,“ řekl a poté mi úsměv oplatil.
„Promluvím si s ní o tom ano.“Kývla jsem na souhlas a poté ho jemně políbila.
„Myslíš, že budu mít na tváři modřinu?“ Zeptala jsem se ho.Gaara vzal můj obličej do dlaní a malinko s ním pootočil, aby vyděl na moji tvář.
„Myslím, že ne,“ řekl a poté mi ji políbil a polibky si dělal cestu, až k mým rtům na, které mě políbil. Nebyly to obyčejné polibky, připadali mi, jako by se jimi ujišťoval, že mě nic nebolí, že mě nic netrápí. Když mi ale začal sundávat tričko, zarazila jsem ho.
„Udělal jsem něco špatně?“Zeptal se mě, když jsem jeho ruce držela svými.
„Víš pořád musím dodržovat tradice našeho klanu, je mi to líto. A jedna tradice je, že žena má být před svatbou a přehem svatby neposkvrněna. Prostě muž, když si vezme nikoho z našeho klanu, očekává, že je...no že je prostě panna,“ to poslední slovo jsem málem neřekla a během mé mluvi jsem rudla a rudla.
„Aha,“ řekl Gaara a malinko si odkašlal.
„Jsi hodně naštvaný?“ Zeptala jsem se ho, když se ke mně otočil zády.
„Nejsem na tebe naštvaný, jsem naštvaný na tradice tvého klanu,“ řekl a malinko se pousmál. Ze zadu jsem ho opatrně objala a položila jsem si hlavu na jeho záda.
„Víš matky kontrolují své dcery před svatbou. Kdyby ne, hodila bych tradice za hlavu,“ řekla jsem a pohladila jsem ho na vlasech.
„Co by se stalo, kdyby to zjistili?“
„No určitě by mě nenechali si tě vzít a... já fakt nevim, ještě nikdy se to nestalo,“ povzdechl si a já nevěděla, co mám dělat.
„Řekni, co mám dělat, abych ti to usnadnila. Mám se ti do svatby vyhýbat, mám jít spát do jiného pokoje. Řekni Gaaro, ničí mě tě takhle vidět,“ řekla jsem a opět jsem ucítila v očích slzy.
„Nic nemusíš dělat. Všechno je v pořádku. Jen zůstaň se mnou ano,“ uslyšela jsem jeho tichý a líbezný hlas.
„Zůstanu, navěky.“[center]