Zimní krajina srdce:4. kapitola

4.kapitola

Ráno jsem se probudila brzy. Když jsem otevřela oči, první co jsem uviděla, byl usmívající se Gaara.
„Dobré ráno.“
„Dobré,“ řekla jsem a vesele jsem se usmála.
„Co je tu k smíchu?“ Zeptal se mě a pohladil mě po vlasech.
„Už zítra, už zítra budu tvoje žena.“ Nad tím jsem uslyšela zase Gaarův smích.
„Víš co nechápu?“ Zavrtěla jsem hlavou, že nevím.
„Proč, když jsem v tvé přítomnosti se rád směju.“
„Mám zvláštní auru,“ odpověděla jsem a poté se také usmála a vstala.
„Teď je poslední chvíle, když se budeme moct vidět,“ řekla jsem.
„Jo, to jo.“
„Ale no tak, nebuď tak sklíčený. Kankurou se strašně na večer těší. Užij si to,“ řekla jsem a políbila ho.
„Tak já se oblíknu a mizím.“
„Fajn, tak zejtra.“
„Jo zejtra,“ ještě jsem mu na rozloučenou zamávala a poté jsem pelášila za Nanou.

Všechno šlo podle plánu. Svatba byla moje starost, tudíž jsem měla ještě spoustu práce. Všechny květiny museli mít rudou barvu, nevím proč, ale líbilo se mi to tak.
Svatba bude probíhat v noci na poušti. Bohužel další blbí pravidlo a tradice našeho klanu. Svatba musí být v noci, ale aspoň to dodá, takovou tajemnou atmosféru. Všechno to trvalo strašně dlouho, alespoň, že ti svědci, už jsou zařízený. Když to tak vezmu nějakým zázrakem Gaarův svědek, tudíž Hokage přijel dřív i se svou ženou, která měla za chvíli přijít s její kamarádkou a její muž se taky zná s Gaarou.
„Tak a je to hotový,“ řekla jsem a sedla jsem si u Temati doma na zem.
„Jo konečně, bylo to fakt vyčerpávájící a chlapi si zase jenom užívají,“ řekla a poté se zasmála.
„Dneska přijel i můj přítel, je z Konohy víš Hano-chan. Bylo to krásný přivítání, to jsem od něj opravdu nečekala,“ řekla a opět se usmála.
„Jaký je?“ Zeptala se Nana a já hned příkývla, že chci také znát odpověď.
„No je strašlivě moc inteligentní a taky strašlivě moc líný a dokáže tě podržet a je krásný a okouzlující, a prostě je úžasný,“ já se nad tím usmála, ale byl to ten šťastný smích.
„Co je tu k smíchu?“ Zeptala se mě.
„Ty ho opravdu hodně miluješ, co Tem,“ řekla jsem, a když jsem viděla, jak se začervenala bylo mi to jasné.
„Nerušíme!“ Uslyšela jsem ode dveří pro mě neznámí hlas.
„Ne, samozdřejmě, že ne. Pojďte dál. Hinato, Sakuro tady to je Hana a její chůva Nana,“ představila nás Tem.
„Těší mě,“ řekla jsem, a poté se malinko usmála.
„Páni, Gaara si vybral krásnou ženu,“ řekla Sakura a já jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváře.
„Děkuju,“odpověděla jsem a poté se usmála.
„Bože, jak já se na zítra těším?“ řekla Hin a malinko se zasněla do svých představ.
Povídali jsme si ještě hodně hodně dlouho, ale nakonec jsem se s nimi rozloučila a šla jsem do hotelu, kde jsem pro dnešek měla spát.
Šla jsem pomalým krokem a snila jsem si o zítřku, když jsem za sebou uslyšela kroky.
„Říkala jsem ti, že pokud nevypadneš a nenecháš Gaaru být, zaplatíš za to,“ uslyšela jsem Leiko a poté jsem ucítila strašlivou bolest na břiše, když jsem si tam sáhla rukou, byla celá od krve. Pomalu jsem se sesunula k zemi a nakonec jsem ztratila vědomí.

Nejdříve, co jsem ucítila, byl strašlivý smrad desinfekce a poté bodavá bolest v oblasti břicha. Když jsem otevřela oči, viděla jsem nejdříve rozmazaně, ale nakonec se to vrátilo do normálu, že jsem mohla normálně zaostřid. Na své ruce jsem ucítila silný stisk, malinko jsem pootočila hlavou, kdo za to může. Uviděla jsem Gaaru, jak sedí na židli a probodává protější stěnu pohledem. Nebyl to, ale ten jeho normální pohled. Vzala bych i naštvaný, ale tenhle pohled nevykazoval vůbec nic. Byl prázdný. Jako prázdná skořápka a najednou se jeho pohled změnil na mrazivý. Najednou jeho oči vypadali, jako kus ledu. Už to nebyly ty hřejivé krásné smaragdové oči, které u mě vyvolávali zástavu dechu, byly to oči, které neznají soucit, které neznají žádnou dobrou vlastnost. Bála jsem se jich. Opravdu jsem se jich bála, až tak moc, že jsem přiměla moji ruku, aby tu Gaarovu stiskla. To ho vyvedlo z míry a rychlým pohybem hlavy se ke mně otočil. A když uviděl v mých očích slzy, zarazil se.
Asi si uvědomil, že jsem ho chvíli pozorovala nebo si jinak nedokážu odůvodnit, proč tak rychle zmizel z mého pokoje. Bylo mi to líto, proč jsem se na něj tak koukala, proč? Já jsem tak blbá, tak blbá.

Ještě večer mi Sakura oznámila, že můžu jít zítra domů. Během toho jsem se seznámila s mnoha lidmi. S Narutem, který mi ihned vynadal, za to, že mu říkám „hokage-sama“, se Sasukem, který ve mně z počátku vzbuzoval respekt a strach, ale když se usmál všechno to pominulo, Shikamara a mnoho dalších Gaarových přátel.
„Hano-chan chceš nějak pomoct?“ Zeptala se mě Hin, když jsem vyšla z nemocnice.
„Ne nepotřebuju, jdi za Narutem Hin, já budu v pořádku.“ řekla jsem a poté se na ni usmála.
„Tak dobrá, těším se už na večer.“
Ano, zapomněla jsem zmínit, že jsem neležela v nemocnici ani den.Spíše noc.
Šla jsem pomalým krokem domů.
Když jsem stála, už skoro u dveří uslyšela jsem dva hlasy.
„Ona se mě bojí Naruto,“ uslyšela jsem říct Gaaru.
„Nebojí, jenom se toho lekla. První věc, kterou uvidí, když se probudí, je tvůj vražedný pohled, který k tomu ještě v životě neviděla. Samozdřejmě, že se ho lekla. Možná se bála, že něco ona udělala,“ odpověděl mu Naruto.
„Nemůžu si ji vzít, ne když vím, že u ní vzbuzuju strach,“ když to řekl rychle jsem vlítla do bytu a nechápavě jsem se koukla na Gaaru, který okamžitě uhnul pohledem.
„Myslím, že mě už budu Hin čekat,“ řekl rychle a poté opustil místnost.
„Co si myslel tím, že si mě nemůžeš vzít. To mě chceš po tom všem opustit?“ Zeptala jsem se ho a moje slzy si našli cestu ven a začali mi máčet tváře.
„Máš ze mě strach maličká,“ odpověděl s bolestí hlase.
„Samozdřejmě, že jsem měla strach. Nejdříve jsem viděla prázdný pohled, nevěděla jsem, co se děje, proč se tak tvářiš a poté se změnil. Lekla jsem se ho, strašlivě jsem se ho lekla. Nevěděla jsem, co se ti honilo hlavou, nevěděla jsem, co mám dělat, abych zase viděla ten pohled, který u tebe tolik miluju, proto ty slzy v očích. Bála jsem se, že už ho neuvidím,“ řekla jsem a to už mi z oči spustili vodopády. Najednou mi selhali nohy a já bych bývala spadla na zem, kdyby mě Gaara nechytil. Já ho okamžitě objala a v nejbližší době, jsem ho nemínila pustit.
„Miluju tě,“ uslyšela jsem Gaarův hlas.
„Já tebe takym, strašlivě moc.“
„Všechno jsem zkazil,“ uslyšela jsem opět Gaarův hlas.
„Nic si nezkazil, všechno bude v pořádku,ano?“
„Budu ti věřit, takže dnešní noc platí?“ Zeptal se mě a já s úsměvem kývla na souhlas.
„Tak to, abych se šel připravit a ty taky.“ vstal a nechal mě samotnou v pokoji, ale sama jsem tam moc dlouho nebyla, za chvilku přišla Tem, Nana, Hin a Sak a všichni se pustili do práce. Jedna mě malovala, druhá mi dělala vlasy, no jinými slovy, všechny mě obskakovali, až jsem nakonec byla hotová.
Vlasy jsem měla svázané malinkými copánky, takže mi tvořili, takový zvláštní cop. Namalovaná jsem byla středně a né moc výrazně, aby mi to ladilo s očima a nakonec jsem měla svoje vybrané šaty, u kterých jsem doufala, že se Gaarovi budou líbit. Vypadala jsem jinak, tak nějak starší, důležitější. Holky mě ještě doupravovali, když jsme uslyšeli zaklepání na dveře.
„Omlouvám se, že ruším, ale musím si ještě promluvit s Hanou,“ uslyšela jsem hlas mé matky.
„Tak na svatbě Hano-chan,“ rozloučili se, se mnou všechny, až jsem nakonec v místnosti zůstala pouze s matkou.
„Vidím, že se tu máš krásně,“ podotkla a já jenom kývla na souhlas, že ano.
„To jsem moc ráda, opravdu jsem ráda, že to dobře dopadlo,“ řekla a ihned na to mě objala.
„Kazekage- sama si nepřeje udělat tradici našeho klanu, prý by ti to mohlo být nepříjemné, ale ujistil mě, že je všechno v pořádku. Je náramně starostlivý,“ řekla mamka a malinko se pousmála.
„Ano to je.“
„No, ale proto tu nejsem, jsem tu proto, abych ti poprála hodně štěstí a tady je takový šperk, který se předáva z matky na dceru a já ho chci dát tobě Hano,“ řekla a do ruky mi dala medailonek. Uprostřed měl červený káminek, nejspíše jaspis. Kolem něho byly do kolečně růžné květiny, byl krásný.
„Děkuju,“ řekla jsem a dala jsem si ho na krk.
„Není zač a teď pojďmě, čeká na tebe tvůj budoucí manžel,“ řekla a já kývla na souhlas a společně jsme opustili místnost. Šla jsem pomalu ven z města a u brány na mě čekal můj otec, který mě měl vést k oltáři.
„Sluší ti to,“ pochválil můj zevnějšek a já mu s úsměvem poděkovala, poté jsem mu obmotala paži kolem jeho, a když začla hrát hudba pomalými kroky jsme vyšli směrem k oltáři.
Šli jsme pomalu, což mi celkem vadilo, protože jsem, už chtěla být co nejdříve u Gaary. Cestou jsem se dívala po lidech a všichni se na mě usmívali a některým ukápla i nějaká slzička. Poté jsem v davu zahlédla Kankura a Shikamara společně se Sakurou, Hinatou a Sasukem a také Nanu a moji sestru. Všichni se na mě usmívali a poté jsem zahlédla osobu, pro kterou jsem žila, pro kterou jsem se takhle upravila, pro kterou bych i zemřela, Gaaru. Když mě uviděl malinko ztuhl, nevím čím to bylo, ale poté se probral a zářivě se na mě usmál. Když mě mu otec předával, Gaara se ke mně naklonil „ sluší ti to andílku,“ pošeptal mi do ucha a já se žářivě usmála.
Proslov oddávajícího byl strašlivě dlouhý nebo mi tak alespoň připadal a když jsme konečně s Gaarou řekli „ano“ a políbili jsme se, všichni začali tleskat a Kankurou společně s Narutem i zapískali. Já, skoro celá červená, jsem se opřela o Gaarovu hruď a společně jsme poslouchali gratulace všech hostů a pak tu byla hostina.
„Co kdybychom se vypařili,“ navrhla jsem Gaarovi, který se na mě šibalsky usmál a společně jsme se nenápadně vyblížili pryč z hostiny do našeho bytu.
Nestačila jsem ani otevřít dveře a už mě Gaara zahrnoval polibky, které jsem mu ani nestihla oplacet. Rychle mě zatlačil do bytu a zavřel za sebou dveře a stále mě zahrnoval polibky a pomalu mi svlíkával šaty.
„A já doufala, že se ti v nich budu líbit,“ řekla jsem mezi polibky.
„Vypadala jsi v nich nádherně,“ řekl a poté mě umlčel polibkem. Ta noc byla snad nejúžasnější v mém životě. Čekala jsem všechno, ale takovou rozkoš a lásku, kterou mě Gaara celou noc zahrnoval, to bych opravdu nečekala. Byla to jenom naše noc.

Ráno jsem se probudila celkem nevyspála, ikdyž není se čemu divit, moc jsem toho nenaspala, protože mi v tom nějak Gaara zabránil.
„Dobré ráno,“ uslyšela jsem Gaarův hlas a poté jsem cítila, jak mi prohrabuje vlasy svými prsty.
„Dobré,“ odpovím a poté se na něj podívam a usměju se na něj.
„Jak jsi se vyspala?“
„To je blbá otázka lásko, když jsem spala sotva tři hodiny,“ odpověděla jsem na jeho otázku. Gaara se mi jen tiše zasmál do vlasů a já se opět uvelebila na jeho hrudi. Všechno by bylo dokonalé, kdyby najednou do pokoje nevlítla Tem společně s Kakurem.
„Gaaro, kde jsi. Víš kolik máš na stole práce a...“ zasekla se, když nás viděla.
„Ou omlouváme se mi...“ nedořekla a už tlačila Kankura ven z místnosti.
Netrvalo to ani pár sekund a už jsem dostala záchvat smíchu.
„To nebylo, ale vůbec legrační,“ napomenul mě Gaara.
„Ale jo bylo a dost,“ řekla jsem se smíchem v hlase a poté jsem si pomaličku sedla a nohy jsem spustila z postele dolů.
„Kam jdeš?“ Zeptal se mě, když jsem pomaličku vstávala.
„No můsíme, už vstávat. Já se musím jít rozloučit s rodiči a Sayuri a ty musíš do kanceláře. No jo být Kazekage není nejlehčí práce,“ řekla jsem a poté se usmála na svého manžela a pomalým krokem jsem šla do koupelny.
S rodiči a sestrou jsme se dlouho loučili, dokonce i otec byl malinko smutný, že mě už skoro neuvidí. Slíbila jsem, že se tam někdy přijedu podívat, abych zase mohla vidět sníh a moji rodinu. Když nakonec všichni odjeli a mi jsme se zase vrátili do normálu, tedy pro mě neznámeho normálu, bylo to všechno lehčí, než se zdálo. Tedy, až na to, že jsem občas Gaaru neviděla celý den, což mě dost mrzelo,ale musel být prostě v kanceláři a já jsem to tolerovala, ale to neznamená, že se mi po něm nestýskalo.
Všechno bylo dokonalé. Měla jsem milujícího manžela, úžasnou švagrovou a švagra. Nakonec jsem měla i něco, co nás s Gaarou k sobě připoutalo ještě víc.
Rok po svatbě se nám narodil krásný chlapeček. Byl celý tatínek, jediné co měl po mě, byli tyrkysové oči. Byla jsem ráda, že alespoň něco má po mě. Teď to bylo více než dokonalé.