Mudrc šesti cest aneb Narutovo poslání 10

„A kdy bude ten den?“ zeptal se po chvíli Naruto.
„Pozítří.“ Odpověděla tiše Zelenoočka. Naruto se najednou zarazil.
„Pozítří? Ale to má můj táta narozeniny!“ prohlásil Naruto zděšeně.
„Vím, ale ty ani já si ty dny nemůžeme vybrat. Je mi líto. Ale budeš muset odejít sem do lesa. Les je pro tento obřad stvořený. Několik lidí tuhle zkoušku podstupovalo tady v tom lese. Takže nejsi nijak moc zvláštní případ, Naruto.“ Vysvětlila mu Zelenoočka.
„Tak dobrá. Přijdu tedy pozítří, Zelenoočko.“ Pravil Naruto a zvedl se.
„Je mi to líto,“ omluvila se Zelenoočka a zmizela v prachu.
Naruto odešel domů. Před ním se pomalu rýsovalo město konohy. Viděl obrysy domů a ostatních stojících předmětů. Naruto se usmál a přidal do kroku. I když skoro běžel do ničeho nenarazil. Odvážil se i vyskočit. Úspěšně doskočil na okno svého pokoje. Byl plný radosti, že začal skákat i po střechách domů. Připadal si jako by znovu ožíval. Jako by jeho slepota byla jen zranění, které se dá vyléčit. Naruto se po chvíli uklidnil a posadil se. Šel na své oblíbené místo. Na hlavu třetího Hokage. Tam se cítil skvěle. Připadal si znovuzrozený. Při této myšlence se usmál, jelikož ani netušil kolik pravdy na tom vlastně je.
Jeho chmurná nálada se začala ztrácet. Lehnul si a vstřebával do sebe sluneční svit. Musel tam být hodně dlouho, jelikož slunce přestávalo pomalu svítit a Narutovi začala být zima. Posadil se, a začal si třít čelo. Vůbec netušil jak tohle má říct doma nebo na veřejnosti. To by ho mohli znovu odsoudit. Nechtěl nic riskovat. Nikomu to neřekne, dokud to nebude za potřebí. Vedle sebe ucítil chladný průvan větru. Otočil obličej za zdrojem. Věděl, že někdo za ním přišel ale netušil kdo by to mohl být.
„Kdo jste?“ zeptal se přirozeným hlasem. Tato otázka Naruta doprovázela už dlouhé týdnu. Už jí začínal nenávidět. Musel jí říct aspoň pětkrát za den a ono se to člověku omrzí se pořád vyptávat na něco, co by se zrakem nebyl problém.
„Hanabi, Huuyga Hanabi.“ Představila se mladší sestra Hinaty.
„Jo, ty jsi mladší dcera Hiashiho, že?“ zeptal se Naruto a usmál se.
„Ty mě znáš?“ zeptala se překvapeně Hanabi.
„Proč bych tě neměl znát?“ zeptal se Naruto a odvrátil se od Hanabi.
„Jelikož jsme spolu moc nemluvili.“ Pravila po pravdě Hanabi.
„Aha. A co potřebuješ?“ zeptal se najednou strojově Naruto.
„No…..jak bych to….no……popravdě….“ začala drmolit Hanabi a sklopila oči k zemi.
„Máš mě přivést? Nemám pravdu? Požádal tě někdo ve vesnici?“ zeptal se narovinu Naruto.
Jeho slepota dodala jeho ráznému chování na důraznosti. Šel rovnou k věci. Neměl rád dlouhé časem mrhající řeči okolo.
„Jo,“ přiznala Hanabi zostuzena.
„Tak mě tedy odveď za nimi. Nemám stejně jinou možnost.“ Odpověděl Naruto odevzdaně.
„Promiň,“ omluvila se Hanabi.
Naruto zmateně zvedl obočí. Její omluva ho překvapila.
„Za co se omlouváš?“ zeptal se.
„Ty nejsi na nás vůbec závislý. To si namlouváme jen my. Ty jsi silnější než my, tak proč se o tebe bojíme?“ zeptala se Hanabi popravdě.
„Jsi první člověk, který si to asi uvědomil. Ale nemáš tak úplně pravdu. Nejsem silnější než vy, teď bych neporazil ani toho nejnemožnějšího ninju na světě. Zakopl bych i o vlastní nohy. Prostě tak to je.“ Pravil Naruto. Ale něco v něm se hnulo. Hanabi na něco vlastně přišla svým způsobem. Řekla mu, že ho obdivuje i za odvahu, kterou má teď.
„To není pravda!“ oponovala mu hrdě Hanabi.
„Nehádejme se, pojďme radši za ostaními.“ Ukončil konverzaci Naruto a natáhl ruku k Hanabi. Musel počkat, než jí uchopí do své dlaně. Neměl vůbec ponětí kde stojí.
Hanabi stiskla Narutovu ruku a přemístila se do místnosti Hokage. Byli tam všichni Narutovi přátelé a rodina. Naruto slyšel jejich výdechy a nádechy. To ho přimělo přemýšlet kdo tam je.
„Naruto, chtěla jsem s tebou něco prodiskutovat.“ Pravila Tsunade přísným hlasem.
„Co?“zeptal se rázně Naruto.
„Docela často se naše názory na věc neshodovali.“ Začala Tsunade.
Naruto mlčel a poslouchal. Chtěl vědět co mu Tsunade a ostatní chtějí.
„Všichni si o tebe děláme starosti.“
„To jsem pochopil, díky.“ Pravil Naruto ironicky.
„Nech toho Naruto.“ Napomenula ho Sakura automaticky. Potom se ale začervenala.
„Proč si odložil svojí čelenku. Já myslela, že ti na ní dost záleží!“ přešla Tsunade komentáře spolužáků.
„Prostě jsem jí odložil. To je vše.“ Odpověděl Naruto. Nechtěl to vysvětlovat. A nejen to. Připadal si, jako by byl v jednom ohni a najednou v nesmírné zimě. Netřásl se ale připadal si hrozně nepříjemně. Začal se ztrácet v sobě samém. Trochu trhnul hlavou, ve snaze zaplašit ty pocity. Nezmizely. Začalo mu to dělat starost. Znovu se cítil tak bezmocný. Tohle se mu teď stávalo hrozně často. Nejdřív, když přišel na to, že je synem slavných rodičů. Pocítil to i tehdy kdy mu bylo oznámeno, že Jiraiya zemřel.
„Naruto, tohle má důvod! Jaký je důvod?“ zeptal se Minato svého syna ostře. Chtěl se dopátrat pravdy. Několikrát na to doma zavedl téma ale Naruto ho odbyl nějakou rychlou výmluvou.
Naruto svojí skrytou silou viděl věci v kanceláři. Viděl je jasně. Ale když se pohnula židle u stolu ztratil jí z obzoru. Věděl, že Tsunade vstala. Skřípavý zvuk byl jasným důkazem pro Naruta.
„Tak tedy dobrá, jak chcete.Chtěli jste odpověď máte ji mít.“ Pravil Naruto vyrovnaným hlasem.
Každý v místnosti nastražil sluch. Před tímto setkáním s Narutem, tady mluvili o možností týkající se toho chování. Nenašli ani jediné východisko, které by mohl Naruto udělat.
„Každý kdo nosí čelenku, je ninža Kohony, nemám pravdu?“ zeptal se Naruto.
„Ano,“ ujistila ho Tsunade.
„Jenže já se jako ninža Konohy vůbec necítím. Spíš se přirovnávám malému batoleti, které potřebuje pomoc.“ Pravil Naruto na svojí obhajobu.
„Ale tak to není,…“ začala mu vysvětlovat Tsunade.
„Není? Takže nepotřebuji někoho, kdo by mě vodil na tyhle schůze? Nepotřebu se ptát, kde jsem i když bych to měl znát? Ne?“ zeptal se Naruto.
To Tsunade vzalo všechny námitky. I ostatní nevěděli jak by to měli okomentovat.
„Vidíte? Ani mi nemůžete odporovat. Až se budu cítit jako ninža tak si jí vezmu. Třeba časem. Ale teď mi nenáleží.“ Pověděl Naruto a otočil se k odchodu. Jeho ruka zamířila přesně na kliku ale v poslední chvíli si to Naruto rozmyslel a posunul svojí dlaň o pár centimetrů doprava. Chvíli šmátral do prázdna než stiskl chladný kov kliky. Rychlím krokem vyšel ven. Nechtěl se s nimi hádat. Ještě pořád je miloval nad svůj život. Jeho cesta vedla domů. Cítil v zádech pohledy, které se do něj ostře zařezávají. Nebyli to nenávistné pohledy, které Naruto znával z dětství, tyhle pohledy byli spíše starostlivé.
Další den musel Naruto znovu hrát na nevidomého. Jeho cesty byli ale daleko kratší. Musel odpočívat daleko víc. Několikrát za den se mu stávalo, že ho zavalila studená vlna střídající s vařící. Připadal si, jako by měl nějakou neznámou nemoc. Když to bylo skoro k nevydržení, jeho ruka začala pomalu sebou cukat. Naruto si jí okamžitě chytnul. Hinata se k Narutovi chtěla dostat, ale nevěděla jak má promluvit na Kushinu aby se při zmínce Narutova jména nezačervenala. Kushina by jí okamžitě prokoukla. Přeci je to jen ženská a určitě by si domyslela zbytek. Sasuke měl také svých problémů dost. Znovu musel čelit několika nájezdům dívek za den. Bylo jich míň ale některé Sasuke poznával z dětství. Sasuke si ale začal všímat jedné dívky. Byla to Sakura. Okouzlila ho tím, jak uměla dávat rozkazy a jak měla vše precizně promyšlené. Když byl nějaký problém v nemocnici ihned zasáhla. V mnoha ohledech se podobala Tsunade, hlavně v síle, to si Sasuke ihned poznamenal že nemá Sakuru ani Tsunade moc dráždit. Ino se věnovala Saiovi tak moc, že dokonce i Sai za několik dnů nemusel číst poučné knížky od Kakashi-senseie. Začal se chovat přirozeně a přátelsky. Jenže jeho klidný život v Konoze rušil právě Naruto. Vždy, když se Naruto někde ukázal z dálky ho pozoroval. A tohle jeho pozorování mu přineslo několik nových poznatků. Vždy, když si Naruto myslel, že je sám se začal pohybovat jinak. Musel odpočívat a vždy se mu zrychlil tep a dýchání. Sai to nikomu neříkal a nechával si to vše pro sebe.
Další den ráno se Naruto probudil s hroznými bolestmi v břiše, už v půl čtvrtý. Naruto se stočil do klubíčka v posteli a vyčkával, než bolest přejde a odezní. Jenže bolest neodcházela. Naruto zatnul zuby do rtu. Okamžitě mu začala téct krev z rány. Jeho stisk byl tak silný, že si okamžitě prokousl ret. Pomalým pohybem ruky se natahoval po nočním stolku, aby se mohl k němu přitáhnout. Ozvala se řezavá bolest. Naruto při tom ztratil vědomí. Nabyl ho asi po pěti hodinách. To už slunce pražilo do jeho oken a jasně mu dávalo navědomí, že je čas vstávat. Naruto se opatrně zvedal, nechtěl ucítit znovu tu bolest ale jako by se před pěti hodinami nic nestalo. Vůbec žádná bolest se neozvala. Překvapený Naruto se musel zamyslet, teď si vůbec nebyl jistý jestli ta bolest nebyla jen jeho fantasie z minulosti. Trochu zmatený Naruto sešel dolů, kde to už vonělo po kávě a snídani.
„Dobré ráno,“ pozdravil Naruto hlasitě. Věděl, že tam snídá otec s matkou.
„Dobré, spáči,“ pravil Minato ani nezvedl hlavu od papíru.
„Dobré,… panebože Naruto, co se ti stalo?“ zeptala se Kushina
„Co?“ zeptal se Naruto zvědavě?
„Na tváři máš zaschlou krev!“ odpověděla mu Kushina a mokrým hadrem mu pusu očistila.
„Aha, tak to jsem se asi kousl do rtu v noci.“ Pravil Naruto a usmál se. Teď si byl už jist, že bolest byla skutečná.
„Koho jsi chtěl v noci sníst?“ zeptal se Minato vesele.
Naruto věděl, že otec nejraději žertuje u snídaně, protože to nejvíce rozčiluje Kushinu.
„Určitě se mi zdálo o ramen. To je na sto procent jasné!“ odpověděl Naruto a usmál se znovu.
„Prosím tě, každý den jíš ten blaf. Nepřejedlo se ti to už?“ zeptala se Kushina s přísností v hlase.
„Ne, já ramen miluju. A to nic a nikdo nezmění. Myslím.“ Pravil Naruto a dělal jako by přemýšlel nad závažnou věcí.
„To víš, Kdybych si s tebou dal turnaj, kdo vydrží jíst Ramen nejdéle, neměl bych vůbec žádnou šanci co?“ zeptal se Minato syna.
„Se ví!“ odpověděla Naruto hrdě.
„Tak už dost řečí. Máte tu jídlo tak se do toho dejte!“ pravila Kushina.
„Asi to není Ramen co?“ zeptal se šeptem Naruto svého otce.
Ten se nad tím rozesmál. Naruto musel čekat na odpověď než Minato konečně ze sebe něco vymáčkne.
„Ne, není to Ramen, je to obložený talíř se spoustou ale spoustou zeleninou.“ Pravil
„Myslel jsme si to.“ Zabrblal si Naruto pod vous a dal se do jídla.
Když měli snědeno, Minato vstal a už byl na odchodu, když ho oslovil Naruto.
„Tati?!“
„Ano?“ zeptal se mile Minato
„Všechno nejlepší!“ popřál mu Naruto a usmál se.
Minata to zaskočilo. Nečekal to od Naruta tak brzo. Myslel si, že mu to bude muset Kushina připomenout. Tak jak upozorňovala Minata.
„Díky,“ odpověděl po nekonečném tichu Minato a odešel.
„Bylo to od tebe milé, Naruto.“ Pravila Kushina.
Naruto na to nijak neodpovídal. Musel tohle udětal, jelikož nebude na otcovu slavnost, kterou pro něj dělá matka s několika přáteli. Musel mu to nějak nahradit. Bolest se neobjevila ani do čtyř hodin odpoledne. Naruto se začal připravovat, že odejde do lesa za Zelenoočkou. Na posteli nechal Naruto zabalený dárek pro otce, s přáním. Určitě to matka najde. Půjde ho upozornit aby se začal připravovat na slavnost. Naruto vyskočil na okno a rychle přeskákal několik střech až k lesu. Musel být hrozně rychlí aby si ho nikdo nevšiml.
Na Kushinino volání Naruto neodpovídal z pokoje a tak se tam musela vydat sama. S naštvaným hlasem otevřela dveře prázdného pokoje. Rozhlídla se a neviděla nic jiného než pečlivě zabalený dárek na posteli. Podívala se na něj.
Tátovi
Kushina se usmála. Ale ihned se zamračila. Proč mu to ale Naruto nedá sám? A kam se vlastně poděl? Kluk jeden uličnický! Přemýšlela Kushina. Nemeškala a dala si zavolat Kakashiho se Sasukem. Nemusela na ně ani moc dlouho čekat, jelikož byli poblíž jejich domu.
„Co se stalo?“ zeptal se Kakashi, když uviděl zamyšlený výraz Kushiny.
„Musíte rychle najít Naruta. Nechal v pokoji dárek pro Minata a někam se vypařil.“ Pověděla stručně Kushina.
„Rozumím. Určitě bude někde v Konoze.“ Odpověděl Kakashi a zmizel.
Byli na všech oblíbených Narutovích místech ale nikde ho nenašli. Až u brány jim pomohla malá holčička.
„Vyhledáte toho hezkého slepého hocha?“ zeptala se zvědavě
„Jak to víš? Viděla jsi ho?“ zeptal se Kakashi a usmál se.
„Viděla, ale nevím proč bych vám to měla říkat.“ Pravila hrdým hlasem dívenka.
„My ho hledáme, jelikož má jít na oslavu Yondaimemu.“ Vysvětloval trpělivě Kakashi.
„To je jeho otec? Toho blonďáka?“ ptala se dál zvědavě dívka.
„Přesně. Yondaime je jeho otec.“ Přitakal Sasuke netrpělivě.
„Řeknu vám, kde jsem ho viděla ale vy mi nejdřív prozradíte jak se ten blonďáček jmenuje.“ Pravila dívka vyjednavačským hlasem. Kakashi si připadal, jako by byl vyslýchán od ANBU.
„Dobře, Jmenuje se Naruto. Uzumaki Namikaze Naruto.“ Pověděl jí rychle Kakashi a vyčkával na její odpověď.
„Pěkné, jméno.“ Pověděla jen dívenka.
„A kde jsi ho viděla?“ zeptal se Kakashi.
„Šel rychlím krokem do lesa. Byla tady asi před třemi minutami.“ Podala zprávu dívka a odešla klidným krokem k domu. Ale jí si už Kakashi ani Sasuke nevšímali. Rychle se rozeběhli do lesa. Nemuseli uběhnout ani půl kilometru, než uviděli Naruta jak se pomalu vleče a opírá se o každý strom.
„Konečně jsme tě našli, Naruto“ pravil Sasuke a usmál se.
Naruto se rychle otočil, a zůstat stát na místě. Nestihl to. Nepodařilo se mu nepozorovaně uniknout.
„Co tady děláte?“ zeptal se Naruto
„Hledáme tě.“ Odpověděl Kakashi.
„Proč?“ zeptal se
„Abychom tě přivedli na Minatovu slavnost.“ Pověděl Sasuke a zmizel mu úsměv z tváře.
„Já tam nemůžu jít.“ Pověděl popravdě Naruto.
„A proč by jsi nemohl?“ začal se vyptávat Kakashi.
„Nemám čas, musím urychleně do lesa. Nechtě mě jít.“ Pravil Naruto a vyčkával na odpověď. Věděl, že útěk by mu nepomohl. Oba muži proti němu mají Sharingan.
„Nenecháme, nemůžeme. Tvého otce by to zarmoutilo, že tam nejsi.“ Pravil Kakashi a měřil si Naruta ostražitým pohledem.
„I mě to mrzí ale nemůžu tam. Nechtě mě jít. Prosím.“ Požadoval po nich Naruto.
„Ne, to ne. Tohle ti nemůžeme splnit.“ Odpověděl Kakashi a chytnul Naruta za paži, Sasuke se přidal k senseiovi a chytnul Naruta za druhou paži. Okamžikem byli na slavnosti, kde už bylo několik desítek lidí. Naruto se snažil vymanit z jejich sevření ale nešlo to. Měli nad ním převahu. Narutova mysl ale začala ihned přemýšlet o útěku. Připadal si vlastně legračně, každý vymýšlí plán na útěk, když je ve vězení a né když je na oslavě. Kakashi pustil Naruta a zamával na Kushinu. Ta se k nim rozeběhla a chytila Naruta, jako by i ona vycítila jeho touhu se vzdálit.
„Tady, máš ten svůj dárek, co jsi nechal na posteli. Můžeš ho dát tátovi sám.“ Pravila nadšeně Kushina.
„Jasně,“ odpověděl Naruto na svojí kapitulaci.
Minatova oslava probíhala opravdu zvesela. Všichni oslavovali, radovali se, hulákali na sebe veselé příhody a prozpěvovali si. Jídlo mizelo z talířů a z grilu ohromnou rychlostí, ale s tím se počítalo. Minato přebíral gratulace a žertovné přání. Vždy se usmíval a hleděl na svojí rodinu. Kushina dala hlídat Naruta Kakashimu, Kurenai a Gaiovi. Všichni měli oči na stopkách. Naruto jejich pohledy vnímal, ale snažil se dostat vždy do davu s nadějí, že ho ztratí z dohledu. Pokaždé, když si myslel, že už ho nevidí se vydal k východu. Už skoro byl pryč, když ho nějaká ruka čapla za rameno a vtáhla ho dovnitř. Naruto se ale nevzdával. Zkoušel to několikrát. Zašel i za Minatem se stejnou prosbou jakou udělil i Kakashimu a Sasukemu. Ale i Minato to odbyl.
„Už jsi dospělý, teď tady budeš oslavovat s ostatními. Už nejsi dítě, které musí jít spát ihned jak se setmí“ pověděl mu Minato se smíchem a odešel.
Naruto začal pociťovat přicházející bolest. Ihned poznal, že už by měl být dávno v lese se Zelenoočkou. Když ho znovu chytnula Kurenai milým hlasem jí poprosil.
„Můžeš mě zavést k matce? Potřebují si s ní promluvit.“
„Samozřejmě.“ Odpověděla Kurenai a řídila ho ke Kushině. Věděla, jaká je Kushina v povaze.
„Mami? Můžu s tebou mluvit v soukromý?“ zeptal se Naruto a zadržoval bolest.
Kushina si vzala syna a odváděla ho do nerušeného koutku.
„Copak jsi potřeboval?“ zeptala se veselým způsobem.
„Mami, prosím tě, nech mě odejít.“ Požádal okamžitě Naruto.
„Kam by jsi chodil? Vždyť to teprve začíná pořádně žít!“ pravila Kushina zvesela. Její veselou náladu jí pomohlo vylepšit saké, které popíjela s Tsunade.
„Je to naléhavé, prosím tě, nech mě odejít.“ Stál si za svým Naruto.
„A kam by jsi šel? Vždyť jsou tady všichni tví přátelé.“ Pravila Kushina.
„Do lesa, já tam musím,“ pravil Naruto.
„Do lesa teď večer?“ zeptala se Kushina.
„Já nechci zkazit tátovi jeho oslavu, pochop mě! Já musím odejít!“ naléhal Naruto. Bolest se začal stupňovat.
„Tátovi zničíš oslavu, jestliže odejdeš, milánku.“ Pravila už trochu naštvaným hlasem Kushina.
„Musíš mě nechat jít,“ začal mumlat Naruto.
„Nikam nepůjdeš, je to jasné?“ zeptala se Kushina už naštvaným hlasem.
„Ale mami,….“ Snažil se jí obměkčit Naruto leč marně. Kushina si stála také na svém. Naruto zdědil paličatost právě po ní.
„To je konec našeho rozhovoru, a jestli myslíš na útěk, tak tě nemusím upozorňovat, že tě zadrží a vrátí tě sem. To už jsem opatřila. Ale toho jsi si všiml.“ Ukončila jejich rozhovor Kushina a odcházela.
„Všiml jsem si toho.“ Pověděl naštvaným hlasem Naruto a zaťal dlaň v pěst. Nikdy se necítil takhle bezmocný. Kushina šla za Tsunade aby jí pověděla o Narutově chování. Ta se nad tím jen usmála a prohodila na to v tom smyslu, že je nervózní. Kushina s ní po tomto rozhovoru musela asi souhlasit.
Naruto šel podle zdi. Bolest ustoupila ale byl přesvědčen, že se vrátí. A bude to horší. Najednou narazil do někoho.
„Promiň.“ Pravil rychle Naruto.
„To je v pořádku, Naruto.“ Odpověděla Hanabi.
„Neuděl jsem ti něco?“ zeptal se Naruto zvědavě.
„Jsem v pořádku, i když ten kousek masa na zemi to asi říct nemůže.“ Pravila vesele Hanabi.
„Ježiši, já jsem ti srazil maso? Tak to se omlouvám.“ Pravil Naruto s lítostí v hlase.
„Určitě jsi na něj musela čekat hrozně dlouho.“ Dodal Naruto.
„Ale vůbec ne. Byl to jen zbytek. Nesla jsem ho Choujimu, jestli by si nedal.“ Pravila Hanabi a usmála se.
„Aha, Choujimu.“ Pravil Naruto a rozloučil se s Hanabi. Ta rychle odběhla za sestrou aby se jí pochlubila. Hanabi se pomalu zakoukala do Naruta taky. Ale její city dávala najevo daleko víc než Hinata. Kushina si toho všimla. Hanabi se jí stále častěji chodila ptát jestli je Naruto v pořádku a jestli něco nepotřebuje, že kdyby potřeboval tak se má okamžitě na ní obrátit. Kushina to probírala s Minatem a oba se nad tím doslova bavili. Hlavně nad tím, co by na to řekl Hiashi. Ale Narutovi to nikdy neřekli. Věděli, že ho to vůbec netrápí. A jak i oni si mysleli, bude to jen takové to holčičí splanutí k hrdinům. To odezní po několika měsících.
Naruto šel opatrně ke stolu, kde věděl, že se podává pití. Konečně se tam dostal, po dlouhém prodíráním a strkání se dostal na cíl, který si určil. Chtěl si vzít jen sklenici a rychle odejít do pozadí, aby nebyl moc vidět. Jenže ihned jak si vzal sklenici do ruky jím projela ostrá bolest. Naruto okamžitě upustil sklenici na zem. Ta se roztříštila na několik malých kousků skla. Naruto zatnul zuby aby nevykřiknul. Kurenai byla u něj a rychle střípky uklidila.
„Jsi v pořádku Naruto?“ zeptala se starostivě. Teď, když byla matka se jí zdála každé neobvyklé chování jako známka nemoci.
„Jo,“ odpověděl Naruto s obtíží.
„Odvedeš mě pryč? Jen někam stranou?“ zeptal se Naruto, ale Kurenai ta otázka přišla spíš jako požadavek nebo prosba.
Nic neodpověděla a odtáhla ho stranou. Kurenai posadila Naruta na židli a zahleděla se na něj starostlivým pohledem.
„Jsi nějak pobledlý.“ Pravila Kurenai.
„Musím se dostat do lesa, urychleně.“ Odpvěděl Naruto, i když věděl že ho Kureai napomene
„A proč tam pořád tak chceš?“
„Musím se dostat do lesa,“ opakoval Naruto stále.
„Ale proč?“ optala se Kurenai znovu.
„Musím se dostat do lesa, urychleně.“ Opakoval stále jen Naruto. Bolest mu nedovolovala vnímat Kurenaiiny otázky.
Kurenai vstala a sledovala Naruta šla za Kushinou. Musela jí to říct. Naruto jí dělal starosti.
Jenže než Kureani došla ke Kushině Naruto se svalil na zem v boklestivých mukách a začal křičet. Nemohl to už déle vydržet a zadržovat. Stočil se do klubíčka bolestivě řval. Když se mu někdo snažil pomoc na nohy, Naruto ho odstrčil rukou. Okamžitě se okolo něj utvořilo kolečko. Naruto se převracel ze strany na stranu s nadějí, že bolest se smírní. Minato a Kushina se proškrábali až k synovi. Oba měli hrůzu v očích.
„Naruto co ti je? Co se stalo?“ ptal se Minato a natáhl ruku k synovi. Jenže tentokrát to nebylo jen odstrčení ruky, ale Naruto vypustit i velkou část čakry, která všechny odstrčila. Narutovi se vymknula z kontroly manipulace čakry, a tak z něj vycházela. Narutovi to ale bylo jedno.
„Naruto….“ Prosila Kushina svého syna, jako by to mohl ovládat.
Naruto se ocitl v samotném pekle. Z každé strany do něj bodalo několik neviditelných dýk, a působilo mu to hrozné bolesti. Jako by se tam otáčeli. Největší bolest byla ale u očích a v nich. Naruto si přitlačil dlaně k očím v naději, že bolest nadobro zmizí. O trochu se to zlepšilo, a Naruto si toho byl vědom. Trochu přeci jen zvítězil. Jenže co ubylo bolesti v očích nabírala bolest v těle. Naruto znovu vykřikl zoufalým křikem plným bolesti. Jenže tentokrát sebral několik posledních sil a zakřičel.
„Poooooomoooooz mi!!! Proooosííííííím!!!“ Jeho zoufalí křik se nesla celou Konohou.
„Panebože, Naruto….“ Brečela už Kushina.
Několik mediků se pokoušelo Naruta vyléčit ale nešlo to. Narutova čakra jim to nedovolovala.
„Minato, co budeme dělat? Vždyť tady může umřít!“ pravila zděšeným hlasem Kushina.
„Nevím, opravdu nevím.“ Odpověděl Minato úplně zoufale.
Naruto se tak krčil a řval v nepopsatelných mukách. Už to vypadalo, že Naruto zemře na místě. Několik jeho přátel se snažilo vymyslet plán, ale Narutovi zoufalé výkřiky bolesti jim to komplikovali a znemožňovali jim pořádně se zamyslet. Ze všech stran se ozvalo bojovné zamňoukání a syčení koček. Rychlými skoky byli u Naruta a syčeli na všechny okolo Naruta. Když se někdo snažil je odehnat, ustoupili dozadu a naježili chlupy na zádech. Oni mohli proniknout k Narutovi a to nechápali ostatní. Když se pokusili jít blíž něco je zadrželo a odstrkávalo. Poslední kočka proletěla vzduchem, ale když byla ve fázi, kde začínala Narutova čakra, změnila se na ženu. Nikdo si jí nemohl moc prohlížet jelikož okamžitě sklonila hlavu k Narutovi.
„Uklidni se Naruto, už jsme tady,“ pověděla uklidňujícím hlasem, jako by mluvila na novorozeně.
„Mu – sím, se – do – stat, - do – le- sa,“ povídal namáhavě Naruto a kroutil se.
„Už jsme tady, našli jsme si tě. Dám ti něco na uklidnění,“ Pravila žena a položila mu dlaň na čelo. Za chvíli se blonďák na zemi tolik necukal a docela se i zklidnil.
„Už to bude v pořádku, Naruto. Už se o tebe postaráme.“ Chlácholila ho žena a hladila po vlasech, které byli špinavé i zpocené zároveň.
„May, Sho, začněte ho léčit!“ pravila žena a stoupla si do své výšky. Dvě kočky se také proměnili na lidi a začali léčit Naruta, zvláštní medicínou. Žena, která uklidnila Naruta se otočila na Kushinu a Minata. Měla zelené vlasy roztřepené do všech stran, ale když uviděli její světle zelené oči připadali si jako u soudu.
„Vy jste jeho rodiče?“ zeptala se tvrdým hlasem.
„Ano,“ odpověděla Kushina, která se oklepala dřív než manžel.
„Opravdu?“ zeptala se žena znovu a podezíravě si je prohlížela od hlavy až k patě.
„Samozřejmě, chceš to písemně?“ zeptala se Kushina muž podrážděně. Nejdřív jí tady málem umře syn a teď se jí tady ptá, nějaká cizí osoba, jestli je opravdu jeho matka.
„Tak proč jste ho neposlouchali?“ zamířila rovnou k věci.
„My jsme ho poslouchali!“ odpověděla Kushina.
„Lžeš!“ pravila jí hrubým hlasem žena. Na Kushinu to zapůsobilo tak, jako by jí žena dala pořádnou facku.
„Neříkej mi, že kecám!“ Ohradila se Kushina pohotově. Tohle si tedy nenechá líbit.
„Jo? Tak proč jste nevyslyšeli jeho prosbu? Proč jste ho nepustili do lesa?“ ptala se žena.
Kushina najednou otevřela pusu. Jak to ta žena může vědět?
„Byli jste sobci. Vůbec jste nepředpokládali, že Naruto potřebuje do lesa! Neměl tady vůbec být! Tak už jste spokojeni? Byl tady na vaši oslavu! Tak si zatleskejte! No?“ vybízela je žena pohrdavým hlasem.
Nastalo ticho. Nikdo se neodvažoval skoro ani nadechnout.
„Kiro, jeho srdce, bije nepravidelně. Je to ještě horší než jsme čekali.“ Pověděl muž neutrálním hlasem.
„A orgány?“ zeptala se žena nespouštějíc oči z Kushiny a Minata.
„Pracují na 18 procent. A jeho čakra se drasticky snížila na 43 procent.“ Pověděla žena a zvedla své zlaté oči k velitelce. Ta ihned jak to uslyšela se prudce otočila a dala příkaz.
„Dejte pryč Narutovi ruce z očích. Potřebuji je vidět.“
Naruto se trochu bránil ale pak se podal. Neměl sílu ani chuť se s někým prát. Kira zděšeně vyvalila oči. Narutovi oči byli celé od krve. On brečel krev, místo slz.
„Okamžitě nasaďte Kyuu oblkad. Začněte ho léčit.“ Pravila a okamžitě se podívala zpátky.
„Tak se podívejte, co jste udělali synovi! Hm? Jste na sebe pyšní, co?! Proč jste nevyslyšeli jeho prosby? Vy sobci, všechno vidíte jen z úhlu vašeho pohledu, ale zapomínáte, že tu nejste sami! Jestli to Naruto přežije, garantuji vám, že na tohle nikdy nezapomene. Tohle se mu vryje hluboko do paměti. Jestliže to vůbec přežije!“ pravila žena a poklekla. Začal taky léčit.
Jenže Narutův stav se nelepšil.
„Musíme ho přemístit! Tady nemáme vhodné prostředí!“ pravila žena. Každy jí přikývl na souhlas. Zvedli opatrně Narutovo tělo.
„Kam ho chcete odnést?“ zeptal se Minato.
„Tam, kde vy mu nebudete ubližovat a ani tam nemůžete vstoupit.“ Odpověděl muž neutrálním hlasem.
„Zeleno – očko? Jsi – to ty?“ zeptal se znovu Naruto, který na to sbíral síly pěknou chvíli.
„Jsem tady Naruto, už se o tebe postaráme. Nic a nikdo ti už nebude ubližovat. Jsi opravdu statečný, mladý muž.“ Pravila mu s úsměvem Kira.
„To – je – dob-ře.“ Odpověděl jí Naruto a ztratil vědomí.
„Měli byste se modlit, aby to Naruto přežil.“ Pravila žena a dala znamení ostatním. Ty zmizeli i s nehybným tělem.
„A jak to poznáme že je náš syn živý?“ zeptal se Minato.
Žena se při vyslovení “ náš syn“ oklepala.
„Pošleme vám zprávu.“ Pravila žena a zmizela v obláčku kouče.
„Možná.." ještě stačila říct. Tak jim chtěla dát ponaučení z tohodle činu.