Vlčí tesák 25

Když jsem se ráno vzbudila, měla jsem ten samý pocit jako v nemocnici. Zase ten kalendář a nudné dny, které jsem z něj vytrhávala. Nelišilo se to od nich, byli stejně nudné a jednotvárné.
Každý den byl stejný. Snídaně, oběd, večeře, knihy a otázky, na které jsem nechtěla odpovědět.
Jediná věc, která se měnila, byly schopnosti mé Yasuo. Každý den se víc a víc podobala bojovníkovi zatímco já jsem každý den nedělala nic, co by se alespoň trochu podobalo tréninku.
Tsume mi pořád opakovala ty hlouposti o trpělivosti, ale já jsem to už nemohla vydržet.

Jednou ráno jsem se sebrala a vyrazila za Sakurou. Doufala jsem, že mě už nechá trénovat.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem slušně na recepci.
„Dobrý, jak vám můžu pomoct?“ Zeptala se a bylo na ní vidět, že ji práce nebaví.
„Hledám Haruno Sakuru.“ Odpověděla jsem stejně znuděným tónem jako ona.
„Ta tu dnes není.“ Odpověděla a tvářila se čím dál protivněji.
„A zítra tu bude?“
„Ne.“
„A kdy tu teda bude?“
„Až příští týden.“
„Má dovolenou?“
„Ne.“
„A proč tu sakra není?!“ Řekla jsem hlasitěji než jsem chtěla a všichni se na mě otočili.
Chvíli jsem se dívala na zem a snažila se ignorovat pohledy, které jsem cítila na zádech.
Když jsem se konečně odhodlala něco říct, předběhl mě ženský hlas: „Nějaký problém?“
Otočila jsem se a prohlédla si tu dlouhovlasou blondýnku, než jsem odpověděla: „Jen hledám svoji doktorku.“
„Tak v čem je problém?“ Zeptala se a otočila se na tu protivnou recepční.
„Slečna hledá Sakuru.“ Řekla a dál si nás nevšímala.
„Haruno Sakura je na misi, měla by se vrátit asi tak za týden.“ Řekla a čekala co odpovím.
„Tak teda děkuji.“ Řekla jsem malinko otráveně a vyrazila jsem pryč.
„Jsem její kamarádka a často za sebe zaskakujeme, jestli chcete převezmu to pro dnešek za ni.“ Řekla rychle a usmála se.
Trochu váhavě jsem přikývla a šla za ní.
Blondýnka otevřela Sakuřiny záznamy a zeptala se: „Jméno?“
„Noriko.“
Po chvíli hledání, vytáhla mou složku a proletěla ji očima.
„Na kontrolu jste napsaná až za dva týdny.“ Konstatovala a tvářila se malinko zmateně.
„Já vím, ale strašně se nudím, potřebuju už něco dělat.“ Odpověděla jsem a pokusila se vypadat zoufale.
Žena nakonec změkla a vyšetřila mě.
„Ještě nejste úplně v pořádku, ale myslím, že už se můžete pomalu rozcvičovat a dostávat do kondice, ale hlavně opatrně.“ Řekla po chvíli a povzbudivě se usmála.
Chtěla jsem vypadat aspoň trochu spokojeně, ale zklamaný tón hlasu mě hned prozradil: „Děkuji.“
„Není zač.“ Řekla automaticky a zamyšleně se na mě dívala.
„Jak se vlastně jmenujete, abych věděla co mám říct Sakuře až se vrátí?“ Zeptala jsem se už ve dveřích.
„Yamanaka Ino.“ Odpověděla a znovu se usmála.
Já jsem jen přikývla a zmizela z nemocnice.

Když jsem přišla domů, ve dveřích mě přivítal Akamaru a má nálada se podstatně zlepšila. Protože kde byl Akamaru bude i Kiba.
„Ahoj.“ Ozvalo se v zápětí a mně se naskytl pohled na jeho veselou tvář.
„Jaká byla mise?“ Zeptala jsem se po tom, co jsem ho objala s hlasitým Ahoooj.
„Nudná a jak ses měla ty?“
„Nudila jsem se.“ Odpověděla jsem a jeho to bůh ví proč rozesmálo.
„No jestli jsi se nudila, tak co takhle podniknout něco trochu zábavnějšího?“
„Co máš na mysli?“
„No já jsem ještě neobědval.“ Odpověděl s širokým úsměvem.
„Jsem pro.“ A úsměv jsem mu oplatila.

Oběd byla první zajímavá věc v posledních dvou týdnech a já při něm ztratila ten otravný pocit, že můj život je jen trhací kalendář.
Kiba mi vyprávěl o misi a vůbec poprvé o jouninské zkoušce.
„A jak vás rozdělili?“ Zeptala jsem se, když to nakousl.
„Odhodili mě nějakou větrnou technikou a spadla mezi nás zeď.“ Odpověděl a trochu smutně se zadíval na talíř.
„Aha.“ Řekla jsem a snažila se vymyslet něco aspoň trochu povzbudivého.
„V pohodě, uděláme to příště.“ Řekl a vykouzlil nepatrně nucený úsměv.
I když se snažil vypadal vesele, poznala jsem na něm smutek a raději jsem změnila téma: „A co budeme dělat večer?“
„Nevím, ale myslím, že to nechám na tobě.“ Odpověděl vesele.
„Na mě?“
„Jo, mám ještě týmový trénink, takže můžu až v osm.“
„To bude tak dlouhý?“ Zeptala jsem se zmateně.
„No vlastně, ještě nás zdrží Hokage, tak proto v osm.“
„Aha, tak dobře, mám ještě sedm hodin, abych něco vymyslela.“ Odpověděla jsem a donutila jsem se k úsměvu, bylo to sice už několik týdnů, co jsem tu žila, ale i tak jsem neměla vůbec zdání, kam by jsme mohli jít.