Vlčí tesák 26

Kiba mě nechal samotnou na ulici a já se rozhodla trochu se toulat. I když jsem šla místy, které jsem neznala, nedělala jsem si hlavu, byla jsem si vesměs jistá, že cestu domů nakonec najdu.
Měla jsem hodně času a žádné povinnosti, ale i když čas ubíhal jen pomalu s každou minutou jsem byla nervóznější a nervóznější.
Jediné místa, která jsem tu pořádně znala, byl ten palouk, kde jsme měli první rande a ta restaurace z oběda.
Asi po hodině bloudění jsem se zastavila před obrovskou budovou. Nikdy předtím jsem ji neviděla a ani žádnou budovu s podobnými rozměry a tak jsem se chvíli zdržela jejím prohlížením.
Asi po dvou minutách se za mými zády ozvalo zakašlání, a i když jsem leknutím málem nadskočila, na tu osobu jsem se otočila s naprostým klidem a vážnou tváří.
Mladík za mnou se nepatrně pousmál a zeptal se: „Můžu vám nějak pomoct, slečno?“
Upoutaly mě jeho oči, protože byli stejné jako ty Hinatiny a tak mi odpověď chvilinku trvala, než jsem odpověděla: „Podle toho před čím stojím.“
„Před sídlem Hyuuga klanu.“ Odpověděl a zvedl pravé obočí.
Podle jeho pohledu nebylo moc těžké uhodnout, že takovou základní informaci zná každý, ale přesně jak mě Tsume učila, zachovala jsem si vážnou tvář a odpověděla jsem na jeho původní otázku: „Hledám dívku jménem Hyuuga Hinata.“
„A ona si přeje s vámi mluvit?“ Zeptal se a mně bylo jasné, že mě do toho domu jen tak nepustí. Upřímně jsem se nedivila, věděla jsem, jaké má Hinata v klanu postavení.
„Jsem její známá.“ Odpověděla jsem i když ne přímo na jeho otázku.
„Zeptám se jí, když mi prozradíte své jméno.“ Řekl a mě napadlo, že mě tu nechá čekat a za ní vůbec nepůjde.
Nakonec jsem se mu rozhodla věřit a odpověděla jsem: „Noriko.“
„A dál?“ Zeptal se a zdálo se, že se docela dobře baví.
„Nijak dál, ale Hinata bude vědět.“ Odpověděla jsem a uvnitř jsem si byla jistá, že i kdyby mé jméno pokračovalo, neřekla bych mu ho.
„A když nebude?“ Zeptal se a já měla pocit, že si se mnou hraje.
„Když nebude vědět, řekněte jí, že bydlím u jejího kamaráda.“ Odpověděla jsem a můj výraz dával najevo, že náš rozhovor právě skončil.
Mladík odešel a několik dalších minut jsem tam stála úplně sama.

Když už to trvalo dobrých deset minut, konečně se objevila Hinata a mě napadlo, že ten kluk nejspíš šel jako šnek.
„Ahoj.“ Pozdravila mě, když byla dostatečně blízko, aby nemusela křičet.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem jí a s trochu otráveným výrazem jsem odlepila svoje záda od zdi.
„Neji říkal, že jsi tady.“
„No to jsem a co je on vlastně zač?“ Zeptala jsem se, abych byla v obraze, až ho příště potkám.
„Bratranec, je celkem fajn.“ Odpověděla a usmála se.
Teď už pro mě nebyl problém si ho zařadit, byl to jeden z těch lidí, o kterých mi Kiba vyprávěl během tréninku.
Podle něj neměl vůbec žádný smysl pro humor. Pro mě to byl opak člověka, s kterým bych si dokonale rozuměla. Nejspíš bych ho jako přítele překousla, ale volný čas bych sním asi stejně moc netrávila.
Když Hinata vyslovila mé jméno, vytrhla mě z filozofování a já se na ni otočila se slovy: „Říkala jsi něco?“
„Na to, že mluvit jsi chtěla ty se mnou, jsi toho zatím moc neřekla.“ Konstatovala Hinata a mě tím přivedla k dalšímu filozofování tentokrát na téma, jestli jsem kamarádky, protože se v mé přítomnosti už nějakou dobu chovala celkem sebevědomě.
„Promiň.“ Řekla jsem nakonec.
„Tak o čem jsi to chtěla mluvit?“ Zeptala se po tom, co protočila panenky.
„Ty znáš tuhle vesnici lépe než já.“ Konstatovala jsem nakonec a Hinata se ušklíbla podobným způsobem jako Neji a to mě trochu rozčilovalo.
„Potřebuju poradit, kam jít s Kibou na rande.“ Řekla jsem, když mlčela.
„Vy spolu chodíte?“ Zeptala se udiveně a nadšeně najednou.
„Měli jsme jedno rande.“ Řekla jsem a vyhnula jsem se tak odpovědi.
„Ale jdete na druhé ne?“ Reagovala okamžitě.
„No, jo.“
„Tak to se počítá.“ Řekla s vítězným úsměvem, který mě mátl, protože jsem neměla tušení proč je tak nadšená.
Nakonec jsem neodolala a musela jsem se zeptat: „Co tě na tom tak potěšilo.“
Na chvíli se zamyslela, jako by přemýšlela jestli mi má říct pravdu nebo si něco vymyslet a potom z ní vypadlo: „Se Shinem jsme se vsadili jestli se dáte do měsíce dohromady a já jsem vyhrála.“
Její odpověď mě nejdřív zarazila, ale potom jsem si v duchu udělala poznámku: Hinata není až tak nevinná jak se zdá a Shino není až tak nevšímavý k životům ostatních, jak jsem si myslela.
Neúmyslně jsem se ušklíbla a trochu naléhavějším hlasem jsem jí připomněla důvod mé návštěvy: „Potřebuju tu radu, Hin.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Po krátké diskuzi mi Hinata doporučila restauraci, ležící v okrajové části vesnice, která má prý příjemné venkovní posezení a dobré jídlo. Hinatě o něm říkala kamarádka a podle jejího jména jsem věděla, že je to ta samá blondýnka, která mě prohlížela v nemocnici.
Jelikož Kiba se s ní až tak moc nestýkal, neměla jsem strach, že by restauraci znal.

V osm jsem se potkala s Kibou a s nanejvýš spokojeným úsměvem jsem ho vedla k restauraci.
Za necelých pět minut jsme už seděli u stolu a než jsme dostali jídlo musela jsem mu vypovědět, jak jsem přišla na tohle místo. Jeho malé nevyřčené podezření, že jsem tu večeřela už s někým jiným mě upřímně pobavilo, zvlášť když jsem si spočítala kolik kluků tu znám.
Alespoň jsme měli vyřešené téma hovoru, když mi vyprávěl veselé historky z akademie, týkající se Ino. To, že jsem se nedozvěděla nic moc zajímavého o Nejim mi říkalo dvě věci: Opravdu s ním nebude moc legrace a s Kibou nejsou zrovna nejlepší přátelé.
Večeři zaplatil Kiba za což jsem byla opravdu ráda, protože jsem neměla zrovna nejvíc peněz, a jelikož bylo už docela pozdě zamířili jsme domů.

Jelikož jsem byla už lépe vyzbrojená než minule, bundu mi nemusel půjčovat, ale i tak mě doprovodil až ke dveřím mého pokoje, kde jsme se zastavili.
„Takže, kam půjdeme příště?“ Zeptal se s širokým úsměvem.
„Nevím, ale nebylo by fér, abych místo zase vybírala já.“ Odpověděla jsem hlavně proto, že jsem nechtěla dělat další průzkumnou výpravu po vesnici, která by stejně skončila Hinatiným výslechem.
„Dobře, tak já něco vymyslím a ty můžeš vymyslet kdy.“ Řekl a jeho úsměv se ještě rozšířil, pokud to však bylo možné.
„Co máš zítra večer?“ Zeptala jsem se okamžitě, protože já jsem neměla vůbec žádný program.
„Pánskou jízdu.“ Řekl trochu zklamaně a široký úsměv se trochu zmenšil.
„A ten další večer?“
„Pokud Hokage-sama něco nevymyslí tak rande s tebou.“ Řekl a úsměv se zase vrátil do původního tvaru.
„To beru.“ Odpověděla jsem s širokým úsměvem.
„Takže.“ Řekl a na chvíli se odmlčel. „Dobrou.“
„Dobrou.“ Odpověděla jsem a čekala jestli mi tentokrát tu pusu dá.
Nakonec se ke mně přeci jen naklonil a dal mi pusu na levou líc. Potom se ztratil za rohem a já si lehla na postel a zamyslela jsem se.
Kibu bych popsala jako divokého a často jednajícího impulzivně, ale v tomhle byl neuvěřitelně opatrný a jeho opatrnost mě bavila.
Zatím.