Vlčí tesák 27

Byla jsem skutečně ráda, že mi Ino dovolila alespoň trochu trénovat, protože jinak bych se asi unudila, zatímco bych netrpělivě vyčkávala večera. Kibova pánská jízda proběhla včera a dnes večer měl vymyslet program a já jsem se samozřejmě nemohla dočkat.

Zatímco jsem dělala nějaké lehčí posilovací cviky, ozvalo se zaťukání. Trochu překvapeně jsem se podívala na hodiny visící na zdi naproti postele a šla otevřít. Na Kibu to bylo brzy a Hana s Tsume většinou po zaťukání hned promluví, takže jsem nevěděla do čeho jdu.
Za dveřmi se na mě usmívala Hinata a já ji trochu zaraženě pozdravila.
„Projdeme se trochu?“ Zeptala se v zápětí a já jsem se smíšenými pocity přikývla. Nebyla jsem si moc jistá jestli dělám správně, protože Hin věděla o mně a Kibovi a já se o tom nechtěla bavit, byla to naše soukromá věc a nikomu do toho nic nebylo.

Jako by mi četla myšlenky a chtěla mě naštvat řekla: „Jaké bylo rande?“
Zastavila jsem se a rozzlobeně jsem si založila ruce na prsou.
Hinatě při tom cukaly koutky, ale překonala to a řekla: „Nemusíš se tak tvářit, jen jsem si dělala legraci nic mi do toho není a vlastně to ani nechci vědět. Oba jste moji kamarádi a já rozhodně nechci nijak zasahovat do vašeho vztahu.“
„Tak proč jsi vlastně přišla?“ Zeptala jsem se klidným vyrovnaným hlasem, ale uvnitř jsem až tak klidná a vyrovnaná nebyla, měla jsem trochu pocit, že mě ostatní moc rádi škádlí.
„Hned ze dvou důvodů.“ Odpověděla vesele a všechen ten ostych a nejistota jako by nikdy neexistovali. Bylo až pozoruhodné jak snadno se z bojácné a ostýchavé dívka stala sebejistá mladá žena. Samozřejmě jsem si uvědomila, že záleží hlavně na tom s kým mluví, protože většinou se v přítomnosti kluků, nadřízených nebo sebejistých a zkušených lidí chovala stejně jako když jsem ji viděla poprvé.
Nevěděla jsem o nikom s kým by mluvila tak sebejistě jako se mnou a mělo to nejspíš hodně společného s faktem, že mě viděla zraněnou a zmatenou.
Pustila jsem z hlavy myšlenku na naše vzájemně prospěšné přátelství, protože já jsem s ní trávila hodně času, a raději jsem se zeptala: „A povíš mi alespoň jeden z nich?“
„Přišla jsem se zeptat na tvůj zdravotní stav, protože plánujeme výlet k jezeru jen asi tři hodiny chůze od severní brány a ty jsi zvaná.“ Odpověděla a usmála se.
„Kdy, na jak dlouho a kdo všechno půjde?“ Zeptala jsem se zamyšleně, protože představa, že vypadnu na chvíli z těch jednotvárných dnů, se mi celkem zamlouvala, ale bylo tu i hodně proti.
„Vyrážíme zítra ráno a jediný kdo tě bude zajímat bude nejspíš Kiba.“ Řekla s širokým úsměvem.
„Kiba jde taky?“ Zeptala jsem se a v duchu už výlet odsouhlasila.
„Jo, z lidí, které znáš, jde ještě Sakura a mám pocit, že Shikamara znáš taky.“ Dodala trochu váhavě.
Pomalu jsem přikývla a v duchu přemýšlela kolik dalších jde a já je neznám.
„Pak ještě můj bratranec, ukecat ho byla prý celkem dřina, jeho týmová partnerka a Na…Naruto.“ Poslední jméno řekla trochu koktavě a já se v duchu ušklíbla, tohle jméno jsem už znala i když jeho nositele ne, ale prý to je celkem hlupák, protože asi jako jediný neví, co k němu Hin cítí. Pustila jsem to z hlavy, a abych ji přivedla na jiné myšlenka, zeptala jsem se: „Shino nejde?“
Hinatina tvář nabyla zase normálního odstínu a trochu sebejistěji odpověděla: „Ne Shino nemá rád podobné akce.“
„Od Kiby vím, že Shikamaru je v týmu s Ino, kterou jsem potkala v nemocnici, ta nejde?“ Ptala jsem se dál.
„Ne, odešla s týmem na misi, Shikamaru jde s námi v rámci rehabilitace, měl poraněné rameno, i když to nebylo nic moc vážného.“ Odpověděla a následky vyslovení Narutova jména už téměř zmizely.
Tentokrát jsem se zeptala na otázku, která mě skutečně zajímala: „A na jak dlouho?“
„Chatky máme na týden a dřív než něco řekneš, žádný příspěvek od tebe nebereme, je to zadarmo, Tenten tam byla na misi a ta paní byla tak spokojená, že jí to nabídla.“ Řekla Hinata a mě napadlo jestli jsem tak předvídatelná, nebo mě už tak dobře zná.
Chvíli jsem mlčela, protože jsem si musela zařadit jméno Tenten, a když se mi to povedlo, řekla jsem: „Nebude vadit, že ještě nemůžu běhat?“
„Osobně si myslím že ne.“ Odpověděla a asi přemýšlela jestli narážím spíš na cestu nebo pobyt.
„Se Sakurou si o tom mluvila?“ Přerušila jsem proud jejích myšlenek v naději, že odpoví ano.
„Jistě, říkala, že bys to měla zvládnout.“ Odpověděla s úsměvem a podívala se na hodiny visící po její pravici. Potom řekla: „Už musím zatím ahoj, zítra se stavím.“
Stihla jsem říct jen chabé ahoj, než mi zmizela za rohem.
S hlavou plnou myšlenek jsem se vrátila do pokoje, ale na trénink už mi nezbyl prostor.