Kdo z nich je ten pravý? - 5. kapitola

Muž ji řekl o své rodině a všechno okolo. Ze začátku nechápala, proč ji to říká, ale později když se dostal k únosu, to pochopila. „Proč?“ zeptala se nechápavě. Muž na ni upíral své šedé smutné oči. „Proč jste měl jít až do Konohy a zpátky?“ Muž pokrčil rameny a odešel do svého pokoje. Demi tam chvíli zůstala stát a pak si šla také lehnout. Celou noc se převalovala a přemýšlela o tom, co ji řekl. Následující dny o tom už nemluvil a Demi neměla odvahu se ho na cokoliv zeptat.
Uběhlo pět dní a stanuli před branou mužovi vesnice. Prošli jí. Požádal ji, aby ho doprovodila až ke dveřím. Souhlasila. Otevřel dveře a vešel dovnitř. „Jsem doma!“ zakřičel. Nikdo mu neodpověděl. Šel do kuchyně s domněním, že tam někoho najde. Byla prázdná a uklizená, jako by v ní dlouhou dobu nikdo nevařil. Hodil na zem své věci a utíkal nahoru. Slyšela ho zakřičet. Rychle se rozeběhla za ním. „Udělal jsem všechno, co jste chtěli! Proč tu nejsou?!“ vzlykal.
„O čem to mluvíte?“ zeptala se nechápavě.
„Říkali, že když tě přivedu tak je nechá jít.“
„Kdo? Koho?“
„Moji ženu a dceru.“ Už jsi vzpomněla na jeho příběh. „Zajali je jakýsi dva muži v pláštích s červenými mraky.“
„Akatsuki!“ Tuhle informaci před tím neřekl. Sáhla si pro kunai. Někdo ji ze zadu chytil za ruku a něco chladného a kovového ji přitiskl ke krku.
„Ani se nehni!“ místností se rozezněl chladný hlas. Demi nevěděla, co má dělat. Nesmí nechat jeho rodinu ve spárech Akatsuki.
„Pusťte je!“ začala sebou vrtět. Zbraň, kterou měla přitisknutou ke krku, se ji zařízla do kůže. Z ranky vytékala karmínově červená krev.
Zbraň ji posunul výše. „Nevrť sebou! Nerad bych ti ublížil.“ Pak se otočil na svého společníka. Kývl.
Jeho společník předstoupil před ně. Kůži měl modrou a tak celkově házel dojem spíš nějakého mořského živočicha než člověka. Dal ruce před sebe. „Ne!“ zakřičela. Muž udělal PUF. „Cože?! To byl jen klon?!“ dívala se na místo, kde před chvílí stál starý muž. „J-jak?“ vykoktala.
„Hned od začátku.“
„Cože?!“ stále se snažila dostat z protivníkova sevření. „To není možný! Někdo ve vesnici by si toho musel všimnout!“
„Ne, protože nevěděli, co hledat a nebyl tam dlouho, aby někdo začal pochybovat. Dokonce ani ty ne.“ Měla pocit jako by se ji těmito slovy vysmíval.
„Kisame!“ oslovil ho.
„No jo pořád. S tebou není poslední dobou žádná zábava.“ otočil se ten tvor podobný rybě. Svými malými očima si prohlédl dívku. „Máme, co jsme chtěli, tak můžeme vyrazit, ne?“
„Jo.“
„Já nikam nejdu!“ trhla sebou. Vyškubla se z protivníkova sevření. Otočila se k neznámému, který ji držel. Zarazila se. „Ty jsi…“ zbytek už nestačila doříct. Podívala se do jeho rudých očí a zhroutila se na zem.
„Proč jsi to udělal? Mohli jsme s ní bojovat.“ postěžoval si.
„Nic se ji nestane, dokud neřeknu jinak!“ Zvednul ji z podlahy.

Na tváři cítila čerstvý vánek. Otevřela oči. Ležela na zemi. Z jedné strany byla louka a z druhé strany byl les. Posadila se. Chtěla si z tváře oddělat vlasy, ale zjistila, že má svázané ruce. Měla je spoutané tak, že nemohla udělat žádnou pečeť. Zkusila přetrhnout provaz. „Ten provaz nepřetrhneš.“ řekl s rudýma očima.
„Ty budeš Uchiha Itachi.“
„Ty mě znáš?“ podivil se.
„Viděla jsem fotku. Byl jsi na ni mladší. Usmívali jste se se Sasukem.“ vzpomněla si na fotografii.
„Pokud jde o Sasukeho… Jak se má můj malej bráška?“ přiklekl si k ní. Demi se mu dívala do očí.
„Jak to, že jsem omdlela?“ odpověděla mu na otázku jinou otázkou.
Přimhouřil oči. Natáhl k ní ruku a oddělal ji zplihlé vlasy z obličeje. Trhla hlavou. „Celou dobu jsi byla pod naším dozorem, takže máme představu, co uděláš.“
„Vážně?“ povytáhla obočí. Celou dobu co se probrala, se snažila přetrhnout pouta. Nepovedlo se ji to, ale dokázala je dostatečně uvolnit, aby udělala pečeť. „Shouton: Suishourou no Jutsu!“ Kolem toho podivného ninji se vytvořilo krystalové vězení. Začala dělat znovu pečeť. Chytil ji za ruce a znemožnil ji to dokončit.
„Jak už jsem řekl, máme představu, co uděláš.“ Otočil hlavu a podíval se na svého partnera. Podívala se na něj. Krystal kolem něj začal praskat. Zorničky se ji zúžily. Její technika se rozdrolila na milion střepů. Cítila jeho ohromné množství čakry.
Kisame se protáhl. Zahýbal prsty a zakroutil hlavou. „To byl nepříjemný pocit.“ oprášil si z ramen růžový prášek. „Proč jsem to musel být já?“ díval se na oba dva.
Otevřela ústa a pak je zase zavřela. Netušila co by řekla a hlavně se bála, jak by to vyznělo. „Takže, pokud víme, co umíš, tak tě můžeme rozvázat.“ vytáhl kunai a rozřezal ji pouta. „Oba nás nepřemůžeš a neutečeš nám.“ Pokynul ji, aby vstala.
„A ten tvůj úžasný kekkei genkai ti je k ničemu.“ vzal si Kisame svůj meč.
Itachi ji rukou zajel za pas. Demi zčervenala, jakmile se jeho tvář k ní přiblížila. Sundal ji pouzdro se shurikeny a pouzdro kolem pravé nohy s kunaii. Všiml si, jak zčervenala, a pousmál se. Hodil si její vybavení přes rameno a otočil se.
Musela jít mezi nimi. Itachi šel první a Kisame za ní. Šli tak dvě tři hodiny, nevěděla, jak dlouho šli, ale už byla unavená. Slunce svítilo vysoko na obloze a nikde v dohledu nebyl žádný stín. Podlomili se ji kolena a Demi upadla. Itachi se okamžitě zastavil. „Už nemůžu!“ zavřela oči a zhluboka se nadechla. Jakmile je opět otevřela, uviděla před sebou čutoru s vodou. Beze slova si ji vzala a napila se. Zacpala ji a hodila mu ji zpátky. Ten to chytil a schoval zpátky do jejího batohu.
„Proč všichni Uchihové musí být takový?“ zeptala se najednou. Itachi se na ni podíval. Nepromluvil. Demi si povzdechla. „Za celou dobu jsi neřekl ani slovo.“ Nadechl se. „A neříkej, že jsem se na nic neptala!“ vztyčila prst.
„Na nic ses neptala.“
„Já ti něco o tom řekla!“ nasupeně skrčila prst a máchla rukou. „Tak jo, když to jinak nejde…“ opřela se o ruce a dívala se na něj. „Proč jste si dali takovou námahu mě dostat z vesnice? A proč?“ Kisame stál několik kroků od nich.
Chvíli trvalo, než se dobral k odpovědi. „Nemohli jsme tam jen tak padnout a unést tě.“ řekl prostě.
Nevypadalo to, že by pokračoval. „A proč?“ zopakovala.
„Máme v Sasukeho týmu špeha… Chtěla, abychom se tě zbavili…“ odmlčel se.
„Cože?!“ vyjekla. „Proč?“
„To nám nebylo řečeno. Jen jsme dostali zprávu, abychom se tě zbavili…“ vmísil se do rozhovoru Kisame. Demi byla ještě víc zmatená, než když zjistila, že ten starý muž byl klon.
Chytila se za hlavu. „Jsi v pohodě?“ zeptal se černovlásek.
„Je toho na mě moc.“ stoupla si. „Když se mě máte zbavit, tak proč jste to neudělali hned, jak jsem opustila vesnici?“
„Chtěli jsme zjistit, proč to máme udělat.“
„Myslel jsem, že bude aspoň trochu zábava.“ položil svůj meč na zem.
„A co jste zjistili?“ chtěla vědět.
„Právě, že nic.“ zasmál se Kisame.
„Proč chce, abys zmizela?“ zeptal se Itachi.
„Říkal jsi, že máte v Sasukeho týmu špeha. Mluvil si o něm v ženském rodě, takže z toho vyplývá jediná osoba. Karin!“ nemusel ji říkat, že její dedukce je správná. „To vůbec netuším.“ zalhala.
Itachi se na ni nedůvěřivě díval. Demi uhnula pohledem a tak mu dala najevo, že před ním něco skrývá. Neřekl nic a nechal to plavat.
Vydali se opět na cestu. Nebylo ji řečeno, kam mají namířeno. Vlastně ji to bylo i jedno. Nepokoušela se utéct a ani o útěku nepřemýšlela, což ji i překvapilo. Za normálních okolností by se pokoušela utéct. Měla z nich strach, že se bála se o útěk pokusit, nebo v tom bylo něco jiného? To sama nevěděla.
Jak tak byla zamyšlená, proč neutíká, nevšimla si, že zastavili. Šla dál. Ze zamyšlení ji vytrhlo až uchopení za ruku a prudké zatáhnutí. Udělala několik kroků dozadu. Na zádech cítila teplý dech. Tělem ji projela vlna zvláštních emocí. „Utáboříme se zde.“ jeho hlas ji zazněl hned u ucha. Nečekala to a strnula. Nedokázala mu odpovědět. Jen tam stála. Pustil ji. Chvíli ji trvalo, než se sebrala. Posadila se o nich dál, ale ne zas tak aby neslyšela, co si povídají.
Mluvili o tom, co by měli dělat. Pak je už neposlouchala. Zase se zamyslela.
Hlavou se ji honily vzpomínky na Sasukeho. Vzpomínala na to, jak se cítila v jeho náručí. Nedokázala si vylíčit ten pocit, který zažila před chvílí. Hodně ji to mátlo. Nemohla si uspořádat své pocity…