Ztracena v citech, aneb odhalení zapomenuté pravdy II.

Pozdní odpoledne, kapitán Miratsuchi
„Ale Konohamaru-sama…“
„Nechci slyšet žádné ale, kapitáne. Ten ninja, Ať už vám řekl cokoli, se provinil proti pravidlům vesnice a podle toho bude také potrestán.
„Ale pane, kdyby jiná vesnice odhalila tajemství byakuganu, znamenalo by to pro nás…“
„To by stačilo! Vzkaž mu, že se má zítra dopoledne dostavit do kanceláře hokage, kde jeho případ prošetří a zváží rada.“
„Ale…“
„Rozuměl jste, kapitáne?!“
„Já… ano, shichidaime-sama.“
Uklonil jsem se a odešel.

Večer, Tamaru
Byl jsem doma. Seděl jsem na posteli, sledoval zbytky oranžové záře, pomalu se ztrácející za obzorem a v hlavě mi neustále doznívaly zbytky rozhovoru s kapitánem ANBU, Miratsuchim:

-„Tajemství byakuganu? Proč myslíš?“
Uměl hrát dobře. Jediným gestem jeho překvapení a podrážděnosti byl jemný tik v oku. Normální člověk by si toho nevšiml, ale já taky nejsem tak docela normální.
„V tom sídle, nahoře v patře, v posledním pokoji… je tam tělo… tělo bez očí…“
„To víme,“ odpověděl mi chladným tónem. „Ale byakugan po smrti ztrácí svou moc, takže nevidím žádný důvod k obavám.“
„Mám… mám jisté podezření, že ta dívka byla členkou hlavní rodiny.“
Kapitán chvíli mlčel. Zdálo se, že nad mými slovy uvažuje.
„A z čeho to podezření pramení?“
„Já… je to jen můj pocit, nic víc…“
Nevím, proč jsem mu o deníku nic neřekl. Měl bych tak přece v ruce důkaz. Něco v hlavě mi však našeptávalo, že ještě nepřišel čas se ho vzdát. Že ho ještě budu k něčemu potřebovat.
„I kdyby se ten tvůj „pocit“ nemýlil, těla Hyuugů z hlavní rodiny se vždy pálila a tělo poslední z hlavní větvě, Hyuuga Hanabi, se nikdy nenašlo a podle záznamů při konečném útoku v sídle ani nebyla,“ pokračoval pochybovačně.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nemyslím, že se jedná o Hyuuga Hanabi. Mám namysli její sestru, Hyuuga Hi-“
„Mlč! Víš, že máme zakázáno o ní mluvit! Kdyby nás někdo slyšel, jsme oba bez práce!“
„Já vím… Konohamaru-sama to nařídil hned po konci války…“
„…a zakázal přístup do sídla,“ dokončil za mě. „Netuším proč, ale zákony sedmého hokage se musí respektovat.“
„Já vím…“ povzdechl jsem si. Pěkný hokage.
„Pro tentokrát se rozloučíme, Tamaru. Poprosím shichidaimeho, aby při trestu nebyl tak tvrdý.
„Děkuji, pane,“ zahučel jsem.-

Zmírnit trest… To se mu stejně nepodaří. Jako kapitán ANBU má sice jistý vliv, ale pochybuji, že přesvědčí hokageho.
Sklonil jsem hlavu a podíval se na šuplík od nočního stolku, kde odpočíval deník. Vyndal jsem ho ven, chytil vpředu za desky a nechal stránku po stránce padat dolu. Všiml jsem si, že na některých místech jsou stránky vytrhané. Došel jsem až na začátek a podíval se na první zápis:

-Už je to dva roky, co odešel trénovat s Jirayou-sama a já pomalu ztrácím naději, že se vůbec vrátí. Každý den je stejný. Snažím se nějak ubrat na jejich monotónnosti, většinou marně. Je to pořád stejné. Ráno vstát, proklouznout kolem otce a dopoledne jít trénovat s Kibou-kun a Shinem-kun. Nejvíc se těším na oběd v Ichiraku. Pán je velice milý. Až na Sakuru-chan je jediný, kdo je ochotný se se mnou o něm bavit. Sakura-chan… Dnes odpoledne jsem ji viděla trénovat s Tsunade-sama. Snaží se, ale i tak dostává pořádně zabrat. Dostala jsem od godaime nabídku, jestli nechci trénovat s nimi. Popřemýšlím o tom a zkusím to navrhnout otci. Myslím, že proti tréninku s hokage by nic mít neměl.-

Ozvalo se klepání na dveře. Trhl jsem sebou, rychle zaklapl deníček, hodil ho zpět do šuplíku a ten zasunul takovou silou, že trošku odskočil zpět. Vstal jsem a šel otevřít.
„Taichou!“ vykřikl jsem překvapeně.
„Dobrý večer, Tamaru.“ řekl klidně. Tedy, alespoň se o to snažil. Byl nervózní. Poznal jsem to na něm. Vždy jsem to na něm poznal.
„Můžu jít dál?“ zeptal se mě.
„Ale jistě.“
Ustoupil jsem a pustil ho dovnitř. Při chůzi se rozhlížel po pokoji a zastavil se u okna. Zhluboka se nadechl a spustil:
„Tamaru, nebudu to nijak protahovat a přejdu rovnou k věci. Hokage chce, abys zítra dopoledne přišel k němu do kanceláře.“
Ztuhl jsem. Nikdo, kdo se něčím provinil a byl předvolán před hokageho, nedopadl dobře. Někteří z nich se ani nevrátili.
„Ale ty tam nepůjdeš,“ řekl po chvilce mlčení Miratsuchi.
„Jak… totiž, co prosím?“ vysoukal jsem ze sebe zmateně.
„Uteč, Tamaru,“ řekl a otočil se na mě. „Jsi jeden z mých nejlepších mužů. Pokud někdo může tuhle záhadu vyřešit, jsi to ty. A navíc,“ pokračoval a položil mi ruku na rameno „jsi můj přítel a já nechci, aby tě Konohamaru nechal popravit.
Nevěřícně jsem na něj zíral. Nevěřil jsem vlastním uším.
„Ale, taichou…“
„Dost řečí, Tamaru. Budu tě krýt, ale jako tvůj kapitán za tebe mám zodpovědnost. Pošle mě, abych tě pronásledoval a zabil. Omlouvám se, ale budu to muset udělat. Dám ti týden náskok, déle to nebudu moci odkládat…“