Ztracena v citech, aneb odhalení zapomenuté pravdy III.

Stál jsem na hlavách Hokage a sledoval západ slunce nad svou rodnou vesnicí. Nad vesnicí, kterou jsem měl dnes navždy opustit. Ale co… touha po odhalení pravdy rodiny Hyuuga byla mnohem silnější. Naposledy jsem se podíval na světlem zalité domy a otočil se k odchodu. Čím déle bych tam stál, tím by bylo odhodlání odejít menší, až by se úplně vytratilo.
Přemýšlel jsem, kam by se dalo po odchodu z Konohy jít, a nakonec jsem se rozhodl pro mlžnou. Suna se po smrti Kazekageho opět stala naším nepřítelem, což způsobilo zemi ohně značné potíže. Oblačná také nepřicházela v úvahu, protože starý, nabručený a věčně mrzutý Raikage neměl konožany od poslední války zrovna moc v lásce. A o Hideakim, jeho synovi, raději ani nemluvě. Zvučná, to bych se spíš dřív zbláznil a deštná se po válce opět obrnila neprostupnou bariérou. Navíc, s Mizukage máme poslední dobou přátelské vztahy, tak se snad v záplavě Konožských čelenek ztratím. Do Mlžné mě navíc hnala ještě jedna věc… byl to zápis, přibližně z půlky deníčku. Pojednával o odchodu Hyuuga Hanabi:

-Otec dnes mluvil s nějakým nindžou z mlžné. Nevím proč, ale připadá mi něčím zvláštní. Chová se podivně. Říkal, že jde o starého známého, ale podle mě jde o něco víc, jinak by se nezamykali do pracovny a nepověřili hlídače, aby před ní stál a každého kolemjdoucího vyhodil. Stejně se mi ale podařilo něco málo pochytit. Chce poslat sestru, aby poznávala okolní svět a vylepšovala schopnosti. Myslím, že na ní klade moc vysoké požadavky. I tak už toho má víc, než může zvládnout. Jako obvykle se snaží hrát silnou, ale já už to na ní poznám… i když, možná ji chce otec jen dostat pryč od toho, co se v poslední době ve vesnici děje. Ve vzduchu visí napětí a každý z nás ví, že po Gaarově smrti je válka se Sunou na spadnutí. Znovu… Nejspíš si dělám moc starostí. Ale i tak…-

Text se mi v hlavě omýlal dokolečka jako nějaký kolotoč. Vždy mi z něj ale vyplavala dvě slova: Hyuuga Hanabi. Přistihl jsem se, že přidávám do kroku. Rozběhl jsem se, vyskočil do korun stromů a vyrazil směr mlžná.

Kancelář Hokage, Miratsuchi
„Jak ,je pryč‘!?“
„Tak, jak to říkám. Ráno jsem šel k němu do bytu, abych mu oznámil, že se má dostavit, ale nikoho jsem tam nenašel. Skříně jsou prázdné, v posteli nikdo nespal a vybavení je pryč.“
„Takže utekl?“
„Je to velice pravděpodobné.“
Konohamaru sklopil pohled ke stolu, vytáhl z šuplíku ANBU kartu a hodil ji přede mě se slovy: „Vít, co mátě dělat, kapitáne.“
„Ano, pane.“
„Nikdo se nesmí dozvědět pravdu o klanu Hyuuga. Nikdo, rozumíš!?“
„Samozřejmě.“
„Vem si všechny volné ANBU a prohledejte svět křížem krážem! Jděte do všech zemí, do všech vesnic, ale chci ho tady! Živýho, nebo mrtvýho!“
„Bude trvat minimálně týden, než se vypravíme. Navíc potřebujeme hodně zásob a vybavení.“
„Týden? Udivujete mě, kapitáne. Nikdy příprava netrvala tak dlouho. Máte maximálně dva dny. Pokud do dvou dnů nevyrazíte, ztratíte svou hodnost.“
Nedal jsem na sobě znát žádné překvapení.
„Rozumím, pane,“ řekl jsem klidně, uklonil se a odešel.
Za dveřmi na mě čekala Chitsuki. Mladá dívenka, která se k ANBU přidala teprve nedávno a slepě k Tamarovi vzhlížela. Když mě spatřila vycházet, vyrazila jako vítr.
„Taichou! Tak co? Jak to dopadlo? Nechají ho na pokoji, že ano?“ vychrlila na mě. Jen jsem zavřel oči a zavrtěl hlavou. Jiskřičky naděje v jejích očích pohasly.
„Taichou?“ zašeptala zmučeně.
„Řeknu vám to, až budeme všichni. Sežeň Masumiho a Kyoshiho. Potom přijďte do zasedací místnosti.“
„Hai!“

„Jak jistě všichni víte, jeden z nejlepších členů naší ANBU jednotky utekl z vesnice. Jak kapitán páté jednotky mám za úkol ho najít a, podle Hokageho, ho v nejlepším případě i zabít,“ začal jsem, když se všichni sešli v zasedací místnosti naší jednotky.
„To ne! Neuděláte to, že ne!? Nemůžete přeci Tamara zabít!“
„Mě samotnému se to také příčí, ale nejspíš nebudu mít na výběr. Je mi líto, Chitsuki…“
„Ale to přece-“
„Sklapni, Chitsuki! Udělal blbost, tak za to musí nýst následky,“ ozval se z rohu Kyoshi, vstal a vyšel na světlo. Byl to přibližně dvacetiletý muž, ale bylo na něm znát, že už má hodně za sebou. Tváře i tělo zdobily nachové jizvy a v očích byla vidět bolest a pohrdání všemi slabšími, než byl on sám.
„Proč!? Copak ty to tak chceš nechat!?“
„Ano! To on se vloupal do sídla Hyuuga, ne já! Teď za to bude pykat!“
„Uklidněte se! Oba dva!“ křikl Masumi a skočil mezi ně s napřaženýma rukama, protože dívka už sahala po kunai.
„Ale to-“
„Chits, to už stačí,“ ozval jsem se a položil jí ruku na rameno. „Kyoshi má pravdu.“
Podívala se na mě se slzami v očích.
„To nemůžete myslet vážně… Nemyslíte to vážně, že ne?“ šeptala slabě.
Jen jsem se na ni smutně podíval a pokračoval: „Máme den na přípravu, ten druhý už musíme vyrazit. Až dojdeme k hospodě U zvadlé sakury, chvíli tam zůstaneme a potom se rozdělíme na dvě skupinky. Zatím můžete jít. Připravte se na cestu.“