Mise v Lávové, 5.část

Noc přišla záhy. Hinata doporučila veliteli nařízení normální hlídek, nechtěla, aby všichni ponocovali celou noc, přes den by pak nebyli schopní případného boje. Poté, co muži rozdělali oheň a pasti byly nakladeny a vše pod dohledem, věnovala se raněným.
„Nepomůžeš jí?“ zeptal se Sory Nagato. Byla už tma, hvězdy zářily a Hinata zrovna ukazovala Yukiovi, jak vyléčit lehčí rány.
Svit ohně jí dělal na tváři stíny. Plamínky tančily po křivkách jejího těla a smyslně olizovaly ženské obrysy. Vypadala tajemná. Nebezpečně krásná, v nazelenalé čakrové záři, jasně se odrážející od jejího soustředěného výrazu. Většina mužů po ní neustále pošilhávala a nejvíc jeden. Ten si pod maskou neslyšně povzdechl.
„Na to nemám. Neumím ovládat čakru,“ pokrčila rameny Sora a zvedla k němu ruce s roztaženými prsty. Nagatovy nohy ovázala, jak nejlépe uměla, ale stejně to nebylo nic moc.
„Když jsem byl ve tvém věku, měl jsem v týmu také dívku. Dnes je z ní perfektní medička. A ty chceš být dobrá jako Tsunade-sama, to je přece taky medička,“ snažil se ji navnadit, ale Sora zavrtěla hlavou: „tak já budu mít v týmu perfektního medika,“ ukázala na Yukia: „ale tohle.... Jsem spíš dříč, než génius.“
„Slyším Leeho?“ podíval se na ni Nagato.
„Ano!“ potěšeně odpověděla: „Lee-sama občas zašel na akademii, měla jsem ho moc ráda.“
Chvilku mlčeli.
„A jak teda nabíjíš čakrová vlákna? Říkalas, že to chce moc soustředění,“ zeptal se ANBU.
„Já nevím. Tohle je jiná čakra, než při léčení,“ uzavřela téma dívka.
Zadívala se na Yukia.
„Můžou se ANBU ženit?“ otočila se najednou zpět na něj. Sora byla tak zvědavá!
„Soro!“ zavolal na ni Dano. Hráli s vojáky shougi, dva na dva, a byli poráženi: „pocem! Pomož nám!“ dívka odběhla a Nagato osaměl.
„Jdu zkontrolovat okolí,“ oznámil strážím a poodešel do lesa. Temně zelené přítmí a neuvěřitelné ticho ho uklidňovaly. Zaposlouchal se ho klidného šumění listí a na okamžik si dovolil odpočinek. Za chvilku uslyšel praskot větvičky a ze tmy se vynořila Hinata.
„Jdu tě ošetřit,“ jemně řekla.
„Jo…“ sedl na nějaký pařez a natáhl pohmožděné nohy. Nepotřebuju to.
Hinata k němu přidřepla, odvázala mu z nohou obvazy a přiložila k nim ruce. Sálalo z nich příjemné teplo. Ale ve tváři měla podivnou nervozitu.
„Jak dlouho už to víš,“ tiše se zeptal Nagato a opřel se rukama o stehna. Pak si sundal masku. Hinata zvedla hlavu a dívala se mu přímo do očí. Jeho modré ji propalovaly pohledem.
„Od začátku… za co mě máš, “ byla sotva schopná slova. Tolik nemohla uvěřit, že tvář, co se na ni dívá je opravdu Naruto!
„Kdes byl celou dobu…“ hlesla.
Neodpověděl.
Proč mlčíš?
„Byl jsem tady. Pořád s vámi. A pořád jsem,“ říkal to způsobem, jakoby se ji snažil utěšit.
I přesto ji začaly tlačit slzy v očích. Rychle sklonila hlavu a kousla se do rtu.
„Proč…“ třaslavě se zeptala a z jejích rukou začalo zase vycházet teplo, ale Naruto ji za ně chytil.
„Nemohl jsem… všechny vás jen ohrožuju…“ smutně zašeptal.
„Naruto…“ zavřela oči a znovu se kousla do rtu. Ramena se jí ale třásla jako při zimnici.
Naruto si k ní přiklekl a něžně ji objal: „pořád jsem s tebou. Pořád vás všechny hlídám, kamkoliv se hnete,“ pohladil ji ve vlasech.
„Opustil jsi mě.. nás všechny,“ tiše štkala Hinata, „a já jsem tě tolik potřebovala…“
„Ne, to neříkej. Nikdy jsem neopustil žádného z vás.“
Cítil, jak mu její slzy smáčí rameno.
„Jsem tu. Už tě neopustím, nikdy, slibuju,“ držel ji pevněji v náručí a jeho pohled sklouzl na postavu chlapce, pozorujíce je směrem od karavany.
Yukio by pro svou učitelku zabíjel. Ale teď se mu zdálo správné, nezasahovat.
„Tomu se dá těžko uvěřit,“ usmála se smutně Hinata a jemně ho od sebe odstrčila. Očima se zavrtávala do země.
„Hinato,“ zvednul její pohled k sobě: „slibuji. Věříš mi?“
„Uvidím,“ odpověděla Hinata. Najednou vypadala strašně unaveně.
„Ukaž mi ty nohy,“ hlasitě se nadechla.

Následujících pár dní se nedělo nic neobvyklého. Vojáky to velmi znervózňovalo.
Doprovázející ninjové byli nejlepší, co Tsunade mohla narychlo sehnat, ale pořád to bylo jen šest lidí navíc. Denně čekali útok. Po cestě kolem sebe kladli jeden pozorovací bod za druhým. Hinata co chvíli byakuganem zkoumala okolí a celá skupina byla bedlivější než kdy jindy. Neobešlo se to samozřejmě bez mírných šarvátek, protože někteří vojáci, zvláště nezkušení, měli nervy na pochodu. Blížili se pomalu k sídlu feudálního pána.
Yukio, Sora a Hinata šli napřed. Po cestách na ně bylo nastraženo stále víc nepřátelských pastí, ale chobotnice a stěny z hlíny s pomocí byakuganu jejich senseiky vše zvládaly.
Čekají na nás.
Hinata odmítla uhnout ze zamýšlené cesty byť o jedinou píď. Nechat se pastmi svést z cesty, by nebylo dobré. Jdou vpřed. Sice pomaleji, ale jdou. Předposlední večer seděli kolem ohně a docela vážně o své situaci mluvili, v domě je feudální pán chráněný vlastní armádou, mise byla zajistit bezpečí jen do chvíle, než k němu dojdou. Pokud by měl přijít útok, musela to být tahle noc, maximálně příští. Jinak by nepřátelé byli moc blízko u stráží sídla.
Ten večer tábořili u jezera. Přímo za nimi stála skála a bokem od nich hluboký les. Nastražovali pasti důkladněji než kdy jindy. Hinata počítala s nejhorším. Byakuganem rentgenovala okolí. Samé světlé body v dálce. Značka velkého množství lidí. Tam… a tam také. Nepřátelé kolem nich tvořili kruh. Pomalu se utahující smyčku. Už není čas. Útok přijde večer.
Dano dostal za úkol nehnout se od feudálního pána. Yukio pracoval pod tábořištěm a Sora seděla v náručí své chobotnice. Do sídla už byla vyslána žádost o posily. Všichni vojáci měli nabroušené meče.
Vyčkávali.
Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.
„Neboj,“ chytl Naruto dívku za rameno. Tohle byla její první bitva, snažila se sice nedat najevo strach, ale občas jí utekl bojácný pohled, zvláště při nečekaných zvucích.
„Nebojím,“ řekla lehce umíněně.
„Hinato-sama!“ zavolal jeden voják u svitku. V tu samou chvíli se v dálce ozval výbuch.
Ostatní zvedli hlavu. Z druhé strany se ozval další výbuch!
„Byakugan!“ Hinata stála opět na střeše vozu. Tam a tam… celkový počet nepřátel ji trochu překvapil.
„Je jich moc, připravte se,“ rozkázala vojákům kolem ní. Poslušně kývli.
Další výbuch! Ještě zbývaly tři.
„Naruto,“ dřepla si na střeše. Naruto se k ní otočil a pevně se na ni podíval. Kolem očí měl oranžové kruhy. Kývli na sebe. Hned se ale otočil zpět. Katanu už měl vytaženou.
„Jdou ze dvanácté hodiny,“ pocítil Naruto zmizení svého klonu: „je jich asi šedesát.“
„Vidím je,“ potvrdila Hinata: „a další z druhé hodiny, ale tam je naše- “ výbuch „…bomba,“ dořekla Hinata. Zbývaly dvě. Ostatní byly rozmístěné všude kolem, ovládané Danem.
„Většina nejsou ninjové,“ informovala je ze střechy kunoichi.
„Nejsou?“ podivil se Naruto.
„Ne. Obyčejní vojáci. Nevidím žádné známky čakrového oběhu,“ řekla Hinata.
Obyčejní kriminálníci, pomyslel si Naruto. Ale že by měl radost z toho, že bude zabíjet obyčejné lidi, se taky nedalo říct. Nadechl se a chtěl se rozhlédnout, když tu konečně…
Prásk! Přímo u vozu se rozlétla mlhová kulička. Jakoby nestačilo, že je všude tma, pomyslel si Naruto vztekle. Vyhodil do vzduchu výbušný lístek, který část kouře odstranil. Hned za ním letěla Sořina chobotnice a prudkou rotací, zbytek dýmu rozvířila úplně.
To už na ně s řevem běžela armáda mužů s meči.
„STÁT!! Čekejte!“ křikla na své lidi Hinata: „čekejte! Ještě ne!“
Pod cizí armádou se náhle propadla zem! „TEĎ!“ zaječela a vojáci se rozběhli proti nepřátelům.
„Kage Bunshin!“ křikl Naruto a jeho klony běžely s napraženými meči na pomoc jejich vojákům. Ti teď sekali do nepřátel, kteří se těžko hrabali ze země, která je držela.
„Sakra!“ ulevil si velitel nepřátel, pozorujíce celou akci z dálky: „jdem!“ zavelel další skupině a šel do jejího čela. Plížili se nenápadně k vozu z druhé strany. Předchozí nastražená bomba mu sebrala asi třetinu vojáků, bylo jich teď něco málo přes třicet, na odvedení pozornosti to stačí, napadlo ho.
„Pozor z lesa!“ zařval Naruto informován dalším klonem: „rasengan!“ odhodil dva šermíře, kteří se na něj vrhli. Hinata se zatím nehnula ze svého místa.
„Hakke Kuushou!“ otáčela se na střeše vozu a omračovala z výšky jednoho nepřítele za druhým. Kolem ní poletovala teď už desetichapadlová chobotnice a mlátila do všech co by se k ní jen přiblížili na píď!
Blízko nich se ozval další výbuch. Otřásl zemí a Sora se mírně zapotácela a ztratila pozornost, byla to krátká chvilička, osudová vteřinka, chyba – kunai si proklestil cestu vzduchem a letěl přímo na ni.
Ztuhla.
Nejzpomalenější kunai, v jejím životě.
Viděla ji, jak jí letí přímo do tváře. Zmizelo všechno, neslyšela řev vojáků, neviděla bílou dlaň, která se vedle ní v mžiku mihla…
Už chybí jen pár centimetrů.
Už..!
Tati…

PRÁSK! Tlaková vlna ji odhodila přímo do náruče její chobotnice. Kovové zasténání dalšího ulomeného chapadla ji okamžitě vrátilo do reálu.
„Hinato-sensei!“ křikla Sora, zatímco její prsty už zase ovládaly loutku.
Velitelka byla okamžitě zpět na střeše.
Výbuch zdálky. Předposlední! Běžela k nim další skupina, ovšem ve chvíli kdy byla dost blízko, obrovskou rychlostí vyrostly ze země kamenné tesáky a polovinu jí nabodaly. Byl to odporný pohled.
Jiná část nepřátelské armády teď byla trochu rozházená-vrhali se na vůz bez ladu a skladu.
„Shugohakke Rokujuuyon Shou!“ odhazovala je Hinata od sebe. Vzduch byl prosycen pachem krve a každou chvíli byly vidět elektrické výboje z chobotnice.
Naruto svitkem přivolal svůj druhý klon se senju čakrou. Zase cítil všechny kolem a zatím byli všichni v pohodě, ovšem naneštěstí nejen přátelé, ale i nepřátelé.
Blíží se.
Ninja, po kterém původně pátral se vynořil z lesa se skupinkou dalších. Jednoho z nich Naruto dokonce poznal, byl zaznamenán v Bingo knize, jako psanec. Nájemný vrah. Běželi přímo k vozu, to nesměl dovolit. Přeskočil skupinu útočících vojáků a postavil se před vůz.
Yukio odněkud vylezl ze země a postavil se vedle něj.
„To si děláte srandu,“ poznamenal známý nepřátelský velitel: „dva na nás?“ od minulého setkání měl jedno oko zafačované, nejspíš z Danova výbuchu.
„Líbím se ti?“ zavrčel na Yukia, který na něj civěl, „Doton: Gansetsukon!“
„Doton: Doroku Gaeli!“ zaječel Yukio. Naruto toho využil, zhoupnul se na kamennou zeď, právě vytvořenou Yukiem a začal formovat čakru: „rasengan!“
Minul. Okamžitě musel uskočit, protože na něj vyletěla hromada kunaí. Ostatní nepřátelští ninjové právě usoudili, že se nebudou jen dívat, tak každý hodil kunaí na Naruta a rozběhli se k vozu.
Jsou jako mouchy.
Naruto věděl, že bitva nesmí být moc dlouhá.
„Shunshin no Jutsu!“ křikl a jeden z ninjů okamžitě vypadal jako cedník. Místo druhého se objevila kláda. Náhrada.

„Jak to vypadá?“ zeptal se tiše feudální pán. Krev ve vzduchu mu zvedala žaludek. U něj seděl Dano a jeho nejosobnější stráž. A tým chuuninů z Listové. Křik bitvy v něm zvedal návaly úzkosti. Takhle jeho poslední cesta dopadnout neměla!
„Zatím nijak, nevítězíme, ale ani neprohráváme, sdělil chlapec pozorujíce svitky.

Boj trval už moc dlouho, ale konečně se zdálo, že počet nepřátel se nezvyšuje. Tohle jsou všichni, zadoufal Naruto.
Sora zaječela. Byla zasažena a z boku jí vytékala horká krev.
„Soro!“ zařval Yukio a vrhl se k ní. Vzápětí byl sražen letícím balvanem. Velitel nepřátel stál kousek od břehu vody a masíroval si dlaň, kterou na něj právě použil.
Tržná rána na hlavě. Chlapec se pomalu zvednul na kolena a jeho pohled čpěl nenávistí… „Doton: Doryuu Taiga!“ zařval a kašlajíce krev, dopadl kousek od Sory.
Pod velitelem se probořila zem a zapadl do blátivé řeky. To byla šance!
„Oodama Rasengan!“ vrhl se na něj Naruto. Vzduchem blikl záblesk, ozval se malý výbuch a velitel byl mimo hru. Ano! Naruto se ihned otočil, Hinata teď byla v obležení, většina vojáků kolem vozu už byla polomrtvá, ale ona ač už také mírně uzarděná, se držela. Vlastně vypadala, jakoby teprve začala s bojem. Zlost a odhodlání jí dštily z očí a střílela po nepřátelích jednu ránu za druhou. Byakugan na tváři neúnavně prohledával okolí. V jednu chvíli zvedla ruku a něco v ní držela, z malé trubičky v její dlani, vystřelila ocelově modrá rána do vzduchu.
Znamení.

obrázek: