Mise v Lávové, 4.část

„Kdo to byl?“ zašeptal Yukio, když zkrvavená těla zmizela v obláčku kouře. Ačkoliv se snažil nedat najevo strach, mírně roztřesený hlas ho prozradil. Sora byla bílá jako stěna.
„Nevím…“ dostal šeptanou odpověď.
„Proč jsme nezaútočili?“
„Proč ano? Podle čakry je velmi silný, a nikdo nemusí vědět, že tu jsme. Není to naše mise.“
„Vy byste ho nezvládla, Hinato-sama?“ zeptal se z druhé strany křoví Dano.
„Jak to mám vědět? Každopádně by vás to mohlo stát život, o to nemám zájem.“
„Tak co budeme dělat?“
Neodpověděla.
Maskovaný ninja si zatím v chůzi prohlížel mapku kraje. Nelíbilo se mu to. Měl být někde tady, obracel mapku vzhůru nohama a studoval krajinu. Rozhlídnul se – byla to jen chvilička, pak jediným rychlým pohybem založil mapku zpět do baťůžku a opět se rozběhl.

Druhý den ráno počkal na další dva týmy poblíž. Hranici Lávové překročili dříve než mysleli a za pár hodin, je u karavany vítal velitel ochranky feudála lávové.
Malá Lávová je jedním slovem… nádherná. Střídají se v ní místa, kde téměř nic nežije, mrtvé placy s kameninovým podložím, vzácně obydleného nějakým broučkem, s místy kde samou zelení nejde udělal krok. Zdejší půda je velmi bohatá na živiny a fauna i flóra Lávové toho značně využívají. Je to velice pestrá zem.
Skupina, vedená Hinatou, našla karavanu během několika málo hodin. A čekalo je překvapení: ANBU a dva týmy chuuninů. Proč to? Ptali se studenti zmateně sami sebe.
„Počkejte tady,“ nařídila učitelka a odešla. Během chvilky se všichni čtyři dověděli o změně plánu.
Setkání tedy proběhlo ve znamení neklidu. Velitel je obeznámil s pravidly a poté se rozestoupili kolem hlavního vozu a pokračovalo se v již započaté cestě.
Z feudálního pána Lávové se vyklubal postarší klidnější člověk. Možná trochu přístupnější než jiní, v čemž ovšem Dano neviděl problém a okamžitě si ho získal svou inteligencí.
Tato cesta byla volena jednak za účelem stěhování do nového domu a jednat to bylo jakési ,rozloučení´ nového pána se starým životem. Pán Lávové totiž nadevše miloval cestování. Po převzetí ,úřadu´měla toto být jeho poslední neoficiální cesta, proto ji volil delší.
Během cesty moc nestavěli ve městech kvůli rozloze karavany, ale diskutovali s obyčejnými lidmi na polích a ve vesnicích, které projížděli a první týden uběhl v klidu.
Hinata hlídala ve dne a Nagato měl službu v noci. Přes den sedával na střeše vozu. Večer se akorát vystřídal s denní hlídkou, spolu se Sorou, která se k němu na noc připojovala. Dnes také. Byl zamyšlený a moc ji nevnímal, když cupitala vedle něj. Uvažoval. Už dlouho neměl misi s žádným týmem, a teď tu má rovnou tři. Vedení nechtěl, hokage ho předala Hinatě. Byl tu jen proto, aby dokončil misi. Protože karavana byla nejpravděpodobnější místo zásahu nepřítele.
„Jde po feudálovi, musíš ho dorazit dřív.“
No… nedorazil. Tsunade měla zastaralé informace o jeho poloze.
„Jak jste starý?“ položila mu Sora snad tisící otázku, kterýma ho po nocích ráda zahrnovala. Byla nejužvaněnější a nejzvědavější ženská, co Nagato zažil. Dano a Yukio už spali a z vozu feudálního pána šlo slabé světlo svíčky. Hinata dřímala opodál. Kolem hlavního vozu neustále pochodovali vojáci. Nejvyšší velitel vypadal překvapivě svěží, jakoby celý den předtím nepochodoval a ostražitě nehlídal. Nagato žasl nad jeho energií.
Noc byla velmi tichá a příjemně teplá. Někde cvrlikal hmyz a v dálce šuměly strmy.
„Moc ne,“ řekl Nagato.
„Kolik?“ dotírala Sora. Trochu se ošila, když na sobě ucítila jeho náhlý pohled, byť pod maskou.
„20,“ otočil hlavu zase zpět, ale dívku odpověď povzbudila k dalším otázkám.
„Tak to jste zažil třetího hokage! A taky trochu čtvrtého?“
„Čtvrtého ne,“ odpověděl Nagato.
„Aha… ale Uzumaki Naruta jo,“ nedala se Sora.
Kousek od nich se otevřely levandulové oči. Hinata poslouchala.
„Toho jo,“ řekl nezaujatě.
„A?“ svítily Soře oči nadšením.
„A… co?“
„Jaký byl? Znal jste ho?“
Teď Nagato opravdu nevěděl co odpovědět. Jen pokrčil rameny.
„Je to přece hrdina! Porazil Peina!“ Sora si ani neuvědomila, že ho pevně drží a usilovně s ním třese. Jakoby chtěla, aby ji vnímal.
Škubnul sebou a vytrhl se ze sevření: „Uzumaki nebyl žádný hrdina. Jeho síla ho zabila.“
Hinatu bodlo u srdce.
„Já myslím že ne,“ dumala nahlas Sora: „někteří dokonce říkají, že zůstal inkognito ve vesnici a až bude Listová zase v nebezpečí, tak se objeví.“
Nagata tahle myšlenka zaujala: „a co říkají jiní?“
Sora dala ruce za záda a sklonila hlavu, jakoby byla na rozpacích.
„Hmmm… podle některých fakt umřel. Ale tomu nevěřím.“
„Ne?“ zeptal se tiše Nagato.
„To je přece jasňačka,“ řekla zcela samozřejmě Sora.

Druhým dnem cestovala karavana po menších vesnicích. Do konce cesty zbýval snad necelý týden. Lávová země není velká.
Hinata si vyskočila na střechu k Nagatovi: „nechceš vystřídat? Přes den ty a přes noc já?“
„To přece nezáleží na mě,“ zahučelo zpod masky.
Uvelebila se vedle něj: „myslím že Sora se okamžitě přeorientuje s tebou. Ona totiž patří k té půlce, co věří, že Naruto je ve vesnici,“ zadívala se před sebe. Nepatrně se usmála: „nesmíš jí říct, že jsi se s Narutem nějak znal, jinak se jí nezbavíš.“
„Hm.“
Otočila se zpět na něj: „ale ty ses s ním přece neznal, že?“
„O.K. budu hlídat ve dne,“ seskočil najednou z vozu. Chvilku ještě v zádech cítil její pohled.
Vesnice stále víc řídly. Lesy a pole se střídaly častěji a častěji, znamení, že konec cesty se blíží. Den za dnem plynuly, všechny stejné. Z Dana už byl dokonalý, mladý pan politik. Ředitel zeměkoule, jak mu se smíchem říkala Sora. S feudálním pánem si ovšem tři studenti velmi rozuměli.
Yukio měl velký talent na zemské techniky a s Nagatovou občasnou pomocí se je snažil zdokonalovat. Jinak byl typ spíše na hrubou sílu. Naproti němu Sora si odmala rozuměla s loutkami, a Hinata slíbila, že ji někdy vezme do skryté Písečné za tamním mistrem.
Den končil. Ptáků na nebi ubývalo a karavana se rozhodla, že dnes se utáboří dřív.
Rozdělali oheň a dívka si jako vždy přisedla k Nagatovi.
„Jak typ čakry ovládáš?“ začala obvyklý výslech. Po pár dnech mu sama od sebe přestala vykat.
„Větrnou.“
„Já mám bleskovou. Není to špatné pokud děláš s loutkami. Nabiješ vlákna, která je ovládají a…“
Nagato ji začínal mít rád. Z nějakého důvodu mu připomínala jeho samého v jejím věku. Tolik snů a cílů… obdivu k hokage… jakoby viděl sám sebe. Všechny dávno potlačené vzpomínky se mu začaly vracet.
Sora zase měla ráda jeho. Za těch pár dní si z něj udělala přítele.
„…musíš se ale strašně soustředit a…“ zmlkla. Neviděla mu sice na tvář, ale měla pocit, že se usmívá.
„Nagato! Posloucháš mě vůbec??“ šťouchla do něj.
„Ale jistě slečno Soro. Jak jinak bych mohl vědět že… že se musím soustředit a… hm…“
„Ty!“ Sora ho hraně začala bít a Nagato se doopravdy začal pochechtávat.
Byla to zvláštní úleva.
Sora by v pošťuchování pokračovala, ale Nagato ji rázně zarazil zvednutou dlaní. Něco cítil.
Někoho cítil.
Hinata se také zarazila a prudce napřímila: „byakugan!“
Karavana zmlkla. Do ticha jen tiše houkaly sovy.
„Nebe!“ vykřikl nějaký voják-
„Shugohakke Rokujuuyon Shou!“ odnikud se objevil déšť kamenných tyčí směřující v jednom proudu na hlavní vůz, ale Hinata zarazila celý útok. Její ochrana už dávno nevykrývala pouze nejbližší okolí.
Stála před nimi velká skupina nepřátel.
„Dano, zůstaň zezadu u vozu! Yukio, držte se se Sorou pohromadě vepředu! vykřikla Hinata.
Všichni teď byli proklíněni společně s vojáky kolem hlavního vozu.
„Pane,“ zašeptal Dano deroucí se k vládci: „schovejte se,“ vytáhl svitek a ruce nastavil do pečeti.
„Nechceme s vámi bojovat,“ začal se vedoucí nepřátelské skupiny přibližovat k vozu, když mu Nagato vešel do cesty.
„Tak nebojujte,“ klidně mu ANBU odpověděl.
„Chceme jeho. Nic víc,“ ukázal nepřítel na vůz.
„To musíte přes nás.“
Vedoucí couvl: „pak ale všichni zemřete,“ zamračil se: „na ně!“
„Kage Bunshin no Jutsu!“ křikl Nagato. Kolem skupiny u vozu se v mžiku objevilo mnoho ANBU s psí maskou.
„Doton: Gansentsukon!“ ze země kolem vozu se zvedla spousta kamenných tyčí a všechny okamžitě zamířily a letěly na karavanu!
Klony ANBU se vrhly před stojící vojáky. Kamenné tyče se do nich zapíchaly a ony zmizely.
Nagato okamžitě vytvořil další.
„Tak ty takhle? A jak dlouho to vydržíš? Doton: Gansentsukon!“ vykřikl velitel.
„Shugohakke Rokujuuyon Shou!“ otočila se na místě Hinata. Ze střechy vozu měla perfektní postavení, vypadala odhodlaně a její byakugan už si všechny jasně prohlížel.
„Já dlouho a ty?,“ chladně se na velitele podíval Nagato.
Jeho klony, následované vojáky, se vrhly na stojící nepřítele a začal boj. Sora vytáhla svitek a přivolala si svou loutku. Byla to figurka ohromné pokovené chobotnice s jedenácti chapadly. Jedním zátahem odhodila tři nepřítele, z nichž dva už se nezvedli. Třetí teď stál naproti ní a držel v každé ruce tenký mečík: „dostanu tě holčičko a bude to bolet,“ v očích měl výraz šílenství a cenil na ni černé zuby.
V příští vteřině vyskočil. Sora na poslední chvíli stihla svou loutkou vykrýt útok, stálo ji to sice chapadlo, ale v tu samou chvíli nabila čakrové vlákno elektřinou a útočník dostal elektrický šok! Žuchl na zem jako pytel hlíny.
Yukio si pomáhal zemskými technikami. Drtil zemi pod nepřáteli a házel po nich balvany jak jen uměl. Kolem vojáků pobíhaly Nagatovy klony a všude šlo slyšet cinkání zbraní. Hinata seskočila z vozu a pustila se do nepřátel svým juuken. Jeden za druhým padali jako mouchy.
Nagato se bil s nepřítelem, zjevně mistrem na zemské techniky. Ve chvíli, kdy měl Nagato pocit, že ho má, se velitel rozpadl. Kamenný klon!
Nepřítel stál přímo za ním: „Doton: Ganban Kyuu!“ ze země se vynořila skála a Nagato syknul bolestí, cítil, jak jej kámen odspodu pohlcuje a drtí-
„Naruto!“ vykřikla zoufale Hinata, při jejím výkřiku sebou překvapeně trhnul, obě ruce roztáhlé a v každé se mu už formovala čakrová koule: „rasengan!“ vykřikl a v další vteřině stál za velitelem, udělal rychlý pohyb kunaí-
Velitel se rozpadl. Další klon!
Zatraceně!
Ten opravdový nyní vyskočil z vozu a v ruce měl omráčeného feudálního pána! Yukio ležel zhroucený pod vozem a Sora byla obklopená vojáky.
„Ústup!“ zařval velitel a celá skupinka najednou utíkala pryč. Nagatovy klony je začaly pronásledovat, ale Hinata ho pohybem dlaně zastavila. Byakuganem pročesávala vůz.
„Je tam,“ řekla a popošla k vozu. Zdál se prázdný, ona ale položila dlaň na jeden z polštářů: „Kai!“ a pod její dlaní se objevil vyděšený feudální pán.
„Jste v pořádku?“ sklonila se k němu.
„Jsem… ten chlapec…“ vykoktal ze sebe.
„Odnesli toho kluka?“ zeptal se někdo. Nagato přiběhl k Soře a pomohl jí ze země.
Hinata rychle přemýšlela. Po chvilce se otočila k jedné skupince co byla poslána jako posily: „Miriko, vem svůj tým a jděte za nimi, nikam daleko nedošli-“ „Pošlu s vámi klon, kvůli komunikaci,“ vložil se do hovoru Nagato.
„Dobře,“ přikývla Hinata: „buďte ale opatrní, až ho najdete tak hned-“
„My ho přivoláme,“ skočila jí Sora do řeči.
Přítomní se na ni otočili.
„Přivoláme ho,“ opakovala dívka a vytáhla svitek. Yukio při pohledu na něj vypadal, jakoby si na něco vzpomněl.
„Jak?“ zeptal se Nagato.
„Tohle je od Dana,“ podala mu srolovaný papír: „jeho přivolávací svitek.“
„Jeho?“ Nagato pohlédnul na text a kousl se do prstu: „Kuchyiose!“
Z obláčku dýmu se před nimi za vteřinku objevil Dano! Trochu poškrábaný, ale jinak v pořádku. V příštím okamžiku uslyšeli z dálky dunivý výbuch.
Velitel vojáků překvapeně zvedl obočí: „působivé.“
„Výměna,“ uklonil se šoumensky chlapec: „ne pes, ale svitek je můj nejlepší přítel.“
Nagato se uchechtl.
„Přijdou znovu,“ zadívala se Hinata do místa, kam nepřátelé utekli.
„Ale ne hned,“ odpověděl jí Dano: „ten svitek jim místo mě podstrčil dáreček, chvilku určitě dají pokoj.“
„Doufám,“ vážně řekla Hinata. Našli si výhodné místo a postupně začali rozbíjet tábor. Také kolem nakladli neobyčejně pastí. Tuto noc netoužili být ničím překvapeni.
Hinata večer šeptavě rozmlouvala s Nagatem: „o co tu jde. Říkal jsi jeden nepřítel a možná malé nepokoje, ale tohle bylo nějak moc znepokojených. Kdybych to věděla, vůbec je sebou“ trhla hlavou směrem na geniny: „neberu,“ dořekla.
„Tsunade vzkazuje, že nikoho dalšího nemá. Musíme to zvládnout sami,“ ANBU otevřel oči a jeho mysl byla z kanceláře zpět v tábořišti: „nekoukej tak na mě, netuším, co se tu děje,“ dodal trochu naštvaně.
„Jdu to říct veliteli,“ zvedla se kunoichi a odešla.
„Jdi…“ doprovázel ji pohledem.