Mise v Lávové, 3.část

Tsunade si v ten samý den zavolala ANBU. V rukou držela jeho hlášení ze Shikamarovy záchranné mise: „rasengan? Nenapadlo tě, že tě poznají?“ zavrčela na něj.
„Napadlo… potom,“ odpověděl jí ninja. Hrábnul si při tom do vlasů svým typickým způsobem.
Shizune provinile sklopila oči. Obě věděly, s kým mají tu čest a také kolika lidem chybí, ale když se člověk stane ANBU… už se o něm nemluví.
Shinobi se odporoučel a zmizel.
Pracovnou prosvítaly paprsky ranního slunce. Hokage pod stolem natáhla nohy a pokračovala ve čtení dnešních hlášení z misí. Tonton jí vyskočila do klína a zanedlouho usnula. Do večera se v budově svítilo.

Přišlo další ráno. Sora, Yukio a Dano čekali na svého senseie a trochu se klepali zimou. Bylo ještě brzo a slunce zatím dávalo najevo svou přítomnost pouhým světle modrým oparem na horizontu.
Za chvilku se tři namrzlí studenti konečně dočkali, když v dálce spatřili přibližující se postavu jejich velitelky. Ačkoliv bylo ještě pološero, vypadala naprosto svěží a bez dlouhých řečí, nebo spíš bez jakýchkoliv řečí, zaujala bojový postoj. Gesto pochopili. Dnes se nebude vysvětlovat nic nového, dnes se bude jen praktikovat už naučené.
Stoupli si kolem ní a snažili se dát si co nejnenápadněji pokyny - důležitá část tréninku. Byakugan vidí vše. Nepřítel může také vidět vše. Domluvit se nenápadně – půl výhry.
Hinatě vystouply kolem spánků žilky. Pousmála se. Bude trvat ještě dlouho, než ji dokážou porazit.
Trénovali dokud slunce úplně nevylezlo a první pauzu si dali až kolem oběda.

V rudé budově se znakem ohně, zatím probíhalo něco, čemu hokage říkala: ,administrativní den´.
„První mise,“ držela Tsunade papír, při donesení další várky dokumentů do kanceláře. Shizune se na ni přes hromadu papírů podívala: „čí?“
„Hinaty a jejích žáků,“ sedla si Tsunade na židli a natáhla se pro první papíry.
„Myslíte první nedéčkovou,“ řekla černovláska spíše pro sebe. Odběhla a za chvíli se vláčela s další hromadou, tentokrát svitků. Postupně začala hokage obkládat.
„Tak Lávová…“ snažila se Tsunade v jedné ruce stále držící svitek, ukořistit alespoň kousek volného místa na stole, ale nedařilo se. Zavadila loktem o komínek listin, který se začal valit na podlahu jako lavina.
„Shizune! Koukej, sakra, kam je strkáš!“ vykřikla naštvaně, když papíry sjely na zem a zmačkaly se.
„O-omlouvám se, Tsunade-sama,“ začala Shizune vkleče sbírat jednotlivé listy.
„Asi třítýdenní. Nějaký doprovod. Velitel ochrany Feudálního pána Lávové země. Ochranku mají docela velkou, píše, že jde spíše o malou pojistku,“ vzdychla Tsunade: „nikdy nenapíšou rovnou, že čekají problémy. Vždycky je to jen pojistka. Málo peněz, méně zkušený tým. A pak to tak vypadá. Slyšela jsem, že o Listové se šíří divné zvěsti.“
„Divné?“ nechápala asistentka.
„Že už nejsme tak silní jako dřív, bla bla bla…“ znovu vzdychla Tsunade. Podmračeně dočítala text.
„Hloupost,“ začala ji asistentka znovu obkládat papíry.
„V Lávové je teď vlastně nový pán že?“
Shizune se sehnula k zemi a dorovnávala na stole poslední zbytky zmuchlaných papírů.
„Hmm…“ začetla se Tsunade do prvních. Přisunula si blíž úřední razítko a než odsouhlasila první žádost, chvilku si s ním hrála mezi prsty.

Den se líně přehoupl do své druhé poloviny.
Na hřišti už zbývala poslední skupina trénujících. Během dne se k ní připojilo pár jiných skupin, ale všechny už byly pryč.
Dano s Yukiem hlasitě oddechovali. Nestačili. Bylo pozdní odpoledne a studenti se pomalu hroutili. Hinatu to přestávalo bavit.
Slunce kreslilo na nebe růžové, nadýchané beránky. Od jihu vál teplý větřík a stromy kolem nich měly nasazeno tisíce pupenů. Atmosféru nevinnosti kazila jen spousta zbraní, válejících se v trávě.
„Hinato!“ přibíhala ke skupince růžovláska.
„Ahoj děcka,“ zakřenila se na geniny, když doběhla.
„Ahoj Sakuro,“ cukaly Hinatě koutky při pohledu na kamarádku, častující studenty škodolibým pohledem.
„Dáváš jim zabrat, ti povím,“ zasmála se na Hinatu: „hokage vás volá.“
„Jasan,“ přikývla modrovláska a kývla na žáky: „už si dejte pohov,“ s těmi slovy odešla se Sakurou.
Všichni tři studenti groteskně upadli na zem.

Hinata večer dobalovala. Hlavou jí vířily myšlenky na dnešní den.
„Hodně štěstí,“ ozval se ode dveří její bratranec.
„Díky,“ zvedla k němu překvapeně hlavu. Neji stál ve futrech ještě malou chvilku, pak se nepatrně usmál a tiše jak přišel, také odešel.
Druhý den ráno byli u brány téměř kompletní. Čekalo se jen na ni.
Mise: doprovod pána z Lávové. Typ: C.
Karavana, kterou měli doprovázet, byla dlouhá a tvořilo ji patnáct vozů a hlídalo asi dvě stě lidí.
Dano, Yukio a Sora už čekali a byli natěšení. Poprvé půjdou pracovně mimo vesnici.
Vyrazili.
Běželi tiše a rychle, Yukio poslední. Ze skupiny byl nejtišší, nejvyšší, ale také nejklidnější, naproti Sory, věčně upovídané ženské. Typ pozorovatel.
Kromě Sory byl v týmu ještě Dano. Střapatý, hnědovlasý, s dlouhými prsty. Co Yukio pobral z jejich hovorů, byl z rodiny, který vyráběla čakrové svitky na vyvolávání technik. Velmi bohatý klan, ale Dana se to jakoby netýkalo. Jevil známky inteligence, zvědavosti, občas byl komik… ale ještě ho neviděl pořádně bojovat.
Běželi celý den dokud se nezačalo lehce stmívat. V týmu se rozhodlo o párhodinové pauze. Sora a Dano po jídle okamžitě usnuli, ale Yukio nikdy. Vždycky na ni rád díval. Jak důkladně prohlíží okolí. Jak sedí u ohně a drží hlídku. Jednou v noci ho vzbudil šelest. To Hinata zrovna tiše přikrývala Dana.
Yukio ani nehlesnul. Bylo zvláštní ji takhle vidět. Ve dne byla nepřístupná mistryně jemné pěsti, přísná učitelka bez špetky lítosti. V noci, zdá se, nebyla tak tvrdá. Yukio tipoval, že o někoho přišla. Otce i matku, tušil, stále měla, že by o někoho jí bližšího? Koho?
Tyhle myšlenky ho zaměstnávaly dokud neusnul. Za pár hodin ho vzbudila Sora na střídání hlídky, jinak se nic nedělo. Noc utekla rychle a druhý den vyrazili velmi brzy zrána.
Zdržela je jen Sora, která si na tábořišti zapomněla čelenku.
Druhým dnem se krajina začala trochu měnit. Blížili se k větším vesnicím a městům. Zpomalili. Okolní krajiny nyní vypadaly mnohem upraveněji a stále častěji naráželi na lidi.
Obyčejní lidé. Dano byl nadšený, Yukio se nestačil rozhlížet. Tohle všechno je Ohňová země, páni. Tolik krásných budov! Tolik obchodů!
„Stíháme. Dáme si tu na dvě hodinky rozchod, co myslíte,“ navrhla Hinata na kraji většího města, Sora s Danem na nápad nadšeně přikyvovali.
„Za dvě hodiny u druhé brány, u tamté,“ ukázala prstem směrem někam na sever. Dano se Sorou kývli a byli okamžitě pryč.
„Utekli ti,“ usmála se na Yukia Hinata.
„Nevadí. Stejně se mi nechce chodit po obchodech…“ Yukio nevěděl co s rukama.
Cestou jim vysoko nad hlavami proletěl dravý pták. Mířil k Listové. Hinata ho pozorovala zamračeným pohledem.
„Náš posel?“ hypnotizoval ji chlapec pohledem.
„Hm. Zas problémy,“ nahlas vydechla Hinata.
„Jdem se někam najíst?“

V tu samou chvíli, co za nimi zapadly dveře nějaké restaurace, zvedala hokage v Listové, tvář od svitku v jejích rukou.
„Nagato?“ vyslovila a rozhlídla se po pracovně. Ve tváři měla znepokojený výraz.
„Hai,“ objevil se před ní.
„Kde jsi?“ zeptala se. Přivřel oči a zamyslel se.
„Asi půlden od Listové,“ zas oči otevřel.
„Ani sem nechoď. Dostala jsem zprávu o nějakých nebezpečných banditech,“ zamávala mu před očima svitkem.
„Všechno co potřebuješ je tady, pošlu vám posily, ale nečekej na ně, běž,“ pobídla ho Tsunade.
„Hai!“ vykřikl při chůzi maskovaný muž na políčku, daleko od Listové. Komunikace přes klony, Tsunadin nápad, se ukázala jako nejefektivnější pro sólistu, kterým byl. Málokdy dorazil do vesnice. Většinou šel z mise rovnou do mise.
Narychlo prohlížel obsah svého baťůžku. Také se změnil. Po porážce Sasukeho nějak ztratil motivaci. Přestal věřit v lidi. Přestal věřit v post hokage. K čemu by mu bylo být hokage, když nedokázal přivést zpět přítele? Své dny trávil učením technik, trénováním ninjutsu, krocením Kyuubiho a ochranou posledních osob, které miloval.
Občas večer pozoroval Shikamarovu rodinu a v hrudi cítil palčivou bolest.
Baťůžek zapnul s myšlenkou, že má všechno, co by mohl potřebovat. Ještě se na chvilku zastavil a přivřel oči… a za pár sekund dostal od svého klonu z kanceláře všechny potřebné informace.
Zamířil směrem k hranicím Lávové. Kdyby šel až tam, trvala by mu cesta asi stejně dlouho jako cesta do Písečné. Písečná… tušil, že Gaara je obeznámen s jeho stavem a věděl, že naprosto nesouhlasí.
„Schovává se jako srab.“
Zamračil se. Jako srab. Ty slova mu zněla v hlavě ještě dlouho po tom, co je Gaara vyslovil.
Krajina kolem pomalu vykazovala narůstající známky upravenosti. Divoké porosty mizely a nahrazovaly je stále častější pole. Za pár hodin, možná díky půldennímu předstihu, který měl, nebo jednoduše proto, že byl rychlý, doběhl k místu, kde byli bandité údajně schovaní.
Ocitl se u většího města. Stmívalo se a město začaly rozsvěcovat pouliční svítilny.
Vyhledal největší pajzl a poručil si pití. Vždycky hledal největší pajzly. Jeho technika pozorování byla velmi jednoduchá: pár klonů, samozřejmě přeměněných, pochodovalo po okolí, pár jich sedělo po hospodách. Stačilo jim se nenápadně rozhlížet a dávat informace originálu. Pokud jde o klony, Nagato jich ovládal lépe, než kdokoliv jiný. Dokonale využíval jejich potenciálu, hlavně když šlo o hovory se Tsunade, odehrávající se klidně na vzdálenosti několika stovek kilometrů, nebo pár desítek metrů. Klony byly jeho největší síla.
Nagato originál seděl v pajzlíku a neustále mírně přivíral oči. Během deseti minut prolezl půlku města a hledaní stále nikde. Jeden klon seděl v hospodě s ním.

Hinatin tým mezitím tábořil poblíž menšího kopce. Díky pauze ve městě dnes běželi déle než včera, a při rozdělávání stanu jim už jasně svítil měsíc.
Dano vytáhl z kapsy nějakou hračičku a pozorně si ji prohlížel.
„Co to je?“ přiblížila Sora tvář k jeho rukám. Držel v nich malou polokouli, plněnou vodou s bílou hmotou připomínající sněžení, když se koulí zatřáslo. Cetka.
„Na památku, přece,“ koukal na ni, jakoby spadla z třešně: „na naši první misi, no né?“
„Blbost,“ otitulovala Sora suvenýr: „akorát se ti to v báglu rozmlátí.“
Dano koulí zatřásl. Nad malým městečkem v kouli byla rázem vánice.
„Blbost,“ opakovala Sora.
„Tak dívej,“ sundal Dano dotčeně ze zad batoh a vytáhl svitek. Hračku položil vedle. Před ní udělal pečetě a koule zmizela. Na svitku se vynořil znak.
„Cos udělal?“ zvedla dívka obočí.
„Tak snad schoval nevidíš? Ať se to nerozmlátí,“ mrknul na ni a oba se chvilku dívali na znak na svitku, než je Hinata zahnala na odpočinek. První hlídku měl dnes Yukio.
Ve městě se mezitím hospodský pomalu šoural pajzlíkem. Nesl další lahev s objednaným pitím, k neznámému muži v masce.
Na jeho místě už ale seděl někdo jiný.
Celé okolí pohltil klid noci. Do svítání zbývalo pár hodin.
* * *

„Super, všichni připravení,“ rozhlížela se ráno Hinata po studentech: „tak pokračujem!“
Cesta by probíhala stejně jako předchozí den, kdyby se kunoichi dnes nezdála být trochu napjatá.
Yukio ji pozorovat s narůstajícím špatným pocitem.
„Byakugan!“ najednou zastavila. Ostatní naskákali na stromy kolem ní. Velitelka se napřímila a pohledem pročesávala prostor za nimi. Znepokojeně se beze slova otočila vpřed a pokračovala v cestě, byakugan pořád v pohotovosti.
„Děje se něco, Hinato-sensei?“ dohonil učitelku Yukio.
„Jsme sledováni,“ odpověděla stručně. Danovi a Soře, jejichž pozornost upoutala odpovědí, začala nenápadně dávat pokyny. Kývli.
Zničehonic Sora slítla na zem.
„Soro!“ křikla Hinata a v pádu ji zachytila. Všichni tři doskočili na zem a obklopili ji.
„Co je s tebou?“ Hinatě zazářila dlaň do modra a začala dívku prohlížet. Sora nahlas dýchala…
„Hinato-sama!“ vykřikl Dano.
Z nebe se na ně spustil déšť kunaiů.
Ninja v tmavé kápi bezvýrazně sledoval, jak všichni tři padli k zemi. Z těl jim vytékaly potůčky krve.
Seskočil na zem a chvíli se na ně díval. Pak mrtvoly jen překročil a zašustil pláštěm.
Z pár kilometrů vzdáleného křoví, ho pozorovaly dvě bílé oči.