Už zanedlouho

„Vše je připraveno,“ prohlásil vysoký muž. Sklonil hlavu před Orochimarovým pronikavým pohledem jeho hadích očí a raději se podíval do země. Jako kdyby se bál, že by mu jeho vůdce mohl číst myšlenky. Myšlenky, v kterých – ač to nerad přiznával – byl cítit strach. Ať už byla jeho slova jakákoliv, bál se. Bitvy. Výsledku. Všeho.
Jenomže to bylo… lidské.
Lidské…
Lidské? Stále se, i po tolika letech ve službách, kde se naučil žít bez soucitu, považoval za člověka? Lidskou bytost? Stále se ještě srovnával se svojí rodinou, která kvůli němu musela před několika lety zemřít? Připadalo mu to téměř sprosté.
Pohledem zkontroloval všechny nastoupené vojáky. Na dobytí Konohy jich bylo více než dost; aspoň kdyby měli stejnou sílu jako shinobi z oné vesnice. Ale i kdyby to tak bylo, zanedlouho jich velká část zemře. Bez vlastních snů. Bez vlastního rozumu.
…Bez svobody.
Nedokázal prostě pochopit, proč to všichni – včetně něj – dělají.
Proč jdou do bitvy, ve které dost možná zemřou, jenom kvůli snu někoho jiného? Kvůli pomstě někoho jiného?
On tu byl, protože prostě nikam jinak jít nemohl. Tohle už navždy měl být jeho život – ať už dlouhý nebo končící v tento den. Nemohl dělat nic jiného. Možná ani nechtěl.
…Ale copak takovýto byli všichni? Copak už tolik lidí ztratilo chuť opravdově žít?
Přitáhl si kapuci ještě více do očí.
Kdyby Orochimaru právě teď slyšel jeho myšlenky… Možná by se nedožil ani té bitvy.
„Pojď za mnou.“ Vyzval jej klidně velitelským hlasem tmavovlasý muž stále stojící na stejném místě před ním. Přestože už několik dní vládlo naprosté bezvětří, jeho temnost skrývající se v záchvěvech vlasů, se mírně pohybovala. Nebo mu to jenom tak připadalo?
„Co se děje, Orochimaru-sama?“ Odvážil se zeptat, když došli o několik kroků dál od ostatních. Výhled na ně teď zakrývalo několik velkých keřů, kvůli nedostatku vody již téměř zvadlé. I když i v této době stále stály zpříma. Jako kdyby chtěly ukázat svoji dřívější hrdost. Jako kdyby chtěli předstírat, že nikdy nezmizela. Jako kdyby ji stále měly.
„Bojíš se?“ Přešel ihned k věci. Na jeho tváři se objevil nic neříkající úsměv. Takový ten lovcův. Takový ten, který u něj už mnohokrát viděl, ale přesto se jej nepřestal děsit.
Ať se snažil jakkoliv ovládat, mírně se mu začaly třást kolena. Nedokázal posoudit, jestli si toho jeho vůdce všiml nebo ne, protože na sobě nedal nic znát.
Sevřel rty a zakroutil hlavou.
„Vážně?“ Doléhal na něj stále bez přestání. Zdálo se, že mu ta odpověď nestačí.
Už se nadechl, když ho předešel.
„Cítím to z tebe. Něco, co se mi opravdu nelíbí, víš? Opravdový válečník by se přece neměl bát. Co když kvůli tobě strach přepadne i ostatní? To přece jako správný vůdce nemohu dopustit.“
Přejel mu mráz po zádech. Nechtěl si připustit význam jeho slov, ale stejně mu to bylo jasné. Co jiného by tím také mohl myslet! Už tolikrát mohl být svědkem zavraždění jeho rukou jakkoliv věrného služebníka, když něco neudělal, že mu to už ani nepřipadalo tak absurdní, jak by připadalo ještě před několika lety.
„T-to ne-ní pravda,“ vykoktal zděšeně. Měl by se připravovat na smrt rukou jeho vůdce, bylo mu to sice jasné, ale nechtěl se s tím jen tak smířit. Když nic jiného, chtěl aspoň nějak vzdorovat.
Kdyby to byl téměř kdokoliv jiný, než zrovna Orochimaru, hrdě by zvedl bradu a podíval by se mu do očí. Jako důkaz, že se nebojí – i když to tak nebylo.
…Ale teď.
…Ale tady.
…By mu to nepomohlo. Jestli něco, tak by si tím jenom přitížil.
„To je dobře.“ Přikývl jeho vůdce vážně.
Ta slova zněla tak moc krásně! Ať si předtím zakazoval doufat v něco nesplnitelného, teď to stejně nezvládl. Třeba… třeba teď opravdu ještě nebude muset zemřít. Vlastně by klidně mohl přežít i celou bitvu. Pak by mu Orochimaru-sama určitě dal nějaké významné postavení. Třeba by se dokonce mohl stát jeho pravou rukou místo toho budiž k ničemu.
S nadějí zvedl oči ze země a zadíval se na tvrdé rysy vůdcova obličeje.
Ale místo toho uviděl něco jiného; temný letící předmět proti jeho hlavě.
Vážně neměl mít tu bláznivou naději ani na chvíli. Ti, co se bojí, do války nepatří. Nemají tam svoje místo a povinností velitele je, aby na to dohlížel.
***
Už zanedlouho… Už zanedlouho bude moci konečně pozvednout svůj meč v bitvě o jeho sen! Konečně se mu bude moci svým způsobem, jediným, který ovládal, odvděčit za všechen čas jím věnovaný. Ano, nebýt jeho, už by dávno ležel pod velkou skálou. A skála by nestřežila jenom hrob jeho sestry, ale i jeho.
Pohlédl na natěšené obličeje všude okolo sebe. Nemohl o ničem pochybovat; tuhle bitvu vyhrají! Nikdo jim v tom nemohl zabránit. Nikdo nemohl ohrozit jeho sen.
Po chvíli se jeho postava znovu objevila v nestejnoměrné hradbě keřů. Neusmíval se. Nemračil se. Neměl vlastně žádný výraz – kromě naprosté lhostejnosti. Ale to byla jenom masku, tím si byl jistý. On vůbec nebyl lhostejný. Každému z nich, každému kdo tady teď stál, on něco dal. Život. Naději. Novou chuť do života. Něco…
Ať to bylo cokoliv, právě kvůli tomu tu teď stáli připraveni bojovat za jeho sen.
„Váš vůdce odešel,“ Zachroptěl známým hlasem. I když tu doteď vládl ruch a všichni si navzájem šeptali – jestli to byly hrozby nepřátelům nebo modlitby, to nikdo nemohl vědět – náhle zavládlo hrobové ticho. Všichni očekávali na jeho slova.
„Nechtěl se účastnit boje, a proto odešel. A teď se vůdcem musí stát někdo jiný. Někdo jiný, kdo půjde, aby splnil můj sen.“
Kdyby v tu nevládla atmosféra naprostého ticha nerušeného ani přírodou, určitě by se ozval jásot a překřikování lidí, kteří by o toto místo stáli.
Ale on by zůstal jenom stát na místě, doufajíc, že si ho i tak Orochimaru-sama všimne.
Tmavovlasý vedoucí ukázal na jednoho člověka vepředu. Neznal jej a ani mu nikoho nepřipomínal, což ho ještě více naštvalo. Tohle tedy vůbec nebylo fér!
Klid! Napomenul se v duchu. Orochimaru-sama má svoje záměry a my mu je jenom pomáháme splnit. Co na to, kdo bude vedoucí? Jde jenom o to, kdo tohle všechno přežije. Potom bude jedno, jestli to byl poslední mezi všemi, nebo ten úplně první.
Ať se stane cokoliv, on bude jedním z přeživších. Ať to bude stát jakkoliv velkou cenu, bude i nadále stát po jeho boku.
Znechuceně si vzpomněl na jejich předchozího vedoucího. Když si to teď znovu přehrával v paměti, opravdu to vypadalo, že se bál. I když znal jeho slova, i když ho určitě slyšel mluvit o konečném vítězství více, než kdokoliv jiný, i tak stále pochyboval. Kdesi v nitru ucítil pocit pohasínající úcty. Ne, on si nic takového nezasloužil
Nebo… nebo se možná právě on rozumně zachránil útěkem…?
Zahnal nechtěnou myšlenku téměř ve stejné chvíli, kdy vznikla. Ne, to byla přece naprostá blbost! Oni to zvládnou. Oni porazí Listovou, která tolik ublížila jejich vůdci. Oni budou konat jako jiný druh spravedlnosti.
Už zanedlouho…
Hrdě se vzpřímil. Byl hrdý na to, kam se dostal. Byl hrdý na to, za koho bude bojovat. Byl hrdý…
Možná, napadlo ho, jsem se narodil jenom kvůli tomuto okamžiku. Třeba nic z dřívějška nemělo takovouto cenu, ale všechno to směřovalo jenom k tomuto dni. Ke chvíli, která měla zanedlouho přijít. Narodil se jenom, aby pomohl jeho vůdci k vykonání tohoto úkolu.
…Už zanedlouho se splní jeho poslání.
…Už zanedlouho se odvděčí za to všechno.
…Už zanedlouho…