Písečná bouře 03

„Máme misi?“ zeptala se Matsuri zvědavě své velitelky.
„Vlastně ano, chci důkladně prohledat poušť a najít vyslance z Kamenné.“ odpověděla Temari přísným hlasem a přeletěla pohledem celý svůj tým tvořený celkem šesti lidmi.
„To to máme zvládnout sami?“ zeptal se jeden z nejmladších členů týmu.
„Chci, abyste si rozdělili oblasti pouště včetně oblasti za vesnicí pro případ, že by ji ten velvyslanec nějakou nešťastnou náhodou obešel, a vzali si na pomoc tolik lidí, kolika se dobrovolně bude chtít.“ řekla Temari hlasem snad stvořeným k velení a prohlédla si své podřízené a jejich zmatené výrazy.
„Dobrovolníky?“ zeptala se Matsuri překvapeně.
„Ano, ale nedělejte kvůli tomu zbytečný poprask, ať to neví zbytečně moc lidí.“ odpověděla Temari a napadlo ji, že to možná vzala ze špatného konce.
„Nejedná se o oficiální misi, že?“ ujistil se nejstarší člen jednotky klidným hlasem.
„Kazekage-sama má špatný pocit kvůli době, jakou to velvyslanci trvá. Poprosil mě, abych našla zodpovědné lidi, kteří se diskrétně podívají po tom člověku. Vy jste přesně takoví lidé, ale já nejsem tak naivní, abych si myslela, že na to budete stačit jenom vy. Proto se poptejte známých a příbuzných, jestli vám s tím nepomůžou.“ dokončila Temari a zodpověděla tak všechny vyřčené i nevyřčené otázky.
Za tuhle procházku po poušti nikdo nedostane zaplaceno, což by se mohlo zdát jako důvod, proč moc dobrovolníků nebude, ale Temari si byla jistá, že to bude spíš naopak, protože neznala nikoho, kdo by nebyl ochotný vykonat pro svého Kazekageho všechno, co bylo v jeho moci, tak moc si ho vesnice cenila a tak moc si ho cenila i Temari, a kdyby chtěl, aby poušť prohledala sama, udělala by to.

Kazekage stál u okna zády k hromadě papírů a pozoroval desítky ninjů procházejících průchodem ve skále, jen aby hledali někoho, kdo možná ani hledat nepotřebuje, jen kvůli jeho špatnému pocitu. Dvacetiletý Kazekage se na to díval téměř s výčitkami svědomí, že se to všechno děje jen kvůli jeho obavám a téměř si přál, aby se velvyslanec skutečně ztratil, protože by se spousta skvělých ninjů nehnala do pouště zbytečně.
Jeho rozjímání však přerušilo klepání na dveře.
„Dále.“ řekl, když opět usedl za stůl.
„Co se to venku vlastně děje?“ zeptal se jeho bratr ještě ve dveřích.
„Buď se jedná o hromadnou dezertaci, nebo moje přání, aby se mrkla s pár vybranými lidmi v poušti po tom vyslanci z Kamenné, vzala Temari trochu moc vážně.“ odpověděl Gaara trochu zkroušeně.
„A vzala to moc vážně Temari nebo celá vesnice?“ zeptal se s pobaveným výrazem ve tváři Kankurou.
„Já ti nevím, a co je na tom vlastně tak vtipného?“ zeptal se Gaara bratra s pokrčením ramen.
„Nic pokud se vážně ztratil, ale v opačném případě bych chtěl vidět jeho výraz, až zjistí kolik ninjů ho hledá a vsaď se, že to zjistí.“ opáčil Kankukou a opřel se o dveře.
„Jo, mám stejné obavy.“ odpověděl mladý Kazekage a vrátil se raději k práci.
„Kdybych měl podobné přání já, vsadím se, že by šla sama.“ konstatoval Kankurou, když procházel dveřmi.
„Ne, její tým by šel s ní ale ne kvůli tobě nebo velvyslanci.“ oponoval Gaara polohlasně, ale podle zabručení a bouchnutí dveří si byl jistý, že ho bratr slyšel až moc dobře.

Trvalo jen tři hodiny, než přes sedmdesát dobrovolníků v rozmezí od geninů až po jouniny prohledalo poušť v nejbližším okolí a pak dál směrem k hranicím, odkud měl velvyslanec přijít, ale ironií osudu bylo, že dívka, kterou nakonec našli, skutečně vesnici obešla velkým obloukem a devadesát procent dobrovolníků tím pádem hledalo na opačné straně.

Když se Suki probrala zpět k životu, uvědomila si, že už neleží tváří na horkém písku, nýbrž ji má položenou na polštáři, a nepraží na ni žádné spalující slunce.
„Měla jsi štěstí.“ konstatoval tichý hlas odněkud zprava, a přerušil tak její rozjímání, co je to za strop, na který se to právě dívá.
Suki otočila za hlasem hlavu a prohlédla si mladíka zhruba svého věku v jednoduchém hnědém volném oblečení s rudými vlasy a zkoumavýma zelenýma očima.
Když nic neříkal, zeptala se nechápavě: „Proč?“ A hned potom se podivila jak chraplavě její hlas zní.
Mladík bez jakékoliv emoce na tváři přistoupil kousek blíž a pomohl Suki se napít, potom odpověděl na její otázku: „Kdybys neztratila batoh, tak by jsme tě asi nenašli.“
„Můj batoh?“ podivila se dívka a rozhlédla se kolem sebe.
„Leží vedle tvé postele.“ oznámil jí a potom pokračoval: „Našla tě moje sestra. Kdyby nenarazila na ten batoh, tak by dál ani nechodila, aspoň tak mi to řekla.“
„Tomu nerozumím.“ řekla a posadila se.
„Obešla jsi vesnici hodně velkým obloukem.“ oznámil jí a zdálo se, že se tím i trošku baví, ale dívka si toho vůbec nevšímala, protože až teď zaznamenala obvazy pokrývající celé její tělo.
Trochu váhavě se zeptala: „Co se mi stalo?“
„Pouštní slunce umí být zrádné.“ odpověděl a na chvíli se odmlčel. „Neplatí to samé i pro horské sluníčko?“
Hnědovláska se na něj podívala a pomalu přikývla. Když ale mlčel, trochu to rozvedla: „Nikdy jsem na něm nebyla dost dlouho, abych to zjistila.“
„Nechodíš na slunce?“ upřímně se podivil mladík.
„Mám ráda stín a podle toho jak koukáš, tak jsi ho asi nikdy neviděl.“ řekla trochu dotčeně, když si všimla jeho výrazu, typu: Děláš si ze mě srandu, co?
„Odpusť, nechtěl jsem tě nijak urazit a samozřejmě vím, co je to stín, a často ho i vyhledávám, jen mě udivilo, že někdo, kdo nemá rád slunce, se vypravil do pouště.“ řekl omluvně a podtrhl to gestem zvednutých rukou, jako by se vzdával, ale jeho tvář byla kamenná.
Suki trochu rozčilovalo, že v něm nemůže číst tak snadno jako v ostatních, ale jak to dělala často, nedala na sobě nic znát a zeptala se: „Kdy si to můžu sundat?“
Mladík toho ve tváři ani teď nedal moc znát, ale v jeho očích vyčetla překvapení.
„To nevím.“ odpověděl nakonec.
„Jak to, že to nevíš?“ podivila se dívka.
„Nezeptal jsem se na to.“ odpověděl upřímně a lehce při tom pokrčil rameny.
Dívka zvedla levé obočí do výšky a spíš konstatovala, než že by se skutečně zeptala: „Ty nejsi lékařský ninja, co?“
Gaara jen zakroutil hlavou a své vnitřní překvapení si nechal pro sebe i před jejím rentgenovým zrakem.