Hinata v Akatsuki – část 1 – Temné mraky nad Konohou

Už to bude dva a půl roku, co Velká válka ninjů skončila. Kabuto nakonec Madaru, přece jenom zradil a Madara utržil těžké ztráty. Především rozpad pečetící sochy, když se snažil vytvořit co nejvíce Zetsuů. Rozpad sochy měl za následek to, že zapečetění ocasí démoni byli uvolněni. Všichni byli opět pochytáni a zapečetěni do nových jinchuuriki. Avšak Madara nejspíš stále ještě někde žije a je sním pravděpodobně i Sasuke.
Všechny rány na Konoze způsobené Peinem byly opraveny teprve nedávno. Obyvatelé si zase začali zvykat na poklidný život ve skryté vesnici a to díky ninjovi, který se odmítl vzdát.
Stal se z něj hrdina vesnice a naráz měl pozornost všech lidí. Každý ho uznával a spousta z nich jej i obdivovala. Ale pro něj byla opravdu důležitá jediná osoba – Haruno Sakura. Miloval ji, miloval ji z celého svého srdce a ona milovala jeho – Uzumakiho Naruta.
„Jak tady mám najít nějakou stopu! Sak*a!“ stěžoval si ninja s velkým bílím psem.
„Je to tady více jak deset let opuštěné… Jak tu mám já a Akamaru asi něco najít?! Hhh!“ neustále si stěžoval.
„Zkus třeba pro změnu použít i jiné smysly než čich.“ Odpověděl mu na to Shino.
„Kiba-kun uklidni se prosím.“ uklidňovala ho tmavovlasá kunoichi.
Ale nebylo to nic platné. Kiba stále nadával a Shino šel někam trucovat, protože si jeho odpovědi ani jeden z nich nevšiml.

Před třemi hodinami:

„Cooožeee?!“ vyhrkl ze sebe Kiba „Proč máme jít prohledávat bývalé sídlo Uchihů. Co si myslíte, že tam najdeme?!“ pokračoval rozčileně.
„Jak si dovoluješ tahle mluvit s Hokage-sama“ vyštěkla na něj Sakura.
„Už toho mám dost!“ zahřměla Tsunade „Prostě tam půjdete a nebudu s vámi o tom diskutovat. Je to mise jako každá jiná a váš tým se na to nejlépe hodí.“ dodala pátá Hokage.
„Ano“ odpověděla skromně Hinata. Při tom však měla úplně jiné myšlenky.
„Proč Naruto-kun, proč musíš milovat ji. Já… Já… Já tě milovala vždy, když tě lidé přehlíželi, pokládali za monstrum, já viděla, jaký doopravdy jsi. Tak proč teď ty nevidíš mě, proč mě nemiluješ namísto ní...“ myslela si Hinata, když tu náhle se její myšlenky začali potemňovat,„Ano místo ní, zabavím se jí. Ano zbavím! Ale… Ale… Když ona je tak silná a věří si mnohem více než já. Jak… Jak mám jenom tak silnou osobu porazitt.“ dostala hrůzný nápad, ale zároveň o sobě začala pochybovat. „Sídlo Uchihů! Tam je moje spása. Jestli je klan Hyuuga jejich vzdálenými příbuznými, musí mít nějaký společný základ. A když má sharingan dva stupně, proč by byakugan na tom nemohl být stejně. Tahle mise se mi dokonale hodí.“ dokončila svou myšlenku a vydala se na misi.

„Byakugan!“ aktivovala své oči Hinata a začala prohledávat své okolí.
Hodiny ubíhaly jedna za druhou, ale nikomu z pátracího týmu se nepodařilo nic najít. Už se začalo smívat a Kiba navrhl, aby to už dneska zapíchli a šli se domů prospat, že prý zítra budou pokračovat a určitě najdou to, co tak usilovně celý den hledají.
„Tak pojď už Hinato, víc už se dnes namáhat nemusíš.“ pokřikoval Kiba. „Zvu tě na Rámen“ Kiba tajně miloval Hinatu, ale zatím jí to nikdy neřekl. „Sak*a nesmím být takový srab. U jídla jí to musím už konečně říct. Ale ona…“ přemýšlel Kiba
„Kiba-kun, jdi napřed. Já musím ještě dokončit prohlídku tohohle domu… Pak za vámi přijdu na večeři.“ Přerušila ho Hinata
„Vámi?“ uvažoval Kiba polohlasem.
„Ty jsi na mě zase zapomněl!“ objevil se vedle něj Shino. Kiba se pěkně polekal, protože vůbec nevycítil jeho příchod.
Hinata pozorovala, jak se oba její společníci pomalu vzdalují a když si byla naprosto jistá, že ji nevidí, vešla do onoho domu, o kterém se bavila s Kibou. Pod jednou z rohoží zde byla ukryta tajná místnost. Sešla dolů po schodech a našla zde kamennou desku s nápisem, kterému však vůbec nerozuměla. Ať se snažila sebevíc, nedokázala tuto desku přečíst.
„Jedná-li se o ono dědictví Poustevníka šesti cest, pak ho nemohu přečíst, protože nevlastním sharingan.“ přemýšlela Hinta.
„Ale, jsou-li Uchihové potomky Poustevníka šesti cest a my Hyuugové jsme jejich příbuzní, je zde pak pravděpodobnost, že Poustevním šesti cest tu zanechal zprávu i pro nás.“ Uvažovala nahlas tmavovlasá kunoichi.
„Byakugan.“ Prohlédla si desku svým unikátním zrakem.
S radostí se pustila do čtení toho, co bylo určeno jejím očím.
„Tak jako i z jednoho silného kmene stromu vyrůstá více větví a ty se pak dále ještě dělí na malé větvičky, tak i z mého sémě vyrůstá více než jeden potomek. A tyto malé větvičky představují rozmanitost času a toho jak se věci v průběhu věků mění a zdokonalují, umírají a znovu rodí, vzájemně se proplétají a rostou naprosto jiným směrem. Toto představuje lidi obdařené mým darem, ať už je třeba vidět v očích či na síle ducha. Toto je vše co představuje strom, čas, duch a člověk.“
Hinata již byla vysílená a oči nadměrně bolely, nejspíš z celodenního používá jejího rodinného kekkei genii.
„Jsou to pěkná slova, ale nic o očních technikách byakuganu tam není. Možná, nic jako druhý stupeň byakuganu neexistuje“ říkala si pro sebe Hinata. Dnes byla již pěkně vysílená, takže zcela zapomněla Kibovo pozvání a zamířila si to rovnou do domu hlavní rodiny klanu Hyuuga.
Zde již na ni čekali tři lidé s večeří. Byl to její otec, celý rozzlobený z jejího pozdního příchodu, její mladší sestra Hanabi, která měla radost, že se otec zlobí na Hinatu a bratranec Neji. Byl sice z vedlejší rodiny, ale v poslední době se toho mnoho změnilo, takže zde byl pořád. Vlastně zde byl až moc často.
„Promiň, otče, že jdu tak pozdě, ale byla jsem na misi“ řekla poníženě Hinata.
„To, že jsi byla na misi, tě neomlouvá. A i kdyby ano, tak sis mohla domů trochu pospíšit, když víš, že je dnes důležitá večeře.“ Hřímal Hinatin otec.
„Vlastně, otče… Chtěla jsem tě požádat, jestli bych se nemusela večeře účastnit“ pokračovala trochu sklíčeně Hinata.
„Cooožee!“ už se neudržel Hiashi. „Tak to se teda zúčastnit musíš jelikož, dnes zde jde hlavně o tebe.“
„Ano otče.“ odpověděla unavená dívka. Dívka, spíše by se mělo říci žena. Hinatě bylo nedávno dvacet let, tudíž je již plnoletá.
Nějakou dobu trvalo, než Hiashi řekl vše, co chtěl říci. Vyprávěl vše možné o Hinatě. Vše co o ní věděl a toho bylo spousta, přece jenom je její otec. Ale vypadalo to, že on jediný z přítomných poslouchá, poslouchá sám sebe, jak mluví. Když tedy po dlouhé chvíli domluvil, rozhodl se tedy oznámit to, co sliboval již na začátku.
„Hinata se provdá za Nejiho“ řekla hlava klanu. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Hanabi se usmívala, takže o tom nejspíš věděla.
„Já vím je to pro naši rodinu nezvyklé, ale…“ nedokončil větu a na Hinatu šly mrákoty – omdlela. Omdlela nebo spíše upadla do bezvědomí.
Její otec samozřejmě hned začal zběsile pobíhat po domě a hledat někoho kdo by přivedl doktora. Nikoho nemohl najít, protože všechny dnes pustil dříve domů. Neji mu řekl, že zajde pro Hokage, ať se na Hinatu podívá.