Hinata v Akatsuki – část 2 – Poslední sbohem

Neji prudce vtrhl do kanceláře Hokageho se slovy:
„Hokage-sama…?“
Více toho však říct nestihl, neboť viděl pátou Hogake poněkud v podnapilém stavu, jak se jí Shizune a Sakura snaží sundat ze stolu.
„Neji?“ řekla Sakura.
„Sakura-sama…“ Neji zvolil toto velice uctivé oslovení, protože Sakura ve všech směrech dávno předčila svého mistra. Rozhodl se, že jsi jí, bude vážit stejně jako Hokage.
„…mohla byste, přijít se podívat na Hinatu-san?“ pokračoval v otázce Neji.
„Ale jistě Neji…“ težce si oddychla: „…jenom co Hokage dostane rozum a sleze ze stolu!“ rozčilovala se Sakura na Tsunade.
Přibližně po dalších deseti minutách tvrdého zápasu, se jim podařilo i s Nejiho pomocí sundat pátou Hokage ze stolu. Neji byl rád, že zde byla i Sakura, protože bez ní by to mohlo skončit i vážnými zraněními.
„Takže, Neji“ zeptala se Sakura
„Prosím spěchejme Sakura-sama. Hinata-san tentokráte vážně upadla do bezvědomí.“ Odpověděl Neji
„Proboha, co jste jí udělali?! Neukázala jí snad Hanabi nejaký obrázek Naruta?“ pokračovala růžovlasá kunoichi
„Ne, ne, nic takového.“ Bránil jí Neji „Ono to bude spíše tím, co jí řekl Hiashi-sama…“

Mezitím Hinatina noční můra

Hinatě se po poražení Peina Narutem, zdávala často noční můra. Znovu a znovu chtěla tak moc zachránit Naruta, ale výsledek byl vždy stejný, skončila na zemi polomrtvá probodnuta Peinovou černou tyčí. Ale ne dnes. Dnes zde bylo něco jinak, něco špatně. Nikde zde nebyl Naruto, ale byl to Pein kdo na ni zoufale útočil. Neměl na sobě plášť s rudými mraky, ale obyčejné oblečení. Hinata však všem jeho útokům uhnula. Uhnula bez sebemenších problémů, tak jako Pein vždy uhýbal jí. A pak z jejích úst vyšla ta slova: „Proč… Proč, se někdo tak slabý jako ty, stále ještě snaží!“. Tato slova poznávala, ale ty patřily přece Peinovi! Tušila, jak na ně bude znít odpověď, jestli je dnes ona v roli Peina a on v její, tušila, co řekne. Ale opak byl pravdou, neměla vůbec představu co se Pein chystal říct.
„Proč se snažím? Místo toho se mě ptát, se radši podívej na sebe!“ jak řekl, tak se i stalo. Hinata viděla sama sebe, jakoby v zrcadle, ale tohle spíš připomínalo ducha. Ta věc před ní opakovala všechny pohyby, tak jako by to bylo se zrcadlem, ale jí přišla nehmotná. Vzduch. Nic. Ale když jí přešly myšlenky nad tím co to je, podívala se pořádně. Byla to ona, byla to ona v plášti Akatsuki, ale více než to jí zaujaly její oči. Podobaly se těm Peinovým, ale byly mnohem více temné a pro lidi co nebyli zvyklí i děsivé, protože v nich chyběla zornička, stejně jako tomu je i byakuganu.
Pein nečekal, než se obraz před Hinatou zcela rozplyne a zaútočil. Ta ho však odhodila pomocí Shinra Tensei stejně jako on tehdy jí. Vše se až moc podobalo jejich souboji až na to, že bezmocný zde byl nyní Pein a ona se nad ním tyčila jako Bůh.
Jejich souboj netrval příliš dlouho, ale Hinata se už chtěla Peina zbavit. Připadal jí jako moucha, tak otravný, ale ve srovnání s ní nicotný.
„Banshou Tenin“ myslela si pro sebe. Netušila odkud zná jméno té techniky, ale hned jak viděla její výsledek, došlo jí, o co se jedná. Z rukávu jí vystřelila černá tyč a nyní to byl Pein, kdo skončil probodnutý. Výsledek toho však nebyl stejný jako u ní, ona nakonec přežila, kdežto její snový Pein byl na místě mrtev. Skončil s tyčí v hrudníku v místě srdce, ale Hinatě to nyní nepřišlo nijak zvrácené nebo zlé. Spíše by se dalo říct, že z toho má radost.

Když se Hinata konečně probrala, ležela v nemocnici. Její otec byl u ní v pokoji, ale spal divně zkroucený na židli.
„Dobré ráno sestřičko“ uslyšela pronikavý hlas své mladší sestry
„Omdlévání si ušetři, až před oltář. Bylo by zábavné, kdyby si nestihla říct ANO.“ Smála se Hanabi
„Ano, tohle bylo téma včerejšího večera.“ Vzpomínala si Hinata matně. „Takže to otec myslel vážně. Opravdu po mě chce, abych si vzala Nejiho.“ Probíhalo jí v hlavě.
„Á, takže už jsi se probrala. To je dobře.“ Oznamovala nově příchozí osoba. Horší však na tom byl fakt, že to byla osoba, kterou nyní nejvíce nesnášela.
„Děkuji … Sakuro“ řekla svým obvyklým tichým hlasem Hinata. Ale její myšlenky opět začaly směřovat k temnotě, proto se rozhodla, že bude rozumnější zbytečně moc nemluvit.
„Hinato takže, důvod toho, že si upadla do bezvědomí, byl ten, že jsi měla krevní sraženiny v cévkách zásobující krví oči. A jelikož jsi uživatel byakuganu, soudím, že za to může jeho nadměrné užívání.“ Vysvětlovala Sakura. Hinata si však věc odůvodňovala zcela jinak. Nemohlo to být nadměrným užíváním, neboť věděla, kdy si její oči potřebují odpočinout a to dodržovala, tudíž musel být pravdivý důvod zcela jiný.
„Takže tohle je daň za Gedou Byakugan.“ Myslela si Hinata a zároveň ty oči pojmenovala. Nevěděla, kde na ten název přišla, ale připadal jí zcela logický. „Takže mám nové skvělé oči, ale nedají se použít, protože mi to ubližuje. To je k vzteku!“ pomyslela si Hinata.

V ten samý den ji propustili domů, takže ještě stihla společnou večeři. Její otec se snažil navodit stejnou atmosféru, jaká zde byla včera, před tím než Hinata zkolabovala, takže opakoval celý nudný a dlouhý příběh, který vyprávěl i minulý den. Na konci tohoto oznámil Hinatě, že si Nejiho vezme a aby se neotálelo, svatba se bude konat koncem tohoto týdne, tedy za tři dny. Hinatě již však nedělalo sebemenší starosti, ba právě naopak, skvěle se jí to hodilo do plánu na útěk.
Dny jí ubíhaly rychle a ani nijak nevnímala přípravy na svatbu. Již bylo v předvečer svatby a Hinata stála u otevřeného okna. Dívala se na oblohu, byla temná, jako její nové oči. Temná jako prázdnota rozrůstající se v jejím srdci. Nebylo zde ani stopy po Měsíci natož po slabém světle hvězd, vše co zde bylo, bylo jenom temné.
„Takže dnes naposled. Dnes naposled vidím svoji rodinu, přátelé a Konohu.“přemítala si v mysli smutný fakt, který však byl nezbytný k uskutečnění jejího cíle.

Hinata si počkala, až všichni v domě padnou únavou z příprav vší té slávy. Sbalila si potřebné věci. Spacák, karimatku, náhradní oblečení, ninja vybavené a nějaké jídlo. Vydala se na cestu. Prošla Konohou a možná trochu litovala svých přátel. Obzvláště pak Shina a Kiby, kteří spolu s ní tvořili tým. Nyní však vše bylo jiné, všichni již byli dospělí, nebyli těmi dětmi, které se poznali na ninja akademii. City mezi nimi se prohlubovaly a měnily. Tam, kde byla láska je dnes nenávist a Hinata si to až to teď neuvědomila. Už k Narutovi necítila to samé co dříve. Její pocit vůči Narutovi se více a více podobal tomu co, nyní cítí k Sakuře. Nenávist. To bylo to správné slovo, ale co se změnilo, co bylo takovým silným pohonem k nenávisti jí dříve milované osoby. Oči. Ale to nemohla být pravda, její oči se zas až tak moc nezměnily. Hledala odpověď, ale nemohla ji najít, když tu jí napadla spásná myšlenka. Sídlo Uchihů, přesně tam se vydala.
„Když na tu odpověď nemůžu přijít sama, tak na té desce musí něco být. Musí.“Myslela si Hinata.
Došla k domu, kde před několika dny získala nové oči, ale taky city a pohled na svět. Nyní bylo vše až příliš temné. Sešla dolů po schodech, stejně jako po prvé a zahleděla se na tu kamennou desku. Chvíli tam jenom tak stála a uvažovala nad tím, kdyby se vše ubíralo jiným směrem. Ale nyní již nešlo přestat. Bála se toho, co uvidí a na chvíli zaváhala. Přemáhal jí strach, protože se bála, že by mohla zase zkolabovat. Nakonec se však přemohla a podívala se znova na desku, tentokráte s novým zrakem.
„Prvotní slova ti umožní spatřit to co je pravou podstatou, avšak k dosažení všech technik očí musíš něco obětovat. Znič tuto desku, najdi poklad, který skrývá a obětuj tomuto daru kus sebe.“
Hinata udělala, jak bylo na desce napsáno. Rozbila ji. Pod deskou se skrývala malá kamenná tabulka a na ní byla připravena pečeť.
„Obětuj kus sebe.“ Říkala si Hinata. V tu chvíli jediné co jí napadlo, bylo říznout se do prstu a dát desce svoji krev. Hinatu náhle oslepilo světlo, jasné světle fialové světlo. A pak byla tma.

Nedaleko místa, kde se zrovna v podzemí nacházela Hinata, se potuloval Neji. Nemohl spát, byl nervózní z toho, co ho zítra čeká. Ani on nebyl kdovíjak nadšený, že se měl oženit s Hinatou, ale proti Hiashimu slovu nic nezmohl. Když tu náhle se z Uchihovské rezidence, kterou před chvíli minul, vypotácela Hinata. On si jí všiml jako první a zamířil si to k ní. Hinata ho nemohla zpozorovat na to, aby se stihla dát na útěk, ještě stále měla rozostřené vidění z oslepujícího záblesku. A než si všimla, že se k ní někdo blíží, stál už Neji u ní.
„Je ti něco Hinato-san. Cítíš se dobře?“ptal se, protože věděl, jak reaguje v podobných situacích.
„Asi ti zlomím srdce, Neji.“řekla naprosto chladným hlasem, bez známky nějakých emocí. Myslela to vážně
„Hinato-san, ale já tě přeci ne…“dále už se nedostal. Hinata převedla metaforu do reálu a vážně Nejimu zlomila srdce, teda spíše nechala explodovat.
Neji se skácel k zemi mrtvý s vyděšeným výrazem ve tváři. Ten výraz mu zůstal po tom, co ve svém životě viděl poslední. Byly to její oči.
Hinata pokračovala v cestě skrze Konohu k bráně. Strážní spali a proto mohla projít zcela nepozorována.