Alenka v Říši Divů 1 - Bylo nebylo

„Ještě zalepím tenhle… Táák… Je to.“ Pyšně pohlédl na své dílo sestávající se z pěti obálek, pěti dopisů, které před chvílí napsal a teď i zalepil. Na všech byly již předem napsané adresy. Teď byl ale hotov se svou prací a s pocitem, že si zaslouží tvrdit, že udělal kus práce, si otřel pomyslný pot z čela a na tváři se mu objevil úsměv. Jediné, co ještě musí udělat, je to, aby dopisy poslal adresátům. „Ale to bude až po obědě,“ pousmál se.
Nechal dopisy jen tak ležet na stole a vydal se do kuchyně. Z té se již hodnou dobu linula libá vůně, která by ho jindy, pravda, k jídlu přilákala mnohem dříve. Jenomže dnes to bylo jiné. Nejprve musel dokončit svou práci, oběd mohl počkat, i když mu po celou dobu výmluvně a vyčítavě kručelo v žaludku a každých pět minut se ujišťoval, že „už už bude oběd“. A že to byla pěkná fuška to všechno přepsat, celých sedm dopisů! „Jo jo, jeden by se tak akorát zasmál, že je to blbost, ale já povídám, že jak jeden nemá protichůdný prst, napsat delší text je hotové hrdinství,“ povzdechl si.
V kuchyni už čekala jeho manželka s úsměvem a na stole stála mísa, ze které se kouřilo. „Co to bude?“ věnoval manželce potěšený pohled a usedl na židli. „Zelná polévka a pak dušená mrkev, co máš tak rád,“ pohodila žena dlouhým ušiskem s jemným mrknutím oka. „Přidala jsem k ní pár vycucaných prstů, však víš, nějaké ty bílkoviny musí být. Kus masa by byl hnus, a ty by ses toho nedotkl ani třímetrovou tyčí,“ pousmála se, „ale prsty přece jíš, ne?“ Zjevně byla v oblbování svého manžela celkem zběhlá, protože se ani netvářila provinile. Problémem vycucaných prstů je totiž to, že i přes notné vycucání lidskými rtíky jsou to stále jen kůstky obalené masem. Přesně tím masem, které její manžel naprosto nesnáší. Na druhou stranu, u tak exotického pokrmu předpokládala, že nebude vědět, o co jde, a tedy by jí její nutná lež měla pomoci ho přinutit to sníst.
Snesl se před něj talíř a do něj vzápětí přistála záplava husté polévky. „Samozřejmě, že prsty jím, zas až tak vybíravý nejsem,“ snažil se tvářit uraženě, ale přitom si nebyl jistý, jestli by si to raději nedal bez nich. Zas až tak přesvědčivá jeho ušatá manželka asi nebyla.
Ženuška usedla naproti němu a lžící pokynula, že mohou jíst. Jedli velmi kultivovaně, dokonce za pomocí příborů, jak se to sluší na inteligentní tvory.
Ihned po jídle se ozvalo zaťukání na dveře a o chviličku později v nich stál malý myšák, přesněji řečeno malá myšačka. „Dobré odpoledne,“ smekla klobouk, co měla na hlavě, a vešla dovnitř. Oproti paní domácí pravda zas až tak malá nebyla. „Králíku?“ otočila se na svého přítele a ten jí jen pokynul, ať jde za ním do pracovny. Právě do pracovny s oněma dopisy.
Myška si je pozorně prohlédla, jen zvenčí, ale to jí nevadilo, i když by to nepřiznala - stejně byla víc zvědavá na adresáty než na obsah těch dopisů, který nejméně tušila.
„Ty jsi do výběru zařadil i kluky… He?“ ukázala na dopis, na kterém se skvělo výmluvné klučičí jméno – Deidara. „Pokud vím, tak tohle je ten… Umělec,“ naznačila rukama uvozovky, „a ten rozhodně nemá s naší Alenkou co dělat. Takovej cvok nás přece nemůže spasit! Krom toho, odkdy je z naší Alenky Aleňák?“ komentovala myš mezi tím, co si prohlížela i zbytek dopisů a nakonec králíkovi pod nos strčila dva dopisy s chlapeckými jmény, na rtech lehce sarkastický úšklebek.
Králík jen pohodil rameny. „V Orákulu nikde není ani zmínka o tom, že Alenka by měla být ženská. Tam je jenom obrázek - ostatně to vůbec celé připomíná spíš komiks beze slov, ten kdo to stvořil, by zasluhoval pár facek za to ulejvání, jako by mu snad upadly ruce, kdyby tam měl připsat pár slov - a ke všemu je tam ten člověk zezadu; jediný, co jde poznat, jsou světlý vlasy, tak jak mám zatraceně vědět, co je to zač? Alenka nebo Aleňák… Vždyť je to fuk, stejně musí pak projít čistkou“ mávl rukou. „Tak jsem vybral všechny, co splňují podmínku světlých vlasů. Nerad bych diskriminoval muže, a jestli to skutečně nemá být muž, “ vzal si od myši dopisy zpět a poskládal je v úhlednou hromádku na stole, „čistka to určitě prokáže. Stejně to budou brát spíš jako sen. A nebo noční můru,“ lehce se ušklíbl.
Myš už se tvářila smířlivěji. „Asi máš pravdu, králíku,“ pokývla hlavou. „Doručíš jim ty dopisy sám?“ „Jo, jasně, když už jsem je napsal, tak je i doručím,“ zabručel králík s lehce podrážděným podtónem. „Jestli tohle má být moje dílo, tak ho dokonám sám až do konce, ať mám pak být na co hrdý,“ ani se nesnažil svůj narcistický přístup nijak omlouvat.

*********************************

„No tak, pojď sem… Hodná čičí,“ usmála se malá dívenka s plavými vlasy, když právě přilákané kočce podávala misku s mlékem a plachý tvor se nakonec nechal i pohladit. Sice byla tahle micka trošku „jetá“, bílou srst na mnoha místech zašpiněnou a chlupy na nohou slepeny k sobě, jak vždy když zapršelo, si pak srst nestačila omývat, ale stále nepostrádala kočičí vznešenost a eleganci. A to bylo právě to, co Yugito vždycky imponovalo. Stačilo jí jenom se kochat pohledem na souhru štíhlého šelmího těla, každý pohyb packy byl naprosto promyšlený a ladný. Na oplátku kočky vždy lákala k sobě za pomocí mléka či jiných pochoutek, a nijak je nevěznila, když chtěly, tak šly. Krom toho kočky vždy nějakým záhadným způsobem přitahovala a občas se ani nemusela snažit o jejich pozornost, získávala ji prostě tím, jaká byla.
„Dáš si taky?“ otočila se na velkého dlouhosrstého mourka, který právě vylezl zpoza rohu. Toho už několikrát viděla. Byl pravý elegán; pokud šlo o to, jak se dostat na problematicky umístěná místa, on byl mistr. Dělal úžasně vysoké skoky a s promyšlenou jemností vždy přesně věděl, jak nevydat ani zbytečný kousíček síly navíc.
Už na ni byl zvyklý, a tak se vydal rovnou blíž. Samozřejmě se neobtěžoval mňoukat, ono ostatně kočičí mňoukání se svou lehce kvičící podstatou zní spíš zoufale a prosebně než vznešeně, a tak se kocour omezil jen na jemné zavrnění, když ho Yugito pohladila po hřbetě, mezi tím, co si svým růžovým jazýčkem pochutnával na dobrém mléku. Pohlazení samozřejmě neminulo ani bělosrstou krásku s výraznýma očima v barvě nebe bez jediného obláčku, nebe za letního dne.
Jen co byly obě kočky napity, pomalu se začaly stahovat zpět. Dívka si uvědomila, že ji vždy zajímalo, kde tyto kočky nocují, když málokdy přijmou pozvání k ní domů, a tak se vydala sledovat mourka. Ten se moc netvářil, že by proti pronásledování něco měl, na druhou stranu, to, jakou cestu si vybíral a jak občas až zbytečně zrychlil, nejspíše nasvědčovalo lecjaké sympatie a antipatie pokud šlo o jeho pronásledování. Ale Yugito to moc neřešila. Taky ho sledovala jenom zpovzdálí, a ani nemínila se mu do jeho příbytku nějak plést, jen se chtěla podívat…
Když tu náhle jí podklouzla noha a Yugito vyjekla. Dočista se zažrala do toho, aby svým sledováním kočce byla tou nejmenší přítěží a nerušila ji, že nedávala pozor na terén! Teď ale ovšem bylo moc pozdě; zahučela do díry totiž stejně, jako splašky vždy zahučí do záchodu, aniž by mohla stejně jako ony něco udělat pro svou ochranu.

*********************************************

„Ino? Pomůžeš mi dneska v obchodě, prosím?“ Rádoby slaďoučký hlásek. Ale se skrytou výhružkou. A slovo „prosím“ teda moc prosebné nebylo.
Blondýnka jen protočila oči v sloup. Dneska chtěla jít ven se svojí nejlepší kamarádkou, a ne zase pobíhat v obchodě a s vyceněnými zuby, útvarem úst, které se nazývá úsměvem, rozdávat kupcům kytky. V některých případech tuhle práci měla moc ráda, protože ji bavilo aranžovat kytky, zvlášť do větších kytic, na zakázku, ale dnes se jí prostě nechtělo. Jenomže ve chvíli, kdy se takhle mamka zeptá, je jasné, že „ne“ není odpověď, a tak se s představou příjemně stráveného odpoledne rovnou rozloučila. I přesto se ale pro jistotu vzmohla na odpor, i když ne že by si myslela, že to bude co platné. „Ale mami, pomáhala jsem ti přece včera!“ nasadila ublížené psí oči.
„Bylo to předevčírem,“ děla matka klidně. „Dneska je den před Valentýnem, spousta lidí si přijde pro kytky. A proto tu potřebuju jednoho pomocníka navíc.“ Když paní Yamanaka nechtěla, nedala se obměkčit ani za nic. Ani úplatky nebrala. Tato neblahá skutečnost již byla Ino dobře známá, a tak když nepomohlo první vzepření, nezbývalo jí nic než si skousnout ret a udělat to, co mamka chce. Jediné, co ještě mohla zkusit, byly ublížené pohledy, ale ty na tu ženu také nijak přílišně neplatily, tedy osud chudáka Ino byl naprosto jasně rozhodnut – pro příštích pět až šest hodin se měla stát otrokem na květinové plantáži.
Na sklonku dne byla plavovláska značně unavena a udřena. S matkou preventivně nemluvila, stále naivně doufala, že na ni jednou zaberou výčitky svědomí, a plouživě se táhla ulicí, ještě se jí nechtělo jít prostě domů, tam by na ní tak akorát čekalo neumyté nádobí, či kdo ví co ještě. To tak, dobrovolně dřít! Ušklíbla se. Pořádně si ani nebyla jistá, kam že to jde, ale že by zabloudila? To se jí jenom tak nestane…
Dlouhou dobu zírala jen na cestu před sebou. Najednou z náhlého popudu ale vzhlédla a rozhlédla se kolem, nepřestávajíc v chůzi. „He?“ Myslím, že tam bylo něco bílého… Počkat, jako bílý králík! Svraštila čelo a znovu pohlédla na dotyčné místo. A skutečně, tam bílý ušák ve vestě. Ino si připadala trochu jako šílenec, protože takový králík nemohl být skutečný - ale jen co se rozhlédla kolem, aby se podívala po lidech, jestli z jejího zmatení nejsou nějací rozpačití, protože králíka vidí jen ona, s drobným zaklením zjistila, že žádní lidé po ruce nejsou.
To zvíře ale bylo skutečné a tak nezbývalo nic jiného, než prostě uvěřit. „Eh… Pane králík? To vy jste poslal ten dopis?“ S lehkým zmatením se k němu rozeběhla. Ovšem ve chvíli, kdy začal zdrhat i králík, zřela, že nejspíš tu bude něco špatně. Automaticky zrychlila v poklus a pak běh, aby toho tvora stíhala. „No tak, počkej přece ty zajíci jeden!“
Z toho, že se králík najednou zastavil a otočil, bylo jasné, že slovo „zajíc“ je klíčové. „Nejsem zajíc, holčičko, to si laskavě uvědom! Mezi králíkem a těmi vašimi nevzdělanými zajíci je moc velký rozdíl!“ vyjekl podrážděně. „A pohni zadkem, nemám na tebe celý den…“ Aniž by chudák modroočka věděla, kam to vlastně běží, prostě pokračovala, jak jí to radilo její svědomí, akorát se uraženě uzavřela do sebe. A o chvíli později ti dva stáli hned vedle jakési díry.
„Tak, a skoč tam!“ Děvče se zatvářilo pochybovačně, zvláště když hloubku opatrně obhlédlo zblízka. „To myslíte vážně?“ povytáhla Ino obočí v jasném náznaku toho, že „sice jsem malá, ale rozhodně ne blbá“. „Bonbónek bych si možná vzala, ale tohle zavání nějakým podrazem, do toho nejdu,“ prohlásila a zkřížila ruce na prsou v obranném postoji.
„Tak hele, dochází mi trpělivost, mám na krku ještě další tři takový, jako jsi ty, a nehodlám se s každým dohadovat! Padej dovnitř, nebo tě tam hodím sám!“ králík velmi rychle ztrácel trpělivost. „Ty?“ zašklebila se pochybovačně Ino. „Shodíš mě tam, jo?“
Odpověď přišla brzy. „Jo!“ odvětil králík hrdě. „Tak co, vzdáváš se?“ Ten ušatý tvor jí sahal sotva do pasu, a to ještě ušima a ne tělem, a tak se jen ušklíbla. „Ani omylem!“
„Jak myslíš.“ Na tak malého tvora měl neuvěřitelnou sílu, jak zjistila, když ji házel směrem dolů do díry, a ona naopak házela sama sebou do všech stran. Ale nevykroutila se, místo toho s jekotem zahučela přesně tam, kde původně nehodlala skončit.

**************************

„Neruš, máti, což nevidíš, že pracuju?!“ ozval se nevrlý hlas malého blonďáka. Právě byl zaměstnán výrobou další figurky do své rozsáhlé kolekce. Ruce zapatlané od hlíny a lehce fanatická jiskra v modrých očích o tom jasně svědčily. Miloval vyrábění svých figurek. Momentálně jemně vymodeloval protáhlý čumák své sošce malého rohatého koníka. Až ji vyrobí, hodlal ji samozřejmě schovat – ani si nechtěl domýšlet, co by se stalo, kdyby některý z jeho kamarádů zjistil, že má slabost pro jednorožce a poníky. Určitě by si o něm nemysleli nic dobrého.
Protože se nemínil zvednout, jeho matka ho musela navštívit. „Deii, mohl bys laskavě dojít do obchodu pro nějakou tu zeleninu a trochu rýže?“ prohlásila stejně nevrle, jako ji předtím její syn odmítl – s tím rozdílem, že od ní ta výhružka měla mnohem silnější a vyšší platnost. Stačila ale chvilka, kdy viděla jeho tvořivost, a rázem roztála; vrhla se k němu a okamžitě mu nahlížela přes rameno.
„Co to vyrábíš? To je moc pěkné, Deii,“ švitořila mile a objala ho kolem ramen. Synátor se jí mezi tím snažil vykroutit z objetí a bleskurychle schovával svého jednorožce – nepochyboval o tom, že kdyby se jí zmínil, že něco takového modeluje, svěřila by se kamarádkám, od nich by se to dozvěděli jeho kamarádi, a pak by se z té ostudy nevyhrabal.
„Eh…“ zamručel, mezi tím, co figurku horečnatě skrýval dlaněmi snaže se to maskovat jako zuřivé modelování, a také mezi tím, co vymýšlel nějakou rychlou výmluvu. „To je…“ rychle jednorožci upravil tvar těla a kopyta přimáčkl do tvaru tlapek, žíně, na kterých si dal tak záležet, smáčkl do podlouhlého válečku, „přece cool drak, mami, to není poznat?“ strčil jí pod nos svého lehce poničeného jednorožce; pravda, mohl to být drak bez křídel, a s divným rohem uprostřed čela. Lehce nepovedený na to, jak Deidarovi modelování vždycky šlo – ale naštěstí matky obvykle nevidí to, co by měly vidět. Prostě přehlíží chyby svých dětí a libovolný výtvor označí za úžasný.
„Ale samozřejmě, že je to poznat,“ nezklamala, a vehementně pohladila syna po dlouhých blonďatých vlasech. Ten si jenom lehce úlevně oddechl. „Je to moc pěkné, zlatko,“ prohlížela si figurku jak jí ji Deidara ukazoval, tváříc se naprosto obdivně k jeho talentu. „Ale teď laskavě dojdi pro tu zeleninu!!“ vybuchla najednou a stála nad synem tak dlouho, dokud se skutečně nezvedl a nevydal požadovaným směrem.
„Chjo,“ povzdechl si blonďák a ploužil se ulicí směrem k nejbližšímu obchodu. Najednou ale, kde se vzal, tu se vzal, před ním objevil bílý králík ve vestě. Dei si ho původně chtěl nevšímat, ale králík se mu postavil do cesty a oslovil ho. „Stůj! Mám pro tebe návrh.“ „Odkdy králíci mluví, hnn?“ opáčil chlapec s povytaženým obočím, zjevně neberoucí na vědomí tvorečkův návrh.
„Od té doby, co ses tak sjel při tajném fetování hlíny ze svých drcených figurek,“ odbyl ho králík s mávnutím packy, „ale o to teď nejde. Mám pro tebe ten návrh. Dojdu za tebe nakoupit tu zeleninu; ale ty mi skočíš pro hlínu tadyhle do té díry. Můžeš si samozřejmě trochu vzít – je to kvalita,“ mrkl a ukázal packou na díru uprostřed ulice, které si Dei původně vůbec nevšiml a skoro by přísahal, že tam ani nebyla.
„No…“ zamyslel se. Zdál se mu to koneckonců jako dobrý nápad. Do obchodu to bylo ještě pěkných pár metrů cesty a ta díra byla hned tady. „Tak fajn,“ odvětil, a aby to zbytečně nezdržoval a mohl se už vrátit ke svému jednorožci, rovnou do díry skočil, nečekajíc na to, až králík nějak prokáže, že mluví pravdu a skutečně udělá to, na čem se domluvili.

***************************

Daleko předaleko, v pískem zaváté Suně, trénovala si mladá dívčina s pískově zbarvenými vlasy svá jutsu. Tedy, ono vlastně zatím nešlo o nic moc – jen si, jak tak máchala vějířem, představovala, jak mohutnými vlnami větru odhazuje imaginární nepřátele. „A máš to, potkáme se v jiném světě!“ zazubila se, když jeden z odhozených mužů v jejím malém fantazírování udělal velmi krásné salto, jak si tak letěl vzduchem.
„Hej, Tem!“ vyrušil ji najednou nějaký hlas. Otevřela oči, které předtím byly zavřeny, jak si jenom představovala, a lehce podrážděně namířila na příchozího vějíř. „Proč mě rušíš, ksó?“
Byl to jeden z jejích mladších bratrů, Kankurou, kluk, který měl vždycky slabost pro hru s loutkami; i teď jednu z nich svíral v ruce. „Já ti nechci nic, ale taťka by tě rád viděl doma, prej s tebou potřebuje něco probrat,“ pohodil uvolněně rameny a lehce protočil oči v sloup, jak ho zjevně ani bůhvíjak netěšilo, že si musel zahrát na poslíčka.
„Tak fajn,“ odpověděla dívka lehce neochotně, a i se svým vějířem se vydala dolů, směrem k vesnici, směrem domů, přičemž se jí nohy bořily do písku. Na to si ale jeden pravda časem zvykl, když nebylo zbytí a žil v tom odmalička, i na boty věčně plné písku.
Ušla ale sotva pár metrů, a všimla si jakési díry. Díra v písku?! Přinejmenším to v ní vzbudilo zájem a vydala se blíž, obhlížejíc to místo z čím dál větší blízkosti, až se nakonec nad otvorem v zemi sklonila. Jak to, že ji nezavál písek? A proč tu asi –
„Áááááááá!!“ zařvala, když jí podklouzla ruka a po hlavě slétla přesně do té zvláštní díry, která z nějakého důvodu byla i dost hluboká. Jediné, co stačila udělat, bylo strhnout s sebou i svůj vějíř, a zaslechnout bratrův hlas, protože ji viděl padat: „Tem, Tem!!“

********************************

„Uáááh!“ málem si rozerval pusu na dvě půlky, jak mohutně zazíval. Blonďáček s modrýma očima se teprve probudil. Ono když ho nebudil budík, když nikam nemusel, a ani rodiče, protože po ruce žádní nebyli, nebylo divu, že si čas od času pospal. Obvykle byl hyperaktivní až až, ale někdy…
Drbaje se na zadku se došoural k lednici a vytáhl z ní první věc, co nahmátl – což byl, jak jinak, instantní ramen. Nalil to do misky a pak to strčil do mikrovlnky, načež si o chvíli později pochutnával na dobré snídani.
„Co budu dělat dneska, - ttebayo?“ Když se tak nacházel doma sám, občas míval tendenci mluvit nahlas místo pouhého myšlení. A docela se to osvědčilo, aspoň doma nebylo takové prázdno a jemu tak často nebývalo strašně smutno. „Hmm… Mohl bych vymyslet nějaký perfektní vtípek pro toho starýho papriku, nějak ho napálit! Jo, to není špatný, - ttebayo!“ zazubil se radostně nad svým nápadem a vypil polévku z ramenu po tom, co vyjedl všechny nudle. „A příležitostně bych se mohl stavit u staříka Ichiraku,“ zamyslel se. „Mám celkem ještě hlad!“
Nakonec zvítězil hlad a dřív se posilnil u staříka, než se vydal k radnici, aby Kageho – „starého papriku“ – nějak poškádlil či podráždil. Až pak se s vítězným a zářivým úsměvem vydal směrem k radnici.

Mezi tím, v křoví, kul králík ve vestě své pikle na to, jak odchytit poslední dítě. Co to bude tentokrát? Prostě ho nechám spadnout do díry jako tu holku? Nebo ho budu muset nějak nalákat, přesvědčit, jako toho „umělce“? Nejlepší asi bude se ukázat a prostě zaimprovizovat, hmmm…
Králík nechal objevit se díru na ulici, a pak se vynořil z křoví, aby si s Narutem promluvil.

„Jůůůů, králík! A ve vestě!“ Stačilo, aby se králík ukázal a Naruto už se k němu řítil, aby toho divného tvora mohl prohledat, jestli to náhodou není maskovaný Hokage. Lehce zmatený náhlým sledem událostí králík stačil tak akorát uhnout na stranu, aby ho blonďák neporazil; uhnout tak akorát, aby Naruto do té díry sám zahučel.

********************************

Některé dopady byly tvrdší, některé měkčí. Nakonec ale všech pět dětí zmateně postávalo uprostřed kruhové místnosti s mnoha dveřmi.
„Co tohle jako je, - ttebayo?“ vrhl se Naruto k prvním dveřím co uviděl a vehementně zacloumal klikou. Dveře nepovolily, stejně jako všechny dveře, které vyzkoušel, mezi tím, co ostatní postávali uprostřed a hromadně či samostatně přemýšleli, co tohle má znamenat a jak by se mohli dostat pryč.
„Tohle je nějaký divný,“ mínila Ino.
„To teda jo – ten pošahanej králík mi slíbil hlínu na mého je- … Ééé, moje figurky, hnn!“ durdil se Dei.
„Taky jste potkali toho králíka?“ přidal se Naruto, který konečně zjistil, že ani jedny z těch dveří nejdou otevřít, a tak toho zanechal a přidal se k nim. „Chtěl jsem ho jenom pohladit, ale on se mi uhnul a spadl jsem sem!“ vysvětloval naštvaně tragédii svého příběhu.
„Hmmm, já viděla jenom nějakou díru,“ máchla rukama Temari, mezi tím, co Yugito jen pokrčila rameny. „Já si nevšimla vůbec ničeho, šla jsem, najednou mi podjela noha, padala jsem, a byla jsem tady…“
Zmateně si šuškali a řešili, jak se asi dostat pryč, když v tom je přerušil jeden hlas: „Přestaňte se tu dohadovat a pojďte laskavě za mnou!“