Alenka v Říši Divů 2 - Konkurz na Alenku

Komu jinému by hlásek patřil, než jejich milému známému, králíkovi ve vestě. Ale zas až tak milý známý to asi nebyl, podle toho, jaký pohled na něj vrhla Ino, v hlavě spřádající plány na pomstu za to nešetrné shození, a nadurděného pohledu obou blonďáků.
„Co to mělo znamenat?! Slíbil jsi mi hlínu a teď trčím tady… mezi spoustou blonďatých de*ilů! Hnn!“ z Deidarova pohledu šlehaly blesky a králík se nervózně ošil, protože měl dojem, že mu Dei právě přismahl obočí. Nebo se aspoň domníval, že cítí pach spáleniny, a spíš to bude pocházet od něj než od někoho jiného.
„Dřív než proneseš něco takového, zamysli se nad tím, ano? Asi sis nevšiml, ale z tebe je taky pěkná blondýnka!“ ušklíbla se posměšně Temari, která okamžitě postřehla podobnost mezi Deiem a Ino a šťouchajíc do Yugito se začaly svorně hihňat. Ino jejich počínání stihla nevrlým pohledem, protože jí to taky došlo, a Deidaru shlédla lehce znechuceně. Nebyla moc šťastná z toho, že má svého dvojníka v opačném pohlaví, a to ještě v bytosti zjevně cholerické, a až přespříliš fanatické. Ani to, že zjevně byl buď blbec nebo prostě dřív mluvil než myslel mu nedávalo příliš plusových bodl.
„Jo, co to bylo, - ttebayo?! Jenom jsem si tě chtěl pohladit! A možná trochu proša -… Ale ne, prostě pohladit, a basta!“ Druhého blonďáčka se zjevně celá Deidarova řeč nijak nedotkla, a Temařinu reakci možná ani nepochopil, protože se ani netvářil naštvaně za to, že byl nazván de*ilem. Všímal si akorát králíka, který začal uvažovat nad tím, že tohle možná nebyl zas až tak dobrý nápad.
„Tak hele děcka, přestaňte se tady dohadovat a laskavě mě vnímejte, jo?! Myslím, že tuhle část příběhu mám na starost já, tak ticho!“ pokusil se králík získat trochu autority. Kupodivu to do jisté míry vyšlo, až na stále se chechtající Yugito s Temari, které se zjevně vzájemně prohlásily za velké kamarádky. Asi jim nedošlo že tak jako tak se po tomhle menším dobrodružství v „Zemi v díře“ budou muset rozloučit, protože mimo jiné bydlí vzájemně nepříliš blízko u sebe.
„A teď, když máme trochu toho klidu… Pojďte za mnou, jako jste měli učinit už před pěti minutami!“ máchl králík packou směrem k vchodu do podzemí, který se tam najednou zničehonic objevil. Vlastně to byl vchod do pod-podzemí, ale kdo se v tom má vyznat?!
Děcka se netvářila moc nadšeně. Ale pravda, tohle už vypadalo líp, neměli tam jenom skočit, tady byly dokonce i schody.
„Pane králíku… Je vám jasné, že máme podložené důvody, proč vám nedůvěřovat?“ svraštila Ino obočí. „Protože vzhledem k tomu, že původně jste mě do té díry prostě hodil proti mé vůli, a teď si nemůžu být tak docela jistá, kde zrovna js - …“
Její řeč najednou přehlušil Narutův hlas. „Já bych šel, ale já se bojí - … Teda ne, to nikdy, já budu příštím Hokage, já se ničeho nebojím! Jenom nemám moc rád pavouky… A ty jejich nechutné pavučiny, a – a vůbec… Tam dole určitě nějací budou!“ Modrooký hrdina najednou trošku znejistěl. „Prostě nejdu první, je to jasný, - ttebayo?“ vykřikl nakonec, jak se snažil zachránit svou do hloubky se potápějící čest.
„Jestli vám to bude trvat ještě o dvě sekundy dýl, prostě vás tam naházím! A zeptejte se tady slečinky, že já to zvládnu!“ ztratil králík trpělivost a až nebezpečně zrudl; což bylo na jeho bílé srsti až nebezpečně vidět, stejně jako by byly vidět třeba zpocené kruhy v jeho podpaždí, kdyby tam nějaké byly.
To byl dost přesvědčivý argument, protože Ino si jenom skousla ret, nechtějíc zažít podruhé to samé, a tentokrát se kutálet po schodech, a vydala se směrem dolů. Bleskově ji následoval Deidara, protože od vznikajícího klubu Tema – Yugi se ozvalo šuškání ve smyslu, že by neměl nechat dámu čekat a že zjevně moc odvahy nepobral, když nejprve nechává jít svoji dvojnici. Pak až se za nimi s pokrčením ramen vydaly ty dvě. Naruto se ale stále netvářil přesvědčeně, a odmítl jít dolů sám, skutečně měl z pavouků děs a když ostatní byli v povzdálí, klidně to králíkovi přiznal a prosil, aby tam nemusel; o chvíli později se s nepěknými nárazy kutálel dolů.
„Uááárgh!“ zařval Naru jako tygr, když přistál dole a přímo před nosem se mu vysmíval pavouk, ten šmejd jeden mrňavá. Téměř nadsvětelnou rychlostí stál zase na nohou a tiskl se ke zdi co nejdál od toho tvorečka. Naštěstí chudák nepostřehl, že má vlasy plné pavučin. To by se jinak asi zbláznil.
O chvíli později kolem vyděšeného chudáka prošel zbytek jejich karavany, králík hnedka v závěsu. Zdálo se, že i Ino a její takřka dvojník v mužském se dávají dohromady; vzájemně se dokázali zaujmout povídáním o umění, které u Ino zahrnovalo aranžování květin a u Deidary zase modelování figurek. Jenom chudák Naruto zbyl zase sám. Ale asi ho to moc nebralo, protože se pilně zaměstnával tím, že dával pozor na své okolí, kdyby se náhodou znovu objevil nějaký nezvaný host v podobě pavouka.
„Pohněte zadky, fakt na vás tady nikdo nemá celej den!“ předběhl je všechny králík po čtyřech, a nakonec se, skoro až připomínajíce obyčejného tupého psa – což bylo pro něj velmi potupné, ale rozhodl se, že pro splnění svého úkolu udělá vše -, pletl mezi jejich nohama a popoháněl je k běhu.
Díky zrychlení tempa netrvalo dlouho, a najednou byl tunelu konec a všichni vyběhli na nějaké prostranství. Tedy bylo to spíš jako vstup do jiného světa; všude neuvěřitelné, barevné rostliny, podivné stromy s fialově a oranžové barevným listím, zvláštní velké vážky, které vypadaly jako houpací koníci, a obrovské divukrásné houby. Pěti dětem to až vyrazilo dech, ta krása, a mimoděk se zastavili na místě, jen Naruto se snažil všemožně vynalézavými způsoby dostat z vlasů pavučinu, když konečně postřehl, že ji tam má.
To celé ale nebylo králíkovi moc po chuti. Už zase zdržujou… Protočil oči v sloup a vrhl se k nim. „Tak makáme, zatraceně, to vám musím říkat stokrát…?!“
Po mnoha králíkových dalších pobídkách, které kolikrát neměly daleko k tomu, aby se zvrhly v otevřené nadávky vycházející z jeho čirého zoufalství nad tím, jak byla ta děcka pomalá a tupá, se nakonec dostali na místo určení. „Tak… jsme tady,“ padnul králík vysílením na zem mrmlaje něco ve smyslu, že teď si bude muset zbytek dne tak akorát dáchnout místo pokecu s kamarády a že na něj zbyla jen samá nevděčná práce, co se týče toho všeho s novou Alenkou.
Děti ale neměly čas si všímat králíka, protože je najednou zahalil mohutný dým, který Naruta svalil na zem v záchvatu kašle, mezi tím, co Ino si jen zacpala nos, Dei se tvářil znechuceně, a Temari to svým vějířem honem od sebe a Yugito začala odvávat. A právě z toho mračna, které se pomalu začalo roztahovat, najednou vykoukla jakási postava. Respektive víc postav – muž a dvě ženy, sedící u něj, mezi tím, co pokuřovali vodní dýmku, ale podle jejich smíchu byl pádný důvod si myslet, že co nevidět dojde k něčemu dalšímu.
„Aj karamba!“ vyděsil se bělovlasý chlapík a honem mocně zadul ze své vodnice, aby mohl děvčata nepozorovaně poslat pryč. Sice nebylo zakázáno mít nějaké vztahy… nebo i víc vztahů… ale zrovna by ho tak nemusela vidět děcka, no ne?
Když se kouř znovu rozplynul za řádné pomoci Temariina vějíře, ukázal se muž v celé své kráse. Dlouhé bílé vlasy, na nose bradavice, od očí splývající podivné červené tetování a na tváři výraz, o kterém se zjevně domníval, že je naprosto cool a neodolatelný. „Tak děcka, já jsem Absolutní Žabí poustevník Jiraiya!“ jeho tvář se roztáhla v široký úsměv. Pětice blonďatých kandidátů na Alenku ale jeho nadšení zjevně nesdílela.
„Cože? Tváříte se nějak vyjeveně… To jste o mě neslyšeli?“ zatvářil se zklamaně a znovu zadul mocně ze své vodnice. Naruto se zas mocně rozkašlal.
„Králíku! Tos jim nedal ty dopisy, zatraceně?!“ otočil se Absolutní Jiraiya na nebohého králíka, který se stále vydýchával z té námahy. Teď byl ale najednou živý až moc, protože zjevně nervózně přemýšlel nad tím, jak by se mohl co nejelegantněji zdekovat. „Éééh… Já…“ pomalu začal couvat, mezi tím, co se Jiraiya zamračil a obdařil ho speciální dávkou kouře, aby ho už rovnou představil na mučení, co ho čeká, protože z králíkova vyhýbavého počínání zjevně neměla vzejít kladné odpověď.
„J – já… Jsem je nakonec jaksi… nedoručil… na poště měli zavřeno… a mě se nechtělo je obcházet, když by tomu stejně nevěřili… tak jsem se na to prostě vykašlal a rovnou je přiměl nás tu navštívit…“ Králík zjevně chápal, že asi není nejlepší nápad prostě jenom tak zdrhnout, a tak lehce poraženecky snášel mohutný oblak dýmu, co na něj Jiraiya poslal s lehce arogantním výrazem. „Copak to nechápeš? Málem jsi to celé pokazil a my nemuseli taky mít žádnou Alenku!“ „A – ale - …“
„Alenku? Cože?“ přerušil je Naruto, který právě překonal svůj záchvat kašle. „Jaká Alenka, - ttebayo?“ rozhlížel se kolem, a tím vtáhl do děje i ostatní děti.
„Jo,“ ozvala se Temari, „co my tu jako děláme? Dostali jsme se do té díry, celou dobu nás sekýruje nějakej králík, a když už bychom se mohli dočkat vysvětlení, čeká nás akorát pošuk co hulí jak deset továrních komínů dohromady!“ Její výraz svědčil o řádném popuzení. Tváře ostatních dětí také volaly po nějakém rozumném vysvětlení. Ale to Absolutního Jiraiyu zjevně nijak nežralo.
„Cože?! Absolutní Jiraiya je po - … Jak jsi to vůbec mohla vyslovit, holčičko?! Mně se kolikrát přezdívá Neodolatelný svůdník všech žen, nic takovýho jako to slovo… co bys už nikdy neměla vypustit z úst, pro vlastní dobro! A moje dýmčička… To je srdeční záležitost, víš?! A ani bys nevěřila, kolik se dá na společné zakouření sbalit holek,“ zamumlal si pro sebe už zase s lehkým úsměvem. Děcka se tentokrát zdržela poznámky, jenom zírala, co tohle jako má být za boudu. Králík se mezi tím úspěšně vypařil z dohledu Absolutního Jiraiyi.
„Ale abychom se dostali k tomu, proč tu jste,“ prohlásil poustevník, když se trochu uklidnil z drzosti toho děvčete. „My hledáme Alenku. A proto jsme si sem pozvali vás. Tohle bude takový drobný konkurz na Alenku – a ten nebo ta z vás, kteří budou nejlepší, se stanou naší Alenkou a v budoucnosti nám hrdinně zachrání životy!“ nadšeně se na ně všechny zatvářil. U děvčat se nesetkal s absolutním odmítnutím, ale Deidara rozhodně zakroutil hlavou. „Nedělej si legraci, dědku! Dobře, klidně si svoji Alenku hledejte; ale copak vypadám jako holka, že bych měl taky soutěžit?!“
Naopak Naruta to tak nenamíchlo. Spíš zaujalo – aniž by řešil o co vlastně jde, možnost stát se spasitelem a hrdinou ho nadchla. „Já do toho jdu! To určitě vyhraju, - ttebayo!“ Bral to jako takový předstupeň k tomu, aby se mohl stát Hokagem. Dei ale stále čekal na Jiraiyovu odpověď.
„No tak, ty… éééé, jak se asi sakra menuješ? … nevadí, prostě ty, až na to jméno nikdo neřekl že Alenka má být holka; ale jestli se ti to nelíbí, pokud to vyhraješ, změníme to klidně na „Aleňák“,“ zazářil Neodolatelný svůdník jako by to mohla být nějaká útěcha – což naznačoval i Deiův otrávený výraz, protože v tom bohužel nebyl ani kousek ironie. To ale Jiraiyu znovu nijak nezdolalo v jeho nadšení.
„Takže, děcka, začneme s tím konkurzem! Každý z vás si připraví takovou krátkou scénku, nebo tak něco, kde se představí jménem a trošku uvede, co ho zajímá,“ poustevník se jenom pousmál, „to budete předvádět i před svými kolegy, pak s každým z vás soukromě pohovořím, a uvidíme…“ Pohledem ze kterého čišela chlípnost, citelná i když jste se dívali dva metry mimo jeho oči, přejel děvčata. Všechny tři se svorně znechuceně zašklebily. Jiraiya původně vypadal jako chlípný svůdník, to sice ano, ale v rozumných mezích… Že by se ve volných chvilkách oddával fantazii a stával se pedofilem?
„To určitě není nutný,“ bránila je Yugito. „Jo, to jste si jenom vymyslel!“ podpořila ji Ino s jasnou myšlenkou – Kdo ví, jestli nejste i na kluky? Pak by tohle celé bylo ještě nechutnější! „Vymyslel, abyste s námi mohl zůstat o samotě, a pak…“ Radši už nedokončila, protože se jí už z vyslovení té věci dělalo blbě.
„Ale kde,“ zasmál se Absolutní Jiraiya smíchem, ve kterém ale chyběla ta potřebná špetka srdečnosti a bezstarostnosti. Dívky snadno poznaly, že uhodily na tu správnou strunu a to v nich jen podpořilo jasný nesouhlas. I někdo jako poustevník, kterému ženy nepříliš často říkaly „ne“, pochopil, že to nemá cenu. „Fajn, tak se jenom představíte v nějaké scénce nebo tak něco… Snažte se okouzlit, můžete tančit, můžete zpívat… Tak, teď máte možnost se připravit, tak jděte pryč, ať je to pro mě překvápko, šup šup!“ Notnou dávkou kouře je vyhnal pryč z jeho paloučku někam za křoviska, přičemž se od něj za chvíli začalo ozývat pobavené chichotání; zahalen kouřem si k sobě zas pozval svá děvčata, když už musel zrušit ty soukromé pokecy s malými dětmi.
Děcka teď měla čas na sebe. Ino s Deidarou uvažovali nad tím, jestli vůbec má cenu to celé zkoušet, stejnak ten chlípník vybere tu nejhezčí z děvčat, leda že by byl i na kluky a měl je radši jak děvčata, Temari a Yugito se už vzájemně radily, jak ty scénky vykoumají, a Naruto zase kutil něco dočista sám. Ale zjevně s tím neměl problém. Svým ultimátním jutsu toho chlípníka docela odrovnám! To já budu tím hrdinou, vybere si jen a jen mě! Narutův odhad nebyl špatný.
O chvíli později je Jiraiya znovu pozval k sobě, a že se budou v tom představování střídat, a zbytek vždycky bude dělat publikum. Jako první šla Temari, která vykouzlila jakýsi sličný tanec se svým vějířem, a jediné, co řekla, bylo její jméno. Samozřejmě si i s Yugito společně řádně domyslely, že na něj budou platit jen jejich těla, pokud to skutečně vybírá jen on, a tak její scéna byla plná vyzývavých póz; bělovlasý chlípník se tvářil zaujatě, ale zdržel se slintání, protože se nekonal žádný striptýz.
Potom byl na řadě Deidara. Ten to stále bral jako urážku osobní cti, že se účastní soutěže o titul, který je vlastně holčičí, a tak měl jen krátký otrávený proslov. Ino se pokusila něco zazpívat, Yugito stejně jako Tem tančila, ale těch vyzývavých póz bylo méně; na druhou, její ladnost připomínající kočku dokázala okouzlit.
Poslední šel Naruto, tváříc se jako že má celou soutěž v kapse. A nebyl daleko od pravdy. Energicky se představil, což Absolutního Jiraiyu příliš nevytrhlo, ale pak složil ruce v pečeť a zatvářil se vítězně. „Oiroke no jutsu!“ Ve chvíli, kdy z něj byla sličná kráska, nezdržel se chlípný poustevník toužebného slintání. Blonďáček tomu ještě nasadil korunu, když medově sladkým hláskem své ženské podoby zapěl: „No tak, Jiraiyo – sama, zvolte mě Alenkou, a nebudete litovat!“
Absolutní Jiraiya měl rázem vybráno. „Tenhle… eh, Naruto, jo, jasně; díky, ty s tím vějířem … se stává naší Alenkou!“ Chyběly fanfáry a rachejtle. Ostatní jen otráveně krčili rameny. Naruto se vydal směrem k Jiraiyovi a ten si ho za rameno odváděl pryč po tom, co ho pro štěstí ofoukl dýmem z jeho vodnice. Zbytek dětí tam zůstal stát jak truhlíci, sledujíce ty dva jak odcházejí pryč.
„Hej, počkejte, co máme teď dělat my!“ zařvala Temari po tom, co si to uvědomila, a stejně jako všichni ostatní se tvářila naštvaně. Absolutní Jiraiya se otočil a lehce ležérně pohodil rameny. „Vím já? Má se o vás postarat králík… který tu ale není… hmm… asi si ho musíte prostě někde sehnat,“ odvětil, dál se o ně nezajímaje.
Naštěstí to děcka neměla ta složité. Vzápětí totiž u nich zachrastilo chroští a vyloupl se z něj hledaný ušák. „Tak co, jak to dopadlo? Kdo je ta Alenka?“ Odpovědí mu byly otrávené výrazy. „Spíš Aleňák…“ ušklíbla se děcka. I přes jejich prvotní nezájem je nakonec docela zprudilo, že vyhrál ten tupec jenom díky jeho trapné technice.
„Takže ten… Uzumaki?“ otázal se králík, ale byla to spíš řečnická otázka. „A jak to…?“ „Použil nějaké jutsu, které ho změnilo v nahou blondýnu s velkými vnady,“ odpověděla Ino a protočila oči v sloup.
Králíkovi to hned bylo celé jasné. „Ale to je špatně! Takhle tu Alenku vybrat neměl!“ otočil se směrem, kudy ti dva odešli. „My víme, taky se nám to nelíbí,“ pokrčila rameny Temari. „Ale co můžeme dělat?“ „Ale to není jenom nespravedlivé, ten hlupák vybral špatnou Alenku, určitě!“ rozrušeně jančil králík a tváře zbytku se rozzářily. Že by nová šance…?
Bělosrstý králík se rozběhl směrem, kam ti dva zmizeli, a během chvilky byl zpátky i se zklamaným Narutem, i Jiraiyou, kterému v zákrytu pěkně vynadal. Scénkám, které byly opakovány, byl teď přítomen i on, a pak náležitě dohlédl na to, aby Jiraiya nevybíral podle vnadů, což našeho poustevníka pěkně otrávilo. Nakonec se ale tak jak tak rozhodl, a tentokrát zřejmě pro tu správnou Alenku.
„Fajn, fajn, když myslíš, králíku…“ znuděně vyfoukl ze své dýmky kouř. Choval se spíš jako puberťák než moudrý absoluťák. „Tak tedy; Alenkou se stává… … … … … Yugito !!“