Život je krutý...nebo ne? 01
„Co si o sobě myslíš? Že si mě budeš přivlastňovat? Já si budu chodit kam chci a s kým chci!“ Zařval vysoký černovlasý ninja, evidentně naštvaný na tolik, že by cokoli ihned rozflákal. Ruce si založil do kříže a očima propaloval červenovlásku před ním. Její oči byly jako skla, leskly se pod náporem slz, které se snažila žena marně zatlačit zpět.
„Odchá...“ nestačil doříct to hnusný slovo, když se mu kolem nohy obmotaly dvě malé ručičky. Muž se podíval dolů a chvíli sledoval, jak se jeho hnědovlasý mladší syn držel jeho nohy a nechtěl se pustit.
„Pusť mě!“ zařval přes půl vesnice a prudce cukl nohou tak, že se chlapec rozplácl o zelenočerný koberec a muž odcházel po schodech do předsíně. Chlapcovi se začali valit do modrozelených kukadel slané kapky slz a vyplivl trochu krve na koberec. Pomalu se začal zvedat a ze schodů se začala ozývat prosebná ozvěna.
„Tatí...!“
Otevřel oči a celý zpocený se posadil na postel.
„Tyhle noční můry mě jednou zabijou safra.“ oddechl úlevně s lehkým úsměvem.
Vstal z postele, promnul si oči a s vyluzováním různých nelidských zvuků se protáhl, aby se vydal k oknu se sněhově bílou záclonou. Rozvalil ho dokořán a opřel se o přední část parapetu. Vítr si hrál svoji písničku na jeho vlasy a cítil příval čerstvého vzduchu, který mu dělal dobře.
„Ta cesta stála za to, je to tu nádherné.“ usmál se na lesnatou krajinu za vesnicí a prohlížel si skálu s vytesanýma hlavama Hokagů.
„Musím zajít k hokage, abych po tom včerejšku věděl co a jak.“ zauvažoval polohlasem, odvrátil se od okna a vydal se do kuchyně. Strčil hlavu do lednice a zkoumavým pohledem se po ní rozhlížel, jestli mu náhodou něco nenabídne.
„A ejhle, mlíko, to by mě zajímalo, jestli je tu někde i kakao.“ zaculil se na vnitřek lednice, protože si uvědomil svůj monolog, který poslední dobou vedl čím dál častěji, vytáhl z ní hlavu a poté mlíko. Zamyslel se, kde by tak ono kakao mohlo být. Pohled mu zbloudil k čtyřem skříňkám pod linkou.
„Mám tě!“ zvolal vítězně a udělal si oblíbenou snídani...kakao s “tunou“ cukru.
Vyklopil nápoj do sebe, odložil hrnek do dřezu a běžel směr koupelna, protože zjistil, že opět nestíhá, jak bylo jeho dobrým zvykem.
Vydrhl zuby a opláchl si obličej. Přeběhl do pokoje div se nepřizabil a nahodil na sebe krémovočerné tříčtvrťáky a pruhované bílé triko. Seběhl po schodech dolů, nazul boty, ani se neobtěžoval je zavázat, tkaničky prostě nějak zamotal do sebe, nasadil obdelníkové modré brýle a vyběhl z baráku. Mihl dřevěnou branku a prašnou cestou se snažil co nejrychleji dostat do kageho budovy. Cesta trvala jen chvilku, ačkoli se mu to zdálo jako věčnost. Měl strach z nových lidí, věcí prostě ze všeho nového. Před budovou zvolnil tempo, vyšel v klidu schody a v posledním patře těsně před kanceláří na něj začal doléhat nával myšlenek.
„Proč bych ti měl věřit, opustil si nás a teď, teď chceš abych se k tobě vrátil?! A ještě jako vrchol za tvou novou rodinu? Zapomeň!“ vyštěkl brunet.
„A kam chceš jako jít? Hmmm? Matka od tebe utekla protože si ji lezl na nervy!“ skoro se vysmíval svému synovi.
„Drž zobák ubožáku! Ty jsi ten kdo nás opustil, nezajímá mě tvůj názor, pokud je to všechno cos mi chtěl tak zmiz!“
Z hloubi minulosti ho vytrhla rána a před sebou se mu najednou zjevil v třískách a prachu jakýsi blonďák v oranžovočerných hadrech. Ten se na něj podíval, usmál se a s boulí na hlavě se vracel dovnitř. Brunet se začal otáčet, protože si myslel, že se dostal někam jinam než chtěl.
„Asi jsem si spletl patro.“ řekl si pro sebe a pomalu se vydával ke schodům. V díře od dveří se však objevil blonďák, který z nich před chvilkou vyletěl.
„Máš jít dovnitř za babčou.“ řekl a jak se rychle ukázal tak zase zmizel.
„Za babčou?“ Mihlo se mu hlavou. Přešel myšlenku a nejistým krokem vešel do kanceláře.
„Zdravím ve spolek.“ nahodil přátelský hlas a upnul pohled na blondýnu s rozpuštěnými vlasy a rukama spojenýma pod nosem. Všichni v místnosti mu pozdrav opětovali a on si všimnul, že tu nejsou tři lidé ale šest. Růžovovláska se zelnýma očima stojící v pozoru s chladným pohledem z okna. Černovlasý, pobledlý chlapec v jeho věku, usmívajíc se na něj. Pak muž jehož tvář skrývala maska, bylo vidět jen jedno oko a jeho bílé vlasy ozařovali místnost skoro víc než letní slunce v pravé poledne. No a samozřejmě blonďák s úsměvem od ucha k uchu, ne-li dál, podávajíc mu ruku.
„Ahoj, já jsem Uzumaki Na...“ nedořekl to, co chtěl, protože mu do toho skočila Pátá.
„Naruto na seznamování si myslím budete mít času dost a vůbec co tu okouníte? Rozchod!“ mírně zvýšila hlas a při tom se mrzutě podívala na Naruta, aby nemohl už nic pronést.
„Dobře, dobře.“ culil se Naruto a couval z děravých dveří, aby nechytil znovu takovou ránu. Ostatní odešli jen s pokývnutím hlavy jakože rozumí. Zabouchli se dveře a Tsunade spustila už milým hlasem.
„Včera jsme si nestihli moc popovídat, tak to teď napravíme. Jsem Tsunade, Pátá hokage, ale to jsem ti myslím včera říkala, nebo ne? No to je jedno. Pověz mi něco o sobě.“ nemohla si vzpomenout, protože to zase trošičku přehnala se saké, takže měla trošičku opici.
„Mé jméno je Sachio, jsem ze skryté Kamenné, respektive byl jsem. Odešel jsem i když vím, že je to zakázáno a půjdou po mně, doufám že mě vezmete mezi sebe a neučiním Listové nějaké problémy.“ odpověděl trochu koktavým hlasem a čekal co na to bloncka, měl pocit, že ho přijme, i když je z Kamenné vesnice s kterou Listová vycházela hodně nerada. Pátá se otočila zády a rychle prolítla očima vesnici.
„Proč si utekl ze své rodné vesnice?“ otočila se zpět a čekala co z něho vypadne.
„To je trochu...složitější.“ poslední slovo bylo tak nevýrazné, že ho Tsunade sotva slyšela a sklopil pohled do hladké, dřevěné podlahy kanceláře.
Tak jsem se dokopal něco trochu publikovat. Vím není to nic zkvostného, ale nemám co dělat a tohle mě prostě baví x). Pište kritiku o sto šest budu jen rád.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Většinu toho, co jsem chtěla říct, už za mě napsala akai. Přesto ale dodám pár věcí, které mě upoutaly (uhodily xD.)
Ovšem... i přes mou rýpavou kritiku se mi to líbilo. Jsem ráda za Kamennou, už jen proto, že se o ní zrovna moc nepíše. Hlavní hrdina je mi blízký hlavně tím kakaem xD. No a co se týče začátku, tak ten byl skvělý. Líbilo se mi zoufalství toho malého chlapce, jeho zvolání za odcházejícím otcem.
Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, každopádně se mi to líbí. Takže ne, že se dokopu k poslední napsané kapitole a budu muset čekat půl roku na update xD.
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
fajnee (chyby se neresi ja jich delam snad milion)
Hahá, o sto šest, jo? To jsi neměl dělat
Ne, nemusíš se bát. Neumím nijak kritizovat, takže si vystačím u poukázání na pár chybek, kterých jsem si v průběhu četby všimla
Uf. A když jsem už našla všechny chyby, kterých jsem si všimla, mohla bych začít i s pochvalou. A ta je velká. Nejenom že máš krásný název (jak já nenávidím vymýšlení názvů ) ale dokonce je to i moc hezky napsáno.
Začátek je přesně takový, jaký bych si ho představovala. Něco, co mě dokonale naladilo ke čtení. Stejně jako i dál.
Opravdu, nebýt těch pár chyb, by to bylo skvělé (takhle "jenom" nadprůměrně )
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Děkuju pěkně , je vidět, že si s češtinou vůbec nerozumím, za což se teda omlouvám. Chyby opravím co nevidět. Jsem rád, že se povídka aspoň trochu líbí a ještě jednou děkuju za shrnutí těch mnoha chyb . Do příště se napravím (doufám).