Život je krutý...nebo ne? 02
„Ale no tak, přece bys nebyl smutný, že tu zůstáváme. Můžeš nás kdykoliv navštívit.“ řekl s úsměvem mladý, černovlasý muž po boku s černovláskou, která měla chladný pohled mířící na Sachia.
„No to asi těžko, když mě budou považovat za uprchlíka.“ zamumlal stroze, aniž by se jednomu z nich podíval do očí. Neměl rád bratrovu přítelkyni, tedy teď už manželku, ale bratra často obdivoval v mnoha věcech co dělal, vždycky mu dokázal pomoc, držel s ním a nikdy ho nezradil. Teď, jak se objevila Ona, se k němu chová úplně jinak. Posílá ho pryč, do úplně jiné vesnice, aby nemusel žít s otcem a za matkou bohužel nemohl.
„Tak pojď se mnou, prosím.“ naléhal brunet a zatvářil se na něj co nejsmutněji.
„My jsme si pronajali byt na druhé straně vesnice, ale nemohli jsme si dovolit větší, než pro tři lidi.“ při těch slovech se podíval na černovlásku. Začala si hladit břicho a provokativně se na Sachia pousmála. Když to Sachio slyšel, začali se mu hrnout do očí slzy. V té chvíli ani nevěděl, jestli jsou to slzy štěstí nebo zloby, ale jedno mu bylo jasné, nemohl tu už jen stát. Připadal si jako odhozená hračka, o kterou nemá nikdo zájem, ale zároveň přál bratrovi novou rodinu. Rodinu, o které se mu může jenom zdát.
„Sbohem.“ byla jeho poslední slova k nim a rozběhl se pryč. Nechtěl poslechnout bratra, ale musel pryč. Jinak by mu každý den, každá minuta připomínala minulost. Minulost, na kterou chtěl navždy zapomenout.
„Sachio!“ probudil bruneta, řezavý hlas bodající ho do uší.
„Omlouvám se.“ zahnal myšlenky a začal vyprávět svůj příběh v Kamenné. Tsunade poslouchala každou větu velmi pozorně, neměla pocit, že by si něco přikresloval. Byla to realita doprovázející Sachia do dne, než se dostal do Listové. Hlavou se ji honily různé myšlenky, ale chlapce i tak velmi dobře naslouchala.
„Takhle jsem se dostal sem.“ dokončil potichu svůj příběh a pozoroval Pátou, aby odhadl, na co by se ho mohla ještě ptát.
„Zajímavé, zatím je to všechno, projdi si vesnici, ať trochu víš, jak to tu vypadá. Hlavně se nesnaž provést nějakou hloupost. Víš, že tě sledují naše ANBU.“ Chlapec kývl a opatrně odešel z kanceláře, aby děravé dveře nevypadly z pantů.
„Podivný kluk, uvidíme co je zač.“ začala si Tsunade vykládat sama se sebou a při té příležitosti, kdy ji nikdo nerušil, vytáhla z šuplíku láhev saké a lokla si, aby měli její hlasivky ten správný tón.
„Shizune!“ zakřičela velitelským, ohlušujícím hlasem přes půlku vesnice, až z té tlakové vlny vypadly zbytky dveří z jejich dosavadního místa. Během čtyř sekund se krátkovlasá bruneta objevila ve dveřích s prasátkem v náruči a rozhlížela se po kanceláři, co se stalo.
„Volala jste Tsunade-sama?“ vyloudila ze sebe udýchaně.
„Copak? Špatně si mě slyšela?“ zasmála se Pátá a pokračovala „Potřebuji do kanceláře konečně nějaký dveře, který se nevylomí, když se o ně někdo trochu opře, nebo do nich omylem vrazí!“ odfrkla s záludným úsměvem a dodala „A když už budeš něco dělat, můžeš mi donést spisy uprchlých ninjů, kteří přišli do Listové.“
„A-ano“ zakoktala s respektem bruneta, opatrně překročila dveře a zmizela za rohem kanceláře.
„Voda, jídlo, deka, kunai, pár shurikenů. No, snad mi to bude stačit.“ pomyslel si, hodil batoh na záda a položil klíče na stůl. Prošel kolem kamenné branky, kterou nechal otevřenou. Vyhoupl se na strom vedle cesty a rozhlídl se po vesnici. Byla tak krásná při západu slunce. Děti hrající si v parku mu připomínaly dětství se svým nejlepším kamarádem, s kterým si na tomtéž místě hrávali. Pohlédl na stranu do dlouhé cesty, lemující každý druhý metr strom. Vždy po ní chodil domů z akademie a z jednoho starého stromu se vždy dostával do svého pokoje v prvním patře, když měl nějaký průšvih. Za domem byla krásná zahrada s rozsáhlým trávníkem uprostřed a ovocnými dřevinami okolo. Slunce mu začalo nepříjemně řezat do očí. Opřel se o jednu tlustou větev, vystupující těsně za ním a čekal, až slunce plně zapadne za skály, tyčící se okolo vesnic.
„Au!“ zaskřehotal a podíval se před sebe. Z hlubokého přemýšlení ho probral náraz do stromu, z kterého spadlo pár zelených lístků na kraj cesty. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v lese, před kterým se rozléhala velká louka s vysokou trávou. Motýli lítali z květiny na květinu a na konci louky stáli tři lidé. Pořádně na ně neviděl, protože slunce mu pálilo přímo do očí. Sedl si na okraj lesa, aby mu stromy stínily ve výhledu. Sledoval jak se dvě siluety pustily do boje a třetí zašla do lesa. Boj byl v plném proudu. Všiml si, že jeden z nich používá pouze taijutsu, jeho rychlost byla nepopsatelná. Skoro ho nestíhal pozorovat. Druhá postava útoky pouze odrážela, sem tam po něm hodila kunai nebo shuriken, ale to bylo vše. Najednou ucítil něco na svém levém rameni a prudce se otočil. Právě se díval do zelených očí, které ho dostávali téměř do transu.
„Kdo jsi a proč nás špehuješ?“ zeptala se chladně růžovláska a uchopila ho za triko.
„Ahoj. Jmenuju Sachio, přišel jsem do Listové, protože jsem to v rodné vesnici nemohl vydržet. A nešpehuju vás, něak jsem do tohoto lesa zabloudil, tak jsem si sedl a pozoroval boj.“ vysoukal ze sebe tichým hlasem a ukázal před sebe na louku kde seděli dvě siluety a prudce vydechovaly.
„Z jaké vesnice jsi přišel?“ pokračovala ve výslechu dívka.
„Kamenné, proč se ptáš, je to pro tebe nějak moc důležité?“ chytil nerva brunet. Růžovláska ho hned zklidnila jednou ranou do obličeje, což způsobilo, že přiletěl doprostřed louky. Viděl jen jak se dvě postavy přibližují. Dle blížících se siluet poznal, že to jsou určitě oba kluci. Jeden z nich měl černé vlasy v kastrólovém sestřihu, hustý obočí a divnou zelenou kombinézu s oranžovými doplňky. Druhý, také černovlasý, ale s dlouhými vlasy byl stejně vysoký, a však co Sachia ohromilo byli jeho bílé chladné oči.
„Otázky tady kladu já.“ zařvala dívka, když ho znova chytla pod krkem a trochu s ním zatřásla.
„Sakuro, to stačí. Myslím, že ta jedna rána mu stačila.“ křičel na ni z dálky dlouhovlasý a zrychlil. Sakura po chvilce pustila svého „zajatce“ a postavila se.
„Omlouvám se za Sakuru, je poslední dobou trochu nedůvěřivá a podrážděná, já jsem Lee “ ukázal na sebe kluk se sestřihem alá kastról a pokračoval „a tohle je Neji.“ ukázal na kluka s čistým bělmem v očích a pomohl Sachiovi na nohy.
„Díky. Omlouvám se, jestli jste si mysleli, že vás špehuju. Jen jsem si procházel vesnici a něak jsem se zamyslel a skončil jsem tady. Jsem Sachio, bývalý ninja z Kamenné.“ zaculil se a poškrábal se ve vlasech.
„Další z Kamenné? Co se to...“ nedořekl Neji a přilítla mu rána zleva kde stála růžovláska.
„Ale nic, Neji moc čte. Občas si plete knihy s realitou.“ culila se Sakura, jakoby Neji nic neřekl.
„Cože? To se mi...vlastně nic.“ řekl si pro sebe do větru, aby ho Sakura neslyšela.
„No my už musíme jít. Slunce zapadá a už toho trénování máme pro dnešek dost. Měj se Sachio. Brzy se určitě opět potkáme.“ řekla Sakura popadla Nejiho za límec a vláčela ho z louky pryč.
„Čau.“ dodal Neji s Leem a běželi skrz les do vesnice.
„Ahoj.“ křičel na ně s úsměvem a ještě stále si držel oteklou tvář od rány, kterou trochu nedorozuměním schytal.„Divné, divné.“ řekl si jen tak pro sebe a po chvilce osamoceného stání na louce, mezi všemožnými barevnými květinami, se vydal zpět do vesnice po cestě, kterou pravděpodobně přišel. Po cestě, mezi domy na kamenné cestě mu padl do oka jeden strom, připomínal mu strom, na kterým seděl, když odcházel z Kamenné. Měl ještě nějaký čas, než planoucí lampión na nebi usedne za obzor a místo něj se na oblohu vyšvihne ozářený měsíc v úplňku. Vyskočil na strom a usedl na pevnou větev co nejvýš ke koruně. Sundal brýle a pohled nasměřoval na skálu s vytesanými hlavami Hokagů.
„Skrytá Listová“ usmál se na protější strom, ukrývající stíny malých živočichů. „tak krásná vesnice. Proč mi o ní bratr nikdy nevyprávěl?“ dokončil monolog. Zavřel oči a nechal se unášet teplým vítrem procházejícím celou vesnicí. „Tak příjemný pocit. Kamenná je oproti Listové nic.“ pomyslel si a připouštěl si to příjemné teplo uvnitř, které ho hřálo od doby, kdy vešel branou Listové.
Otevřel oči a zjistil, že slunce již zapadlo za obzor a vystřídal ho měsíc. Ozařující dřevěné domy vesnice dodávaly vesnici na tajemnosti. Sem tam se mihl na cestě stín hlídkujícího ninji. Šustění stromů, tekoucí řeka, občasné zahoukání sovy, to všechno hrálo uspávací melodii přírody. Uvědomil si, že by měl jít už pomalu domů, přeci jen prošel téměř celou Listovou, tak ho už trochu bolely nohy a tvrdá větev mu k pohodlí taky moc nepřidávala.
„Domů“ opakoval si to slovo, které mu poslední dobou nic moc neříkalo, ale po dnešku se to opět změnilo. Nemusel se bát příchodu domů, kdy ho táta zmlátil jen za to, že měl špatnou náladu. Nemusel se bát, že bude ve vesnici sám, když bude bratr na misích. Hned co přišel do svého nového domu, zapadl do koupelny. Pustil na sebe proud vody, aby spláchl pot po klidném dni v nové vesnici. Věděl, že zde začíná nový život. Život, který by mohl konečně stát víc, než za starou bačkoru.
Tak jsem i přes bolest hlavy z toho vedra dopsal další část .
Kritika potěší a omlouvám se za určité gramatické chyby, snad jich je méně než minule. x)
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.