Písečná bouře 13

Kankurou ji vedl nenápadnou snad i trochu zapadlou uličkou směrem k velkému skleníku, který ji upřímně ohromil.
„Páni. Nenapadlo by mě, že je tu něco tak velkého.“ řekla s úsměvem a pohledem přejela k záhonům plným drobných kvítek i podivných travin.
„Když si říkal, že jich nemáte moc, čekala jsem něco trochu menšího.“ pokračovala a pomalým krokem procházela mezi záhony.
„Taky, že nemáme.“ potvrdil Kankurou s lehkým pousmáním, ale když si všiml jejího udiveného pohledu, pokračoval: „Máme od každé rostliny něco, ale není toho moc, je tu jen hodně druhů.“
„Chápu.“ řekla Suki a dál se rozhlížela po bylinkách.
Cestou potkávala bíle oblečené shinobi, kteří si ji prohlíželi stejně zvědavě jako ona je. Jeden z nich ji dokonce zastavil a podezíravě se zeptal: „Kdo jste a co tu děláte?“
„Jen klid, je tu se mnou.“ odpověděl Kankurou dřív, než stihla odpovědět Suki a vedl ji dál kolem podivně vypadajících rostlin, které rostly po podpěrném sloupu do výška asi tří metrů. Dívka si je a jejich drobounké kvítka ještě chvíli prohlížela, než se vydala dál.
Ale i přes fakt, že byla konečně obklopena rostlinami, Suki upřímně pochybovala, že bude schopná ve skleníku vydržet moc dlouho, protože už po půl hodině se jí nepříjemně dýchalo.
Ve skleníku sice nemohlo být větší horko než venku, ale i tak tam byl těžký vlhký vzduch, na který z horské vesnice, kde stále foukal vítr, který přinášel čerstvý vzduch, nebyla zvyklá.
Ani její společník nevypadal z pobytu ve skleníku příliš nadšený a Suki to ani v nejmenším nepřekvapovalo, když uvážila, že celý život strávil v suché poušti.
„Půjdeme ven?“ zeptala se přívětivě, jistá si tím, že mladík nechce udělat první krok.
„Rád.“ odpověděl s téměř úlevným úsměvem a zamířil ke dveřím.
Suki se sama pro sebe pobaveně usmála a následovala ho.

„Kam půjdeme teď?“ zeptala se, když se konečně dostali ven ze skleníku a jeho vlhkého vzduchu, a zvědavě si ho prohlížela.
„Je nějaké místo, kam bys chtěla jít, Suki-san?“ zeptal se na oplátku.
„Já tady nejsem doma, Kankurou-dono.“ odpověděla mu s úsměvem.
„Taky se můžeme jenom procházet.“ nadhodil.
„Dobře a cestou mi můžete říct něco o historii a proč si vaši předci vybrali zrovna poušť.“ řekla s úsměvem, ale její tón dával tušit, že si o nich myslí, že to byli blázni, když si vybrali takovéhle hrozné místo, kde kromě písku nic není.
„To zní dobře.“ řekl Kankurou, který nepostřehl její tón, s úsměvem a pokynul jí směrem k jedné ulici, která vedla do centra.

„Zdravím, Kazekage-sama.“ pozdravil muž s vážným výrazem už ve dveřích.
„Zdravím, Baki, co potřebuješ?“ zeptal se ho mladík, a z úcty k němu, odložil práci stranou.
Jen jsem se chtěl zeptat, jak to vypadá s naší malou špiónkou.“ odpověděl stále tím samým vážným tónem a posadil se.
„Myslím, že to není špiónka, ale můžete se přesvědčit sám, jestli chcete.“ odpověděl mu Gaara stejně vážným tónem.
„Jsi skvělý vůdce vesnice, která tě za to má upřímně ráda, Gaaro, ale jsi příliš mladý na to…“
„Abych poznal špiona?“ otázal se Kazekage klidným hlasem, ale skutečnost, že Bakiho přerušil uprostřed věty, dávala tušit, že ho jeho bývalý sensei trochu naštval.
„Ne.“ řekl Baki snad automaticky a po kratší odmlce, způsobené nejspíš rozmýšlením nad správnou volbou slov, která Kazekageho víc nepopudí, pokračoval: „Abys zažil jaké to vždycky bylo mezi našimi vesnicemi. My spolu prostě nevycházíme, bylo to tak vždycky.“
„O důvod víc, abychom se to snažili změnit a prolomili to zbytečné nepřátelství.“ přerušil ho opět Gaara.
I když si pro to vybral o něco lepší chvíli než poprvé, Bakimu nikdo nemusel napovídat, že Kazekage nestojí o diskuzi na tohle téma.
„Dobře, jestli si skutečně myslíte, že se jí dá věřit, tak dobrá, ale dejte si na ni pozor, ano, Kazekage-sama?“
Gaara se nad jeho slovy hluboce zamyslel, snad kvůli Bakiho zdvořilosti, kterou se Gaara už tolikrát snažil Bakimu rozmluvit. Ale Baki ji stále používal a to před radou i jinými ninji. V soukromí ji ale většinou vypouštěl, a když ne, dávalo to tušit, že mluví opravdu vážně, což se dá u člověka, který má vážnou tvář i hlas stále, jen velmi těžce odhadnout.
Mladý Kazekege se ještě jednou zamyslel nad jeho slovy, než sebejistě přikývl a řekl: „Určitě si na ni dám pozor a budu si od ní držet odstup.“
„To jsem rád.“ konstatoval s pokynutím hlavy a opustil Gaarovu pracovnu.