Slunce
Slunce. Skryté za mraky. Natahuje paprsky jako teplé zlaté ruce a snaží se protrhat ty masy vody pod sebou. Bude mít dostatek síly? Dostane se jeho horký dotek až ke tvé tváři, která ho tolik potřebuje? Setře z ní ty vlhké potůčky?
Brečíš. Tvá bledá pleť je smáčena slzami. Proč? Mohou snad za to ta slova? Ta slova, která ti řekl - předtím, než-…
Chceš vrátit čas? Vymazat minulost?
Chceš. Ale víš, že to nedokážeš.
Zkoušíš zapomenout, vytěsnit ty myšlenky ze své hlavy, proud slz se ale nevzdává, zdá se nekonečný.
Vískám tě ve vlasech. Vnímáš mé doteky? Chápeš jejich poselství?
Chápeš, ale nedokážeš ho přijmout. Už ne ode mě.
Už nejsem dost dobrá na to, abych usušila tvé slzy? Už nespěcháš, aby ses se mnou pozdravil a pustil do nesmělé řeči? Už nehledáš příležitosti, kdy mě spatřit? Vím to, vím, že ne, ale stejně to nedokážu přijmout. Má přízeň už nestačí na to, aby odnesla tvůj smutek. Má tichá přítomnost už není dostatečná. Chtěl bys tady jeho, viď?
Byl pro tebe vším. Ale odešel. Odešel tam, kde nikdo živý zatím nebyl, tam, odkud se už nikdy nevrátí. Do „temnoty“. A tebe stáhl s sebou.
Otevřels‘ oči. Pohled do těch hlubokých blankytně modrých tůní, načervenalých od všech těch slz, které jimi prošly, mě zabolel u srdce. Zamrkal jsi a vyhnal na povrch poslední z nich, aby odnesla alespoň část tvého trápení.
Tvůj pohled směřoval vzhůru. Jak jen jsem si přála, aby patřil mně! Ale vím - už nikdy to nebude, jako dřív. Jako do doby, než jsi ho znovu potkal a poznal, jak moc se změnil.
Zvedla jsem zrak a následovala tvé oči. Ucítila jsem to však dřív, než jsem to spatřila. Horký, laskající dotek prvního slunečního paprsku.
Tváříš se, jako bys ho viděl. Tam nahoře, v tom žhnoucím kotouči. Býval stejně zářivý, viď? Jeho vzácné úsměvy byly stejně hřejivé. To jen on tě dokáže utěšit, že? On, vždy jenom on. Jen o něm se mnou mluvíš v bezesných nocích. O něm se ti zdává. On byl vždycky tvou prioritou číslo jedna.
Vím, že mu jeho místo nemůžu vzít. Že si ho nemůžu ukrást pro sebe. Nikdy se mi to nepovede, vím to. Ale nevzdám se.
Až teď konečně plně chápu tvá slova: „To je moje cesta ninji.“
Díky, že jste to dočetli až sem .
Doufám, že je to dostatečně pochopitelné. I když se tak trochu obávám, že ne... Ale přesto věřím, že vy to i tak pochopíte
PS: Tak co, víte, kdo byly tři ústřední postavy? Docela by mě zajímalo, jak jste si tohle přebrali. Kdyžtak mi to prosím napište do komentářů ^_^
noo nejdřív jsem to nechápala, ale když jsem to četla po třetí tak jsem to trochu pochopila
má teorie: Naruto je ten co brečí, protože sasuke zmizel a Hinata se snaží Naruta uklidnit? chápu to dobře?
Všichni na tomhle světě jsou praštěný. Už jako dětem ve školce nám měli říct, že všichni jsou cáklí. Aspoň bychom pak neměli blbý pocit, když sami dospějeme ve cvoky.
Je těžké být debilem, konkurence je příliš veliká... a proto budu raději magorem! :3
Tákže no, první jsem se v tom opravdu moc nevyznala (z velké části proto, že už na začátku jsem si hlavní postavy pokřtila na Naruta a Sakuru a později jsem zjistila, že to trochu nevychází). Ovšem po dalších dvou přečtení už konečně chápu ^^ A musím říct, že se mi to líbilo. Moc líbilo =)
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Máš pravdu, je to dost nepochopitelné a člověk si to vážně musí přečíst dvakrát. Díky, že jsi měla tu trpělivost to tak udělat .
PS: Zajímalo by mě, jak jsi nakonec pochopila ty postavy. Kdo myslíš, že je hlavní, a kdo jsou podle Tebe ty dvě vedlejší postavy? Díky za odpověď
Sometimes I can hear my bones straining under the weight of the lives I’m not living.
Moje povídky
smutné...ale pekné
krátké... ale výstižné
Díky moc za zpětnou vazbu
Sometimes I can hear my bones straining under the weight of the lives I’m not living.
Moje povídky