Záchrana života 04

Jako doma

U Kibi doma
Kiba s Akamarem přišel domů až tak kolem jedenácté hodiny večer. Byli oba dost unavení. Kiba se rozhodl, že si zajde dát sprchu a pak rovnou spát. Zašel do koupelny, pustil na sebe studenou vodu, která ho příjemně osvěžila. Nebyl tam vůbec dlouho tak 10 minut. Omotal si ručník kolem pasu a šel z koupelny rovnou do pokoje. Myslel jen na Sachiko a hlavně na to, že ji musí nenápadně chránit, to je asi to nejtěžší. Nevadí mu, že by s ní musel trávit hodně času, ale to že ji musí lhát a před ní skrývat pravdu o jejím bezpečí a o její vlastní rodině.
„Kibo? Co tu děláš, tak pozdě večer?“ Zeptala se za jeho zády sestra.
Kiba s sebou trhl, jak se strašně lekl.
„Kibo stalo se něco?“ Hana kladla další otázku, ani nečekala na odpověď předešlé otázky.
„Nic se nestalo, co by mělo.“ Kiba to řekl takovou intonací, že by nepřesvědčil ani sám sebe.
„Znám tě dlouho, tak se tváříš, jen když tě něco trápí.“ Hana se na něho podívala.
Kibovi se nic nechtělo vysvětlovat, tak se obrátila a vyrazit směrem ke svému pokoji.
„Možná ti to řeknu někdy jindy, jdu si lehnout.“ Řekl Kiba, klidním tónem, aniž by se otočil.
Hana pokrčila rameny a šla do svého pokoje. Kiba si lehl do své postele, ještě před tím si vzal něco na spaní. Skoro okamžitě usl tvrdým spánkem.

U Karin doma
Dívky došly pomalu ke Karin domů. Cestou si povídaly o všem možném, tady hlavně o klucích. Padlo téma Kiba a Sachi znejistila. Karin poznala, že se jí ten mladík dost zamlouvá, ale nechtěla z ní nic tahat a řekla si, že si počká. Ale i tak Karin chtěla něco o Kibovi vědět a tak se pořád pokládala otázky ohledně Kibi. Sachiko ji s úsměvem vždy na každou otázku odpověděla, byla upřímná věděla, že Karin může říct úplně všechno. Nikdo o ní nevěděl víc, než ona. Dívky spolu dá se říct, že vyrůstaly. Znaly se odmalička a už tehdy byly od sebe nerozlučné. Sachiko nebyla nervózní, nebo něco takového, že musí bydlet u Karin. Spoustu nocí přespávaly u sebe tak na střídačku. Byla u ní jako doma a cítila se tam dobře, no jako doma. Bývala u ní často. Karin vytáhla klíčky od domu a začala odemykat. Otevřela dveře, vstoupily do chodbičky a Karin rožnula. Vůbec se to za tu chvilku co tu nebyla, nezměnilo. A byla ráda, měla krásny dům, ale zatím tam bydlela sama. Pomyslela si Sachi, když se rozhlížela po domě. Dívky se vyzuly a odebraly se do prvního patra, kde byl její pokoj.
„Ták Sachi, teď tu budeme bydlet společně.“ Řekla Karin a Sachiko se rozzářila.
„Jo je to úžasné, to bude paráda.“ Sachi se rozběhla se směrem k posteli a hupsla do ní. Karin se rozesmála a hupsla za ní. Dívky se na sebe smály, věděly, že tohle bude paráda, bydlet společně.
„No jo Karin, ale já nemám žádné oblečení,“ vytáhla Sachiko, když se koukla na sebe.
„Neboj se náš tu ještě nějaké oblečení, co jsi tu nechala. A hned zítra půjdeme nakupovat, koupíš si něco super na sebe,“ řekla ji s klidem Karin. A šla směrem ke skříni, odkud vytáhla její oblečení.
„Páni, tohle všechno jsem u tebe nechala. To je snad půlka mého šatníku,“ říkala a nemohla se přestat dívat na tu kupu oblečení.
„No jo je toho hodně a ještě…“ Karin nedokončila větu a vyšla z pokoje, pro něco šla.
Sachiko čekala, co ji ještě přinese.
„ …tvoje peníze,“ řekla jen, co vešla do pokoje.
„Jé na ty jsem zapomněla,“ přiznala se Sachi a vzala si plnou tašku svých peněz, „moc ti děkuju, že jsi mi je vlastně pohlídala.“
„Měla jsi štěstí, že byly zrovna u mě při tom požáru,“ po téhle větě se Sachiko pousmála a ještě jednou ji moc poděkovala.
Obě dívky byly už dost unavené, tak šli po jedné do koupelny, a pak si, už oblečené do pyžama, lehli do postele. Nevadilo jim, že musí společně spát v jedné posteli. Karin měla postel, jako letiště a tak se tak v klidu vezli obě dvě, bez toho, že by se musely na sebe mačkat. Jen tak tam ležely a nic neříkaly, nevěděly co říct.
„Co si myslíš o Kibovi, Karin?“ Zeptala se Sachi.
Karin tahle otázka zaskočila, ale po chvilince se uklidnila a řekla ji: „No, Kiba se mi zdá jako moc sympatický mladík, který se jen tak něčeho nelekne. Nevím proč, ale zdá se mi divoký, někdy z jeho chování jsem to poznala, ale teďka byl moc zamyšlený nad něčím, co sama nedokážu odhadnout.“ Řekla po pravdě Karin. „Ale já ho znám jen pár hodin a tak ho pořádně neznám. Nevím, jestli takový doopravdy je. Ale něco ho trápí. Vidím mu to na očích.“ Karin řekla to, co jsi jen myslela.
„ To máš pravdu, už odpoledne co jsme byli spolu ho něco moc trápilo, ani nevnímal okolí, byl ponořen do vlastních myšlenek. A to mě u něho zneklidňuje. Podle mě takový není vždycky, jen nevím proč teď?“ Dívky si povídaly vážně upřímně.
„Možná je to kvůli tobě?“ Karin si, ale tím nebyla na sto procent jistá.
Sachiko tohle naprosto zarazilo, na chvilku ztuhla a ani se nehnula. „Možná je to opravdu kvůli mně. Ale proč? Proč se musí kvůli mně tak trápit?“ Ptala se sama sebe Sachiko, aniž by znala odpověď.
Karin viděla její zamyšlený obličej a chtěla ji nějak rozveselit, ale nevěděla jak. Chvilinku přemýšlela a nic ji nenapadlo. Karin sklopila hlavu, že ji nic nenapadlo.
„Kde máš vlastně rodiče a sestru?“ Napadlo ji jen se zeptat na jinou otázku, aby nad tím nepřemýšlela. „Když si tak zpomínám, neřekla jsi mi, kam jeli, dlouho jsem je neviděla.“
„Rodiče se sestrou šli do jaké si vesnice, ani nevím do jaké, mají tam jistou schůzi.“ Sachiko okamžitě zareagovala a zdálo se, že přestala na to myslet.
„A proč jsi s něma nejela?“ Karin to velice zajímalo.
„No nechtěla jsem tě tu nechat a navíc se mi nikam moc nechtělo.“
„Ty prostě vždycky myslíš na ostatní vid´?“ usmála se Karin.
„Myslíš?“ Sachiko si to moc nemyslela.
„Jo,“ odpověděla rázným hlasem, „a víš, co se mi na tobě nejvíce líbí?“ Karin se podívala Sachiko přímo do očí.
„Ne.“ Sachi byla zvědavá.
„Že tví rodiče jsou naprostí zazobanci, tvá malá sestřička docela namyšlená a rozmazlená a ty jsi hodná, milá a dříve myslíš na ostatní, než na sebe. Ty jim chceš všem pomoc, za jakou cenu a proto si tě moc, moc vážím.“ Karin se pousmála a dívala se Sachiko přímo do očí. Ta se nezmohla na slovo a jen ji pořádně objala a nechtěla ji pustit. Měla ji moc ráda, jako svojí o 2 roky starší sestru.
Dívky se koukly na hodiny a usoudily, že je na čase jít spát. Obě si lehly pod peřinku, zachumlaly se a za chvilinku obě usnuly.

Ráno se jako první probudila Sachi, koukla se na ještě spící Karin a rozhodla, že ji nechá spát a mezi tím připraví snídani. Potichounku vylezla z postele, oblékla se, provedla ranní hygienu

a sešla potichu dolů ze schodů. Vešla do kuchyně, otevřela ledničku a koukla se, jestli je tu něco k jídlu. Nic moc tam nebylo. Sachi se rozhodla, že půjde nakoupit. Vzala si peněženku klíčky a vyšla ven. Za sebou potichu zavřela. Bylo docela ještě brzo ráno a tak moc lidí na ulici nebylo. Dívka měla namířeno k pekařství. Za chvilku tam byla. Vešla dovnitř a za pultem stála starší paní. Hned jak uviděla Sachiko tak se rozzářila.
„Dobré ráno Sachiko,“ řekla milým hlasem paní.
„Dobrý den paní Kazashi,“ mile se usmála.
„Už tě pustili z nemocnice, to je dobře.“ Paní Kazashi byla opravdu šťastná.
„Ano, mockrát vám děkuji, že jste za mnou chodila na návštěvy.“ Poděkovala zdvořile Sachi.
„To byla maličkost, za to, že mi tady v obchodě, tak často pomácháš. To já jsem ti vděčná. A kde teď bydlíš Sachiko?“ Zeptala se starší paní.
„U mé kamarádky Karin. Právě jdu nám koupit něco dobrého na snídani.“ Sachiko byla plná dobré nálady.
„Á tak to jsi přišla v pravý čas. Právně jsem vytáhla čerstvé koláčky,“paní vzala sáček a dávala jí tam pár čerstvých koláčků, „na, vem si to.“ Paní Kazashi ji podala papírový sáček plný koláčků.
Sachiko si vzala sáček a vytahovala peněženku. Paní ji však zarazila.
„Ne, to je dárek za tvoji pomoc, když odemne nechceš peníze,“ řekla a usmála se na Sachi.
„Tak vám moc děkuji za všechno a nashledanou,“ Sachiko ji věnovala upřímný usměv.
„Měj se hezky a ukaž se tu brzy,“ zamávala na Sachiko.
„Ukážu, nebojte se,“ a zamávala zpět.

Sachiko vyšla z obchodu a zamířila rovnou zpět domů. Po chvilce byla u dveří domu. Potichu otevřela dveře a tak jak potichu otevřela, tak i zavřela. Šla se kouknout, jestli Karin ještě spí. Karin pořád spala. Sachi se tedy odebrala do kuchyně. Postavila vodu na čaj a nachystala koláčky na talířky. Zalila čaj horkou vodou a postavila dva hrnky na stůl.
Za chvilku slyšela kroky, které šly po schodech dolů. Do kuchyně vstoupila Karin. Hned jak to všechno uviděla, tak se rozzářila jako sluníčko na letní obloze.
„To jsi udělala pro mě?“ Zeptala se s údivem Karin.
„Jo, vidíš tu snad někoho jiného? Já tedy ne.“ Odpověděla ji.
Karin ji poděkovala a obě dívky si sedly za stůl. Pustily se do čerstvých koláčků a usrkávaly ještě horký čaj. Ani jedna nepromluvila, jen se na sebe dívaly a smály se. Dívky dělaly u snídaně pořádné blbosti a naschvály. Smály se tak, že je břicho ze smíchu bolelo. Nenechaly se ani navzájem v klidu dosnídat. Dívky tedy asi tak po půl hodině konečně všechno snědly a vypily. Za chvíli se, tak jako kamarádsky hádaly o to, kdo bude umývat nádobí. Daly si kámen, nůžky, papír. Vyhrála Karin a Sachi tedy šla umývat nádobí. Bylo toho spousta a to ne jen ze snídaně, ale i s ostatních dnů. Sachiko si napustila plnej dřez horkou vodou a začala neochotně umývat nádobí. Karin za ní došla s utěrkou v ruce a začala mokré nádobí pomalu utírat. Karin cosi řekla a Sachi se na ni otočila, tak prudce a nešikovně, že Karin pořádně pošplíchala vodou. Byla docela dost mokrá a hlavně to schytal obličej a vlasy.
„Jé promiň,“ Sachi nasadila omluvní výraz, „chtěla jsem mnohem víc,“ řekla ironicky a nahlas se rozesmála, když viděla mokrou Karin.
Karin se podívala na ni takovým tím výrazem, že by ji zabila, ale vlastně se i smála.
„Jo, tak víc jo,“ řekla Karin.
Přistoupila ke dřezu. Ponořila do něj ruce a pořádně cákla na Sachiko vodu. Ta se lekla a poodstoupila dva kroky do zadu. Měla durch mokré tričko zepředu.
„Tak to jsi neměla,“ Sachi se koukla na sebe a pak s ďábelským pohledem na Karin. Ta se jen smála, až se za břicho popadala. Sachi jí to nedarovala. Došla za ní ke dřezu a zase na ni cákla. Karin se jen tak nedala a oplatila jí to. Začaly po sobě cákat vodu, dokud nebyly durch mokré a nedošla jim voda ve dřezu. Obě se smály, než se koukly kolem sebe. Kuchyň byla celá mokrá a byl tam ještě větší bordel než předtím.
„Upst to se nám moc nepovedlo, co Karin?“
„To ne, vypadá to tu jako by tu vybuchla bomba plná vody.“
Obě se dívaly, co provedly. Stály tam chvilku, pak se zároveň na sebe podívaly a kývly hlavou. Rychle vyběhly a začaly tu spoušť uklízet. Bez jediného slova věděly, co má každá udělat. Pustily se do své práce a za chvilinku (asi tak po 45 minutách) to měly hotové. Vypadala ještě líp než předtím. Utřely si pot z čela a koukly na sebe. Sice už trochu uschly, ale stále byly obě mokré. Vyběhly do schodů přímo do pokoje. Sundaly ze sebe to mokré oblečení a převlékly se do suchého.
„Ták a můžeme zajít na ty nákupy,“ oznámila Karin.
„Jo, jdeme, celé to tam vykoupíme,“ usmála se na ni.
Dívky si vzaly peněženky a vyrazily do ulic.