Záchrana života 03

Večeře

Cestou do restaurace šli oba úplně mlčky. Ani jednomu se moc mluvit nechtělo. Sachiko na Akamarovi jela jako první a vedla všechny do restaurace, kde ani jednou nebyli. Kiba se držel těsně v závěsu. Kiba pořád cestou přemýšlel nad vším možným. Všechno se mu pletlo do hromady. Nevěděl nad čím přemýšlet, jako první. Nejradši by nepřemýšlel nad ničím, ale mozek mu to nedovolil. Když se koukl na Sachiko proběhlo mu hlavou tolik myšlenek a věcí, že ho až hlava bolela. Sachiko se občas otočila a vždycky viděla Kibu zamyšleného se sklopenou hlavou a založenýma rukama v kapsách. Nevěděla, co se mu honí hlavou, ale co věděla jistě, bylo to, že ho to moc trápí a neví, jak to řešit. Akamaru občas zvedl hlavu na Sachiko, ta se jen pousmála a podrbala, nebo ho pohladila.
Všichni tři pak zašli do uličky. Sachiko zesedla z Akamara a otevřela dveře do malé restaurace, o které Kiba ani nevěděl. Kiba šel dovnitř jako první, pak Akamaru a jako poslední vešla Sachiko. Zabouchla dveřmi a zpoza rohu vylezla jedna mladá slečna, která poznala Sachiko a hned k ní běžela.
„Sachi ahoj, jak se máš? Dost dlouho jsme se neviděly.“ Řekla slečna a Sachiko objala.
„Ahojky, no mám se dobře, dnes mě propustili z nemocnice a tak jsem tě chtěla navštívit,“ odpověděla Sachiko a ještě jednou ji pořádně objala.
Kiba to celé pozoroval a byl úplně mimo.
„ A kdo je ten tvůj přítel?“ Optala se slečna a koukla se na Kibu s úsměvem.
„Á já jsem zapomněla promiň, Karin tohle jsou moji zachránci Kiba a jeho pes Akamaru, Kibo Akamaru tohle je moje nejlepší kamarádka Karin.“ Všechny je navzájem seznámila i ti si podali ruce, Akamaru jen vesele štěkl.
„Sachi promiň, chtěla jsem tě během tohoto týdne jít navštívit, ale znáš to, bylo tady moc lidí a já musela dělat přes časy a potom jsem na to úplně zapomněla, ještě jednou se ti omlouvám.“ Karin nasadila omluvní výraz. Sachi se jen usmála a ujistila kamarádku, že je to vše v pořádku, chápala ji kolik měla práce.
„No přišli jste se najíst ne? Tak se posaďte a já vás hned obsloužím a potom mi úplně všechno řekneš, až budu mít po směně jo?“ zeptala se Karin
„Jasně,“ Sachiko se na kamarádku usmála.
Kiba se kouknul po útulné restauraci. Bylo tam spousta lidí, ani se nedivil, že nestíhali. Hledal volné místo, asi po 1 minutě ho našel a zavedl Sachiko ke stolu. Posadila se naproti němu. Vzali si jídelní lístky a prohlíželi si, co by si dali. Oba se shodli na jejich specialitě. Objednali si a potom chvilinku mlčeli.
„Sachiko…“ začal Kiba.
„Hm…“
„…jak tohle všechno zaplatíš?“ Kiba věděl že se asi na tohle ptát neměl, ale strašně ho to zajímalo. Sachiko se jen pousmála, její reakce ho zmátla.
„No řekněme, že jsem v tu dobu měla štěstí.“
„Tohle nechápu.“ Kiba byl úplně zmatený.
„No já jsem u sebe doma totiž měla, ani korunu.“ Sachiko se potichu rozesmála
„Kde jsi je tedy měla?“ Kiba kladl jednu otázku za druhou.
„U Karin,“ usmála se a pokračovala, „odpoledne před požárem jsem si je tam všechny nechala omylem a tak jsem doma měla jen oblečení a nějaké věci.“
„Aha.“ Kiba se jen nestačil divit. Pousmál se.
Po chvilince jim donesli večeři. Popřáli si dobrou chuť a s úsměvem se pustili do jídla. Vychutnávali se každičké sousto, bylo to vynikající. Občas ve stejnou chvíli se na sebe podívali, nic však neřekli, jen se usmáli a dál se věnovali svému jídlu.
Po vydatné večeři se ještě Kiba zeptal na pár otázek, co bude dál. Ona mu s úsměvem na rtech vždy na každou otázku odpověděla. Na oplátku chtěla Sachiko něco vědět o svém zachránci. Ptali se tak na přeskáčku. Později se ho zeptala na to, jak ji vlastně zachránil. Na chvíli se zarazil, ale potom zpustil celý příběh. Pověděl ji, že ji vlastně našel Akamaru. Sachiko se koukla na ležícího Akamaru u stolu a pořádně ho podrbala a jemně mu zašeptala do ouška slovíčko „děkuji“, potom vrátila pohled na Kibu a ten ji dopověděl příběh. Úplně ztratili pojem o čase.

„Ták o co jsem přišla?“ Zeptala se přicházející Karin. Otřela si ruce do zástěry a sedla si vedle Sachi.
„No Kiba mi zrovna dopověděl celí příběh, jak mě zachránili.“ Zareagovala Sachiko téměř okamžitě.
„To mohlo být zajímaví,“ posmutněla Karin, že přišla o takový příběh.
„Neboj se, potom ti ho celí převyprávím i s detaily.“ Řekla Sachiko a sladce se usmála.
„Jo, teď mě to napadlo, kde ty vlastně budeš bydlet?“ Pohlédl na Sachiko.
„No kde asi? Samozřejmě u mě, kde jinde?“ Vmísila se do rozhovoru Karin.
„Karin ale já… “ Sachiko nedokončila větu, protože ji přerušila Karin.
„Žádné ale nechci ani slyšet. Prostě bydlíš u mě a basta, ať se ti to líbí, nebo ne.“Řekla rázným hlasem Karin.
„Karin ty jsi ta nejlepší kamarádku, kterou si člověk může přát.“ Sachiko se rozesmála a pořádně Karin objala. Vůbec ji nechtěla pustit, v duchu ji stokrát děkovala.
Kiba když je viděl, tak se musel zasmát, byly opravdu dobré kamarádky, jedna druhé pomáhala. Skvěle si rozuměly.
Dívky se od sebe odtrhly a všichni tři si začali povídat. Asi tak po půl hodině se koukla Sachi na hodiny a nevěřila, že je už tolik hodin.
„Cože, to už je tolik.“ Sachiko posmutněla, strašně jí to bavilo.
„Jé, já budu muset jít domů, nebo mě máma asi zabije.“ Kiba se otráveně zvedl.
„Počkej,“ zastavila ho rukou Sachi, „až mi slíbíš, že se co nejdřív zase setkáme.“ Sachiko se mu podívala přímo do jeho očí. Kiba se zarazil. Potom se však pousmál a kývl, Sachiko ho pustila, Kiba odešel ke dveřím, Akamaru hned byl na nohách a došel k páníčkovi. Kiba se na obě dívky usmál, popřál dobrou noc a zamával na rozloučenou. Ty mu zamávaly, a těsně před tím něž odešel tak Sachiko jim všem poděkovala. Kiba se sám pro sebe pousmál a odešel spolu s Akamarem.
Dívky po jeho odchodu, začaly uklízet restauraci. Po chvilce to měly za sebou a tak se rozhodly, že už půjdou domů. Karin odcházela, jako poslední, koukla se ještě jednou dovnitř, potom zabouchla dveřmi a zamčela. Společně se vydaly ke Karin domů.