Záchrana života 02

Seznámení

O tři týdny později v nemocnici

„Ták Sachiko, myslím, že bychom tě mohli už propustit,“oznámila dívce v posteli mladá sestřička.
„Jo, a kdy?“ Zeptala se dívka.
„No, klidně hned, jestli chcete.“
„Děkuji, já si jen sbalím věci a půjdu.“
„Jistě nemusíte spěchat, a abych nezapomněla, máte návštěvu.“
„Já?“ Dívka byla zmatená, nikoho nečekala.
„Ano, pustím ho dovnitř,“oznámila sestřička a opustila pokoj. Dívka netušila, kdo by to mohl být. Za dveřmi slyšela dívka slabé zaklepání, pustila osobu po chvilce dále, protože se chtěla převléknout a sbalit si věci. Osoba stoupila do pokoje a dívka zůstala samým překvapení stát na místě.
„Ahoj, jak ti je?“ Zeptal se Kiba a za ní stál Akamaru
„Ahoj, už je mi líp, dnes mě už propustili,“ dívka pořád jen stála na jednom místě a koukala se Kibovi přímo do očí. V tom momentě si zpoměla na ten požár a poznala v něm tu osobu, co ji zachránila život. Trochu se pousmála. Kiba si toho všiml a usmál se. Přistoupil k dívce blíž.
„Já jsem…“nedokončil větu, protože ho dívka přerušila.
„Kiba Inuzuka a ten pes je určitě Akamaru.“ Usmála se na Kibu a pobídla Akamara, aby přiběhl k ní. Akamaru neváhal a už byl u dívky. Ta ho začala hladit a drbat za uchem a pod bradou. Tomu se to líbilo a začal se k ní tulit. Akamaru byl těžší a tak povalil dívku na zem a začal jí lízat. Kiba jen nevěřícně kroutil hlavou, ale pak mu řekl, ať toho nechá. Akamaru toho nechal a šel k páníčkovi. Dívka na zemi se jen smála. Kiba si všiml, že dívka má pořád obvázané břicho a pravé zápěstí. Líbil se mu její smích, měla ho sladkej a melodický. Přišel k ní blíž a pomohl jí na nohy.
„Jak si to věděla?“ Zeptal se ji.
„Štěbotají o tobě ptáci,“odpověděla mu s úsměvem.
„Aha, a ty se jmenuješ jak?“
„Sachiko Kochihiki, a mockrát vám oběma děkuji za záchranu mého života.“ Hluboce se uklonila. Kiba zrudl, byla moc krásná, milá a měla líbezný hlas. Akamaru se k ní znovu rozběhl. Ta ho jen drbala za ušima.
„Asi se mu líbíš,“ usmál se.
„Jo, asi jo,“ oplatila mu úsměv.
„A kam teďka půjdeš?“ Zeptal se Sachiko. Ta se rázem postavila a všechen usměv byl pryč. Objevila se jen smutná tvář. Akamaru se na ni podíval a fňukl. Zpoměla si na ten den, kdy všechno co měla, zmizelo v prach. Sklopila pohled dolů, po tváři ji stekla jedna slza a spadla na podlahu. Kiba si uvědomil, že tahle jí to říct asi neměl. Chtěl něco říct, ale neměl odvahu. Nechtěl zase říct něco špatně. Chvíli přemýšlel, co má udělat, Akamaru ho avšak předběhl. Pomalými krůčky došek až k Sachiko, ta si klekla a oběma rukama ho objela. Utřela si slzy a usmála se na Akamara. Vtom okamžiku dostal Kiba nápad.
„Nechtěla by ses projet na Akamarovi?“ Zeptal se dost nejistě.
„Jo ráda.“ Odpověděla ještě trochu smutným tónem. Vzala si tašku a šla ke dveřím. „Tak jdeme?“ Zeptala se s mírným poúsměvem.
„Jo, jasně,“poklusem a s Akamarem došli k Sachiko. „Ukaž, vezmu ti tašku.“ Sachiko mu ji podala a vyšli všichni z pokoje. Na chodbě se se všemi loučila.
„Sachiko, doraz zase, nebo se nám bude stýskat.“ Řekla jedna ze sestřiček. Sachiko se otočila a s úsměvem na rtech kývla hlavou.

Venku před nemocnicí si sedla na Akamara a ten se vyšel pomalím krokem. Držel krok s páníčkem, šel mu těsně u nohy. Kiba pořád přemýšlel nad tím, co mu Tsunade před třemi týdny řekla: „Musíš chránit tu dívku, kterou jsi včera večer zachránil.“ Nad tímhle pořád přemýšlel. Nic nevnímal.
„Země volá Kibu, jsi tu?“ Kiba ji dělal starosti, jak tak bez duše šel.
„Hm… co? Promiň, přemýšlel jsem.“ Odpověděl po chvilce.
„Aha a nad čím?“ Zeptala se s úsměvem.
„No, to je trochu složitý.“ Odpověděl se sklopenou hlavou.
„Jo aha, no jsme tu.“
„Kde, vždyť jsou tu jen trosky.“ Jen co to dopověděl, tak si to uvědomil. Je u jejího bývalého domu. Sachiko slezla z Akamara a pomalými kroky šla k troskám domu.
„Je to divné vidět svůj dům takhle,“ prohrabávala se troskami. Kiba k ní došel, netuší, jak to pro ni musí být těžké, ale věděl, že celou pravdu ji říct nemůže, už teď toho bylo na ni moc a říct že jde po ní vrah, který zabil i její rodiče, to by nešlo.
„Kibo, už zase přemýšlíš? Měl bys trochu žít, né?“ pobaveně se usmála. Kiba však nereagoval. Jen se díval před sebe. Sachiko k němu přistoupila blíž. Zamávala rukou před jeho obličejem, štípla ho a pořád nic, jen tak koukal před sebe. Nevěděla, co má dělat. Ještě chvilku na něj volala, pak to vzdala. Napadlo ji něco jiného. Zavolala si Akamara a něco mu pošeptala do ucha, on je kývl. Došel k páníčkovi a pořádně ho kousl do zadnice.
„Áááá… Akamaru co to děláš? Zbláznil ses?“ Křičel páníček. Akamaru jen něco štekl a Sachiko se tam málem válela smíchy.
„Víš, to já jsme řekla Akamarovi ať tě kousne, byl jsi úplně mimo, nic jsi nevnímal a to myslím do slova.“ Přiznala se, ale pořád se smála, až se za břicho popadala.
„To ale strašně bolí.“ Naříkal Kiba a začal se taky trochu smát. I Akamaru byl šťastný. Sachiko se slzami v očích od smíchu se zadívala mezi trosky. Co si tam uviděla a rozběhla se doprostřed hromad trosek. Začala tam trosky odhazovat, až cosi držela v ruce. Kibu to zajímalo a tak šel k ní.
„Co jsi našla?“ Zeptal se opatrně Kiba. Sachiko mu neopověděla, jen mu podala jakou si fotografii. Kiba poznal, že na té fotografii je její rodina. Sachiko vstala a otočila se čelem k němu.
„To je tvá rodina vidˇ?“ Kiba odpověď věděl, jen se radši ujistil. Sachiko přikývla.
„Tohle je mamka, taťka a tohle má mladší sestra Ayumi.“ Mezi slovama ukazovala na fotky.
„A tenhle?“ Ukázal na jednoho chlápka.
„Tohle můj starší bratr, ale asi tak před 9 lety zmizel.“ Řekla smutným tónem.
„Zmizel?“
„Jo zmizel, prostě během jednoho dne zmizel. Nic neřekl, nic nenapsal ani vzkaz nenechal.“ Sachiko vyhrkly do očí slzy. Rychle si je otřela, ale Kiba i Akamaru si toho všimli.
„To jsem se zase na něco zeptal.“ Vyčítal si v duchu Kiba.
Sachiko vzala fotografii, přiložila jsi ji na hrud´ a zavřela oči. Zdálo se, že přemýšlela nad tím, co je asi s jejím bratrem.
„Kibo…“ začala Sachiko opatrně.
„No?“ Zareagoval okamžitě.
„Ještě ti chci za všechno moc poděkovat, vážně si toho moc vážím a nevím jak ti to oplatit.“
Sachiko se mu zadívala přímo do očí, měla strašně upřímní pohled. Kiba ztratil slov, nedokázal ze sebe dostat ani hlásku, jen se ji díval do očí.
„Tebe něco trápí,“ řekla z ničeho nic Sachiko.
„Trefa do černého,“pomyslel si. Ve skutečnosti řekl jen: „Ne ne, jak tě to napadlo?“ Bránil se, i když sám dobře věděl, že má pravdu, ale tu ji nemohl říct.
„Vidím ti to na očích. Dá se v tobě číst, jako v otevřené knize.“ Řekla mu upřímně. Kiba po jejich slovech odvrátil zrak.
„A tvá reakce to jen dokazuje, že mám pravdu, ale ty o tom mluvit nechceš vid´?“ Sachiko se vítězně pousmála.
„Sakra, má mě přečteného, jako by mi četla myšlenky a věděla, na co myslím,“říkal si v duchu.
„ No nic ty to vyřešíš, já to vím. Je celkem pozdě, nedáme si večeři, zvu tě.“ Sachiko se na něj usmála a mířila na ulici.
Kiba tam ještě chvilinku stál než se zpamatoval a rozběhl se k ní. Sachiko si fotografii, kterou pořád držela, dala do kapsy. Nasedla na Akamara a čekala, než Kiba dorazí, aby se vydali na večeři.