Hyuuga Hinata VS Haruno Sakura aneb boj o Naruta (2/2)

„Hinato, ahoj,“ řekl Naruto a přistihl se, jak se usmívá.
„Pojď dál.“
Ustoupil ode dveří.
Hinata vešla rudá jako rajče, protože se při tom vcházení o blonďáčka mírně otřela.
Přešli do obýváku.
„M-máš to tu pěkné,“ vykoktala ze sebe Hinata.
„Děkuju,“ odpověděl s úsměvem, když si uvědomil, že ona je u něj vlastně poprvé. Usměv mu oplatila.
Naruto se rozvalil na gauči, zavřel oči a pokynul černovlásce.
Ta si sedla do křesla naproti a ... bylo ticho.
Jinchuuriky pootevřel jedno oko a podíval se na ní. Hinatino srdce vynechalo jeden úder.
„Dáš si něco?“ zeptal se a ona zakroutila hlavou. Naruto si všiml jejího smutného výrazu, ale dělal, že o ničem nevím.
„ Tak, proč si za mnou přišla?“ položil novou otázku a její výraz ještě pohasl.
„No, no, ehm, já, no-“
„Hinato, než mi řekneš to, co chceš, přestaň koktat.“
Přikývla.
„Byla tu už Sakura?“ zeptala se najednou a dělala, že ji nesmírně zajímá roh křesla.
Narutův pohled ztvrdl.
„Ano, byla a chovala se dost … divně.“
„Aha,“ řekla monotóně.
„Jak víš, že tu byla?“
Letmo se na něj podívala.
„No, kvůli tomu jsem tady.“
Zaregistrovala jeho tázavý pohled.
„Já, já jsem se Sakurou uzavřela sázku…“
„Co má tvoje sázka společného se mnou?“ zeptal se s překvapeným výrazem.
„No, ty jsi cena pro vítěze,“ zašeptala. Neodvážila se na něj podívat, ale uvědomovala si, že se posadil.
„A o čem byla ta sázka?“
„No, já, ehm, no, byla o…“ Hinata se zarazila.

Jak jen mu to mám povědět? Budu mu muset zamlčet pravdu. Nezvládla bych to.

„No?“ naléhal.
Jejich pohledy se střetly. Nedokázala mu lhát, když se dívala do těch jeho upřímných nádherných očí. Do očí, které tolik a tak dlouho milovala.
„Byla o,“ nadechla se, „byla o tom, která z nás tě svede první,“ vysoukala konečně ze sebe a náhle pocítila úlevu.
Pak však ucukla pohledem a v duchu si nadávala, že mu to řekla.
Naruto zůstal sedět s překvapeným výrazem, ale pak se usmál.
Hinata v jeho očích zahlédla pochopení.
„Tak proto se choval a jako…“
„Naprostá c*ura?“ doplnila ho s výrazem a la citrón.
„Jo, jak to zas víš?“
„No, šušuká se, že to bylo poprvé, co někoho chtěla svést.“
„Koho?“
„Spíš se ptej, koho ne.“
Naruto se neubránil zvědavému pohledu. Sledoval, jak se Hinatě v očích míhá zlost a částečné pobavení.
„To jich bylo tolik?“ podivil se.
„Ano.“
„Povídej,“ řekl Naruto a Hinata si uvědomila, že vůbec nekoktá. Úplně zapomněla, že mluví S NARUTEM-KUN!
„No, Ina říkala něco o Saiovi, Leeovi, Kibovi, málem Shinovi a Asumovi-sensei, ten se ale díky Kurenai udržel, pak Sasuke, jak se tu jednou stavil, Neji taky, ale to se jí nepovedlo, Shikamaru byl příliš línej, ale taky se snažila a Choji, to nevim přesně, ale určitě Kakashi-sensei i když do toho se jí moc nechtělo, tak to brzy vzdala. Teda, alespoň se to říká a teď se snažila tebe.“
„To je všechno?“ zeptal se s podivným výrazem, který nedokázala rozluštit.
„Ne, jen z Konohy, pak ještě Kankuro z písečné a Gaara s Killer Beeem a pravá ruka Mizukage.“
Naruto se zmohl jen na udivený pohled a zapískání.
„Wau, začínám být rád, že se jí to nepovedlo, u mě,“ dodal po chvíli.
Hinata si pomyslela:

To já taky, Naruto-kun, to já taky, ani nevíš jak.

„Ale zpět k tvé sázce. Jak přesně zněla?“
Hinata chvíli pátrala v paměti, ale pak si vzpomněla.
„Přesně takhle: ten, kdo ho svede, bude vítěz a získá právo na Naruta-kun. Poražený se na něj bude moct maximálně zamilovaně dívat a tím to skončilo.“
„Jasné,“ řekl Blonďák a Hinatu tím překvapil, protože nečekala, že by to tak rychle pochopil, pak se ale usmála a řekla si:

Vždyť je to přece Naruto-kun! To bylo jasné, že to pochopí.

Naruto se na ní podíval podivným pohledem.
Hinata netušila, co znamená, ale cítila se pod ním nepříjemně.
Byla v něm jakási síla.
„Chceš vyhrát?“ zeptal se přímo Hinatě tím úplně vyrazil dech.
„Ehm, no, já,“ začala, ještě pořád byla trochu v šoku a nějak ji nedocházelo, co ta otázka znamená.
Naruto se k ní opět trochu víc nahnul, takže od sebe byli tak půl metru. Propaloval ji pohledem a Hinata z nějakého důvodu nemohla uhnout. Jeho oči ji fascinovaly.
„Chceš vyhrát?“ zopakoval svoji otázku.
„No, já, nevím, ale,“ koktala znovu.
„Tak co, chceš vyhrát, nebo ne?“ zeptal se nesmlouvavě.
„Ano!“ vypálila okamžitě. Už ji začal rozčilovat.
Uzumaki se od ní odtáhl a s mírným úsměvem si sedl zpět do gauče. Hinata si uvědomila, co její odpověď znamenala. Nadechla se k protestu.
„Myslel jsem si to,“ prohlásil znenadání.
„C-c-cože?“ zakuckala se.
„Tak jo, ukaž, co je v tobě a já se nechám…“
„Co se necháš? Nechápu.“
Naruto se na ní podíval a Hinatě to najednou došlo.
„N-ne, to nejde,“ řekla s vyděšeným výrazem.
„Chceš vyhrát?“ zeptal se znovu.
„Jo, ale-“
„Žádné ale, snaž se, a já se nechám svést.“
Hinata si povzdechla.
S ním nešlo vést žádnou rozumnou řeč.
Zatím co přemýšlela, blonďáček se rozvalil na gauči a tiše sledoval, jak se zachová.
Černovláska se za chvilku zvedla, přešla k němu a s tichým
„Chjo, paličák,“
se posadila na okraj pohovky. Naruto se zvednul a už otvíral pusu, že něco řekne, když ho najednou Hinata zase povalila na gauč.

Že by to přece jen udělala?, ptal se sám sebe.

Hinata se k němu naklonila a Naruto napjatě čekal.
Byli od sebe už sotva pár centimetrů, když se Hinata odtáhla.
„Já… nemůžu,“ řekla tiše, posadila se a otočila hlavu.
Blonďáček se z ničeho nic zářivě usmál a přitáhl si ji k sobě.
Ta se lekla, ale víc neprotestovala.
„To jsem si taky myslel…“ prohlásil z nenadání a Hinata se na něj s tázavým pohledem podívala.
„Myslel jsem si, že to neuděláš.“
„Hm?“
„Byla to zkouška…“ řekl jen a rázem mu přilítla facka.
Zaraženě otočil hlavou.
„Za co?“ kníkl a podíval se na ní. Hinata zuřila.
„Zkouška? Ty mi řekneš, že to byla zkouška. Jen nepodstatná zkouška? A ještě se ptáš za co?“
Naruto se na ní podíval naprosto nechápavým výrazem a černovláska jen ledově prohlásila:
„Tak až na to přídeš, tak pak se ozvi.“
PRÁSK, uslyšel náhle a než se nadál naprosto osaměl. I když ne tak naprosto…

„To jsi tomu dal, chytráku!“
„Jo, na to bych bez tebe nepřišel, Kyuubi!“

odsekl a liška se na něj podívala vražedným výrazem.

„No jo no, tak se nezlob, jen prostě nemám dobrej den.“
„Omluva se přijímá. A no, jak to s NÍ vyřešíš?“
„Jak bych to měl řešit?“
„No já nevím, nějak.“
„Tak to tě zklamu, já to totiž hodlám řešit NIJAK!“
„Aha, takže pán si myslí, že ta facka byla neprávem…“
„A ne snad?“
„No…, ani ne.“
„Jak ani ne. Vždyť jsem jí nic neudělal!“
„Fyzicky možná ne, ale psychicky…“
„Taky ne. Vypadala naprosto vyrovnaně, když odcházela, na rozdíl ode mě.“
„Jo, když odcházela tak jo, ale když přišla k sobě, tak už ani tolik ne…“
„Co tím myslíš?“
„Ty to vlastně nemůžeš vědět, ale já jsem se na ni totiž tak nějak napojil a vím, že když přišla domů, plakala.“
„A proč prosím tě?“

zeptal se vykolejeně.

„Protože jsi jí tím ublížil, ještě pořád to nechápeš?“

Zakroutil hlavou a Kyuubi si povzdechl.

„Achjo, proč zrovna já jsem dostal takového naivku a natvrdlíka… ONA TĚ MILUJE TY PAKO!“

Zakřičel na něj a blonďák se musel posadit.

„Aha, už chápu. Dal jsem jí šanci a pak jsem jen řekl, že to byla zkouška…“
„Přesně, tak co s tím teď uděláš?“
„No, asi se jí omluvím…“
„A?“
„A co a?“
„No, to stačit nebude. Když se takhle naštve, nebude lehké si jí usmířit, na tož se s ní opět bavit tak jako dřív…“
„Hm, máš pravdu. Co takhle kytky?“
„Moc tradiční, stejně jako ramen atd. Chce to něco originálního a romantickýho a…“
„Jasný, jasný, mám představu.“

Umlčel démona a dlouho bylo ticho, až najednou blonďák promluvil.

„Co takhle spodní prádlo?“
„COŽE? ZEŠÍLELS? Vždyť stejně neznáš její míry, nebo snad jo?“

Zeptal se a probodával svého jinchurikiho pohledem, ten se ošil.

„No,…“
„Ha, mám tě. Že tys ji šmíroval v lázních?“

zeptal se s úsměvem. Naruto se zděsil.

„Ne, jak si na to vůbec přišel?“

odpověděl až příliš rychle a mírně zrudnul.

„Hahahaha…Tobě se líbí.“
„Jasně, že ne, to nepřipadá v úvahu…“
„Tobě se víc než jen líbí…“
„Blbost.“
„Ne, líbí se ti.“
„Ne.“
„Ale jo.“
„Ne.“
„Jo.“
„Nene!“

Řekl blonďáček a Kyuubi ho probodával tázavým, nevěřícným pohledem.

„Je to tolik vidět?“

zeptal se najednou Uzumaki a liška přikývla.

„No, tak jo, máš pravdu úplně ve všem. Asi jsem se do ní zbláznil… ale to pořád neřeší náš-“
„Náš?“
„Dobře, můj, problém. Takže, když ne tohle, tak co… mysli, mysli, mysli….“
„MÁM TO!“

zařval znenadání Naruto asi po půl hodině a Kyuubi, který už napůl spal se tak lekl, že málem dostal infarkt a blonďáček měl co dělat, aby se udržel v klidu, ale i přes to mu cukali koutky.

„Tak, co jsi vymyslel?“

Naruto, který se konečně úplně ovládl, s úsměvem přišel k němu a pošeptal mu všechno do ucha. Kyuubi se začal smát.

„T-to j- je fakt d-do-brý...“

vysoukával ze sebe mezi nádechy a záchvaty smíchu. A když se konečně uklidnil, podíval se na něj vážným pohledem.

„Tak už běž a Naruto?“

řekl ještě a Uzumaki se k němu otočil.

„Nezkaž to, protože jinak jsi ji ztratil.“
„Jasně, dám si pozor. Díky Kyuubi.“
„Ale vůbec nemáš zač,“

odpověděl mu a mávl nad tím packou.

Naruto se tedy probral zpět k životu a okamžitě začal uskutečňovat svůj plán.

Za dvě hodiny už kráčel s úsměvem na tváři ke čtvrti Hyuugů, ale nějak tušil, že Hinata nebude doma, zabočil proto směr klanová zahrada.
Cestou si na něj všichni zírali a Naruto by se popravdě ani nedivil, kdyby začali ukazovat prstem. Vlastně mu jejich chování přišlo tak nějak samozřejmé.
To bych asi měla vysvětlit.
Všichni se za ním neotáčeli kvůli tomu, že by dělal hluk (ne, tentokrát opravdu ne ), ale spíš proto, jak byl ustrojen.
Byl celý zabalený v balícím papíru a omotán stuhou s elegantní mašličkou ve vlasech.
Ano, hlava byla jediná bez alespoň kousku papíru.
Naruto konečně po dlouhém hledání zahlédl Hinatu, jak právě trhá jakési kytky.

To je moje šance,

pomyslel si a přiskočil těsně vedle ní. Měl štěstí, nikdo tu nebyl… nikdo, kromě nich dvou…
„Hinato?“ řekl a ona se lekla tak, že vysypala všechny kytky, které do teď posbírala.
Otočila se.
Naruto si všiml, jak se jí v očích mihlo potěšení. Pak ho ale vystřídala lhostejnost a chladnost.
Bodlo ho u srdce.
„Naruto?! Co tu chceš?!“
„Já, jdu za tebou a přišel jsem…“
„Způsobit ti další bolest? V tom případě se rychle otoč a zmiz, než ti ublížím!“
„Ne, já jsem se ti přišel omluvit za to, co jsem ti udělal… a mám pro tebe speciální dárek.“
Řekl s úsměvem a všiml si, že i Hinata trochu roztála.
„Tak sem s ním,“ prohlásila a čekala a čekala.
„Tak kde je?“
„Stojí před tebou,“ prohlásil s ještě širším ůsměvem.
„Coó?“
„Ano, slyšíš dobře. Já jsem tvůj dárek.“
„Ale, jak, jak, …“
„Jak můžu být tvůj?“ doplnil ji „takhle…“
„Hinato, vezmeš si mě?“ zeptal se v kleku a Hinata nevěděla co jiného udělat, než že se mu vrhla kolem krku. Naruto to ale nečekal a tak se svalili do trávy.
Oba dva se na sebe překvapeně podívali.
Potom následoval výbuch smíchu. A když i ten přešel, Hinata se zvedla, pomohla na nohy i Narutovi.
„A teď si tě pěkně rozbalím, můj dárečku,“ řekla s ďábelským úsměvem, dlouze ho políbila a odvlekla do svého pokoje.