Život je krutý...nebo ne? 07

­Otevřel oči a před ním stála ona. Modré vlasy ji zakrývaly půvabné oči a nepatrně šimraly Sachia na tváři. Úsměv, který se linul z něžného obličeje byl tak upřímný, ale zároveň ho z něj mrazilo po zádech. Když zjistila, že již nespí, jemně ho políbila na rty a její ruka se spojila s jeho. Sachio chtěl okamžitě přerušit to nedorozumění, ale něco mu v tom zabránilo. Po chvíli se odtáhla a posadila se vedle něho na hnědý gauč.
„Krásně líbáš.“ zčervenala Hinata a odvrátila pohled do rudého koberce na zemi.
„Co blázníš? Nemůžeš se na mě hnedka po ránu takhle vrhnout, vždyť se známe...“ Nestačil doříct onu větu a už byl opět ve spárech modrovlásky, která si užívala Sachiovi rty, div ho neudusila. Sachio sebral veškerou kuráž a co nejjemněji, ale rázně ji odstrčil. „Říkám, že to nejde, copak to nechápeš? Mám tě moc rád jako kamarádku, ale miluju Takehiki, to přeci víš.“
„Promiň, když ty si tak roztomilí kluk.“ opět zčervenala, odvrátila se a slaná kapka ji stekla přes tvář a dopadla na koberec. Sachio se cítil provinile. Nevěděl, jak ji utěšit. Zvedl se z gauče, dřepl si před ni a kolem ramen ji objal. Hladil ty lesklé, modré vlasy a při tom ji šeptal do ucha utěšující slova.

Prudce se zvedl z gauče na kterém spal. Slunce pomalu vycházelo přes okolní domy a šero se začalo měnit na oslňující světlo. Bylo krátce po půl sedmé. Utřel zpocené čelo a s oddechnutím se zvedl. Vyšlapal devatenáct, po ránu nesnesitelných schodů, které ho zavedly do koupelny. Rychle se osprchoval, převlékl do čistýho a šel se potichu podívat, zda Hinata stále spí. Opatrně nakoukl do svého pokoje. Modrovláska tam stále ležela pod peřinou a nepatrně oddychovala. Sachio se jen pousmál, zavřel za sebou a vydal se do kuchyně.
„No v prvé řadě, kakao, to je snad jasný.“ začal si povídat sám se sebou a sáhl po půl litrovém hrnku, dovezeném z Kamenné. „Než se nám to ohřeje, najdeme toustovač. Ale kde je kruci.“ Prolítl pohledem všechny skříňky, které se v kuchyni nacházely a vytipoval si právě tu pod dřezem. „Že by?“ Prudce ji otevřel a ze skříňky se na něho díval stříbrný toustovač. „Bingo.“ Najednou za sebou uslyšel smích. Zčervenal, jakoby snědl něco příšerně ostrého a radši se ani neotočil.
„Ty jsi teda dosti ujetej Sachio.“ Nepřestávala se smát Hinata a došla k Sachiovi blíž. Dala mu ruku na rameno. Sachio, jak to ucítil, rychle ucukl o metr dál. Už nebyl rudý, ale bílý jako stěna. Udělalo se mu špatně, hlava se nepřestávala motat a nebýt rukou, kterými se přidržoval, už by cítil jen vůni podlahy.
„Promiň, musím na vzduch.“ S těmi slovy vyběhl ven a opřel se o první strom, který viděl. „Tohle. Ne! Nemůže to být pravda. Byl to jen hloupý sen. Sny se nikdy neplní, nemůžou.“ Ujasňoval si polohlasem a zabořil tvář do dlaní. Celej sen mu projel hlavou ještě jednou. Zase se mu udělalo nevolno. Chvíli tam postával, ale pak se vzchopil a vydal se zpět do domu. Před dveřmi se zastavil, zhluboka se nadechl a vkročil. Přišel do kuchyně a to co uviděl, ho úplně uchvátilo. Na stole míchaná vajíčka s toustovým chlebem, vedle kakao a naproti této bohaté snídaně seděla Hinata s kouskem toustovýho chleba.
„Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit.“ zčervenal a sedl si na místo.
„Neomlouvej se, nic se nestalo.“ řekla s klidným hlasem a dodala „Za hodinu máme být u Páté, tak se pusť do snídaně.“ Sachio jen bezeslovně přikývl a pustil se do výtečné snídaně, kterou nejedl od doby, co mu mamka odešla. Chvíli ticha, rozčísl ženský hlas.
„Po snídani musíme za Tsunade. Doufám, že ti aspoň trochu chutná“ usmála se na něj a pokračovala v jídlu. Sachio už byl zase v normálním stavu, takže s vděkem odpověděl.
„Jasný. Snídaně je fakt moc dobrá, děkuji ti.“
„To jsem ráda, že ti chutná.“ vzala talíř a začala ho umývat.
„Počkej, nech to v dřezu, až se vrátím, tak to všechno umyju. Radši už půjdem, nechci, aby se mi stalo to co minule“ zasmál se Sachio, nádobí dal do dřezu a pomalu začal Hinatu vyžduchávat ven z domu. Po cestě začala Hinata s konverzací. To trapné ticho nesedělo ani jednomu z nich,
„Ta tvá postel je dosti pohodlná. Už dlouho jsem se takhle parádně nevyspala.“
„Jo, taky jsem se divil, když jsem v ni spal prvně.“ zasmál se a pokračoval „Nevíš co po nás bude Pátá chtít?“
„Těžko říct, nechme se překvapit.“
Cesta netrvala nijak extrémně dlouho, ale slunce pražilo plnou silou už dopoledne, takže než přišli ke kanceláři, byli mokří, jakoby na ně někdo vylil kýbl vody. Sachio se ujal zaklepání, na výzvu otevřel dveře a pustil Hinatu jako první dovnitř.
„Dobré ráno.“ pozdravili sborově. Tsunade vyvalila oči, chvilku zhluboka dýchala a rychle sáhla po saké v šuplíku. Ti dva se na sebe nechápavě podívali.
„Slyšela jsem, že jste spali, jak to říct, pod jednou střechou.“ řekla trošku vystresovaným hlasem. Hinata ji takovou vůbec neznala, takže byla skoro víc zaražená než Pátá. V tu chvíli se začal Sachio hodně nahlas smát, až mu z toho začali slzet oči.
„Co je tu k smíchu? Myslela jsem si Hinato, že si rozumná a ne, že se vyspíš s někým, koho znáš teprve den.“ Sachio se nepřestával smát, ale Hinata zrudla jako ostrý kečup a naštvaně vyjekla.
„Tsunade-sama, co si to o mně myslíte? Trošku jsme se zakecali, až jsem z toho usnula a vzhledem k tomu, že Sachio neví, kde bydlím, tak mě vzal k sobě domů. Ano spala jsem v jeho posteli, ale on spal dole v obýváku.“ Po téhle větě bylo najednou v kanceláři ticho, Sachio se jen tak uculoval do země a na Tsunade bylo vidět, že se jí ulevilo.
„Promiň Hinato, myslela jsem, že to členové AMBU mají ověřené. Tak teď k tobě Sachio.“ Co to dořekla, přestal se hned smát. Měl sucho v krku, jakoby ho někdo škrtil. Sklopil oči do země a čekal, co s ním bude dál. „Včerejší výkon byl od tebe opravdu skvělý, i když to je u ninjů z Kamenné známo. Dospěla jsem k závěru, že složím speciální tým z geninů na vyšší úrovni, kteří budou plnit mise za účelem zdokonalení do chuninských zkoušek. Je to na rychlo, chápu, ale potřebujeme posílit vesnici o další zkušené ninji.“ Sachiovi z toho málem spadla čelist. Třetí den ve vesnici a už ho chtějí dát do týmu. „Jeden z geninů je Naruto, toho si snad pamatuješ. Druhý je stejně jako ty z Kamenné, možná se znáte, doufám, že spolu budete vycházet. Pro dnešek máš volno a ty Hinato taky. Zítra v deset se tady sejdem, ale Sachio. Upozorňuju tě, že budeš stále pod dozorem ANBU." Připomněla mu Pátá a pokynula k odchodu.
„Dobře, děkuji.“ Odpověděl již trochu uklidněný Sachio a vydal se z kanceláře do chodby.
„Nechceš ukázat trochu podrobněji vesnici.“ zeptala se nesměle Hinata, když za nimi zaklaply dveře.
„Jasně, to by bylo skvělý.“ Pousmál se na ni a nechal se vést vesnicí. Procházeli uličkami plných lidí. Prošli od středu vesnice k jihu a z jihu na sever. Slunce nyní žhavilo s největší intenzitou. Taky není divu, když bylo čtvrt na jednu odpoledne.
„Nemáš hlad? Zvu tě.“ Promluvil po chvíli mlčení Sachio, když zjistil kolik je vlastně hodin.
„Věříš, že aji jo, ale platím si sama.“ Pousmála se Hinata a odbočila z rušné uličky do aleje stromů.
„No to teda v žádném případě, zkrátka tě zvu a tím to hasne. Hin, neštvi mě!“ Zasmál se a zabořil ji jemně prsty pod žebra. Hinata vyjekla a začala se smát víc než Sachio.
„Tak dobře, ale slib, že mi tohle už neuděláš“ Nepřestávala se smát a lehce se o Sachia opřela. Tomu však projel mráz po zádech při vzpomínce na onen sen, ale vydržel to. Hinata se ho pustila, když ucítila lehký odpor a podívala se mu do očí. Oba tam stáli v téměř osamocené uličce, naproti sobě, dívali se navzájem do očí a kdo ví co se jim honilo hlavou. Dlouhé ticho nakonec utnul Sachio.
„Tak jdeme na to jídlo ne?“ Ucukl pohledem a šel dál po cestě. Hinata ho doběhla. Věděla, že si nemůže nic dovolit. Nechtěla rozbít vztah její kamarádky a kamaráda.
„Jasný, poblíž tu je výborná restaurace.“ Řekla radostně, jakoby se před chvílí nic nestalo.
Vešli dovnitř, ale restaurace byla narvaná k prasknutí.
„Co teď?“ Zeptal se Sachio, aniž by se na Hinatu podíval.
„Hele, támhle je Toshiro.“ Ukázala k jednomu ze stolů.
„Kdo?“ Nechápal Sachio.
„Neřeš, sedneme si tam.“ Sachiovi nezbylo nic jiného než přikývnout na souhlas. Když přišli blíž, Sachio strnul naproti Toshirovi seděla Takehiki.
„Ahoj.“ řekl ke stolu,kde seděli tři osoby. Takehiki se pomalu otáčela za hlasem. Hrnuly se jí slzy do očí, když slyšela ten hlas.
„Sachio!“ řekla tiše a hned se mu pověsila na krk. „Chyběl jsi mi, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím.“ Slzy ji tekly po rudnoucích tvářích a stékaly Sachiovi na triko.
„Taky jsem myslel, že už tě nikdy neuvidím, ale věřil jsem. A neplač, už jsem u tebe.“ Utěšoval a políbil ji do vlasů. „Škoda, že už máš dojezeno, bych tě taky pozval, tak příště.“ Usmál se na ni a sedl si na volné místo. Vedle něj si sedla Takehiki a naproti nim Hinata.
„Ani jsem vás nepředstavila, tohle je...“ Nestačila doříct Takehiki, když ji v tom Sachio přerušil a chladně řekl.
„Vím kdo je to.“