Život je krutý...nebo ne? 08

Když to Sachio dořekl, všichni se na něj s údivem podívali. První kdo se vzpamatoval z toho šoku byla Takehiki.
„Odkud ho znáš?“ zeptala se a položila mu ruku na tu jeho.
„Z akademie, perverzák první třídy, každou holku ošahával. Některé se nechávaly, což jsem absolutně nechápal, ale některé mu takovou vlepily, že si dal na pár dní pokoj.“ odpověděl trochu s nezájmem a chladně se podíval na dotyčného. Ten se při tom výkladu jen suše pousmál a dál se věnoval jídlu. „A ještě jedna jeho oblíbená vlastnost. Pomlouvání. Dokáže si vymyslet takové blbosti ohledně nějakého člověka, jen proto, aby zaujmul někoho ve svém okolí a toho druhého ponížil.“ Dodal trochu ostřeji a podíval se na Takehiki. Dotyčný stále mlčel a jakoby nikdo nic neříkal, stále věnoval se jídlu.
„To je blbost, on se změnil, už takoví není, považuji ho za nejlepšího kamaráda, tak toho nech!“ vykřikla nevěřícně Takehiki, což Sachio nečekal a nadskočil leknutím.
„Ty mi nevěříš? No to je tedy skvělý. Nebudu tady s ním sedět u jednoho stolu. Nepůjdeš se projít?“ zeptal se s co nejmenší dávkou emocí.
„Věřím, ale já ho znám,za celou dobu se o nic nepokoušel chová se mile, tak toho nech.“ pohladila Sachia po tváři a dodala trochu útočnějším tónem „Nebuď naštvaný, ale ještě se mi nikam nechce.“ To Sachia dorazilo, zaplatil a s rukama v kapsách odešel z restaurace. Nemohl uvěřit, že se s Takehiki viděl po pár letech a ona ho takhle odsekne. Chtěl si s ní promluvit o samotě. O všem co se za ty roky stalo. Místo toho potká toho nepříjemného kluka, kterej mu na akademii vždycky lezl na nervy. Ostatně jako skoro všichni. Potuloval se vesnicí a přemýšlel o tom co se stalo v restauraci. Najednou se opět ztratil ve svých myšlenkách, až se dostal na kraj vesnice k lesu, odkaď měl krásnou vyhlídku na hlavy Hokagů. Usadil se k jednomu vysokému stromu a pozoroval krásně modrou oblohu. Při té příležitosti však usnul.

„Co to mělo znamenat, vždyť si ho skoro zabil.“ Uslyšel naštvaná slova hned po tom co mu něčí ruka sundala sluchátka.
„No a? Zasloužil si to.“ řekl vcelku s nezájmem Sachio a podíval se učitelovi do očí. Nesnášel ty jeho hnědé oči, které ho pozorovala s nenávistí.
„Tak schválně, co ti tak špatného udělal?“ optal se arogantně učitel.
„Do toho vám nic moc není, je to jen mezi mnou a jim. Nikoho jiného do toho tahat nebudu.“ odpověděl ještě víc chladně a postavil se. To učitele naštvalo a začal křičet.
„Co si to o sobě myslíš ty spratku?“ s těmi slovy Sachio ucítil šílenou bolest na tváři, ale na nohách se udržel.
„Už toho mám dost, běžte se všichni bodnout, nemám zájem tu být jako člověk, ze kterého si všichni dělají jen otloukánka. Naschle.“ završil svůj proslov a chystal se odejít. Po asi pěti metrech ucítil něčí ruku na rameni.
„Už se nevracej, jsi vyloučen z akademie.“ zašeptal mu do ucha ten známý hlas.
„Ani jsem to v plánu neměl. Však na vás všechny taky jednou přijde řada.“ odsekl a vyběhl ze třídy.
Pár metrů běžel sprintem, ale když zjistil, že je cesta zledovatělá, zpomalil. Založil ruce do kapes a šel co nejdelší cestou domů. Potuloval se zasněženými alejemi, které lemovali celou vesnici. Občas se zastavil a zauvažoval co ho čeká doma. Vždy když na to myslel, dal ránu do nejbližšího stromu, aby se uklidnil. Sníh mu vždycky spadl za krk, čímž se uklidnil ještě víc. Po pár minutách se ocitl před svým domem. Zhluboka se nadechl a vešel.

„Sachio, co tu děláš?“ vzbudil ho známý hlas. Brunet se usmál na modrovlasou dívku, která se na něho dívala, svýma zářivýma očima.
„Jé, ahoj Hinato, nějak jsem tu usnul.“ zasmál se, jakoby se v restauraci nic nestalo. „Jdeš domů?“
„No, spíš jsem tě šla hledat, protože si nevypadal moc dobře, když si odcházel.“ strachovala se Hin.
„Ale, občas mi jen něco přelítne přes nos, nic víc.“ podíval se na hodinky a dodal „Máš čas, nebo musíš domů?“
„Mám ještě chvilku, takže jestli ti to nebude vadit, zůstanu tu chvíli.“ a při těch slovech se opřela o strom naproti Sachiovi. Díval se na nebe a přemýšlel, co se to s ním děje. Takehiki miloval, ale to co řekla v restauraci, to co se stalo, měl pocit, že už ho nemiluje. K tomu je tu Hinata, věnuje mu pozornost, povídá si s ním a...usmívá se na něho?
„Nad čím přemýšlíš?“ optala se Hinata s úsměvem, když se na ni podíval.
„Vlastně o ničem.“ a úsměv ji opětoval.
„To co se stalo v restauraci...jsi...v pohodě?“ sklopila zrak a trošku zrudla. V tom Sachiovi problesklo hlavou: „Ona se o mě bojí? Sakra, proč? Neměla by tady sedět Takehiki? Asi ne, vlastně...jsem rád, že tu je Hin a ne Takehi.“
„Jasně, jako vždycky, přece mě taková hádka nemůže rozhodit. Hlavně aby ona byla v pohodě a šťastná.“ a svůj pohled zamířil opět na nebe. „Škoda jen, že mi nevěří, musím jen doufat, že nemá šanci ji získat.“ začal se svěřováním, toho, co ho trápí.
„Sachio, buď v klidu, miluje tě, básnila o tobě skoro pořád, když jsme byly spolu.“ utěšovala Hinata a přátelsky ho objala.
„Děkuju ti, že si tu se mnou.“ na nic víc se Sachio nezmohl, jen slaná kapka padla Hinatě na ramenu, ta když to zaregistrovala se jen usmála a ještě víc si ho přitiskla k sobě.
„Všechno bude dobrý, neboj.“
„Ale, ale co to má být? Tohle až se dozví Takehiki...nebude z toho nijak šťastná“ ozvalo se najednou za Hinatou. Sachio opatrně poodstrčil Hinatu od sebe, utřel slzy a postavil se. Hinata stále v šoku se jen stačila opřít o strom a sledovat, co se bude dít.